Pro značnou část Čechů, kteří si při vyslovení slova ‚muslim‘ představí snědého muže v turbanu postávajícího vedle velblouda, je možná překvapivé, že první organizovaná komunita muslimů existovala v tehdejším Československu ještě před druhou světovou válkou – byť právnická neobratnost jejího vedení vedla k tomu, že oficiálně registrována byla až v průběhu války protektorátními úřady. Její jádro ovšem netvořili Arabové, Turci či Indonésané, ale především lidé pocházející z oblasti Balkánu (obzvláště početná byla v Československu komunita albánských cukrářů).

Moslimská náboženská obec pro Československo vykazovala i publikační činnost a od roku 1937 vydávala svůj vlastní časopis Hlas, který vznikl s cílem alespoň formálně propojit geograficky, kulturně i ideologicky roztroušenou a nepočetnou československou muslimskou komunitu a udržet ji informovanou o vnitřním dění v obci. Později skrze časopis také prezentovala svá politická stanoviska; či spíše stanoviska své vůdčí osobnosti, jíž byl kontroverzní novinář a člen fašistické organizace Vlajka Alois Bohdan Brikcius.

Kromě textů přejatých od zahraničních autorů (mezi nimiž nechybí progresivní eseje britského publicisty, politického aktivisty a znalce islámu Muhammada Marmaduke Pickthalla nebo články indického učence Abdullaha Yusufa Aliho, autora dosud nejceněnějšího a nejužívanějšího překladu Koránu do angličtiny) se v Hlasu objevovaly i články psané  – publikoval v něm mimo jiné i mladý Ivan Hrbek, z nějž se během let stal významný orientalista.

První číslo Hlasu vyšlo v dubnu roku 1937, přičemž jeho dominantu tvořil obsáhlý Brikciusův „úvodník“ seznamující čtenáře s Moslimskou obcí a jejími smělými plány. Podle informací uvedených v tiráži byl titul původně zamýšlen jako měsíčník (s ročním předplatným 10 Kč), nicméně plánovanou periodicitu se vydavatelům nepodařilo udržet.

Liberální pohled na islám

První čísla, vydaná ještě před odtržením Sudet, jsou zcela apolitická a obsahově se skládají především z krátkých zpráv o dění v muslimské obci (přednášky, návštěvy, finanční dary, oslavy svátků) a informativních (a velice pochvalně laděných) článků o islámu, které se zdají být zacílené především na málo poučené čtenáře. Islám je v Hlasu představován vždy v kontextu moderní doby a v liberální interpretaci, která stojí spíše na obecných morálních principech, nežli na doslovném vykonávání příkazů z náboženských textů. Opakovaně je vyzdvihována rovnostářská etika islámu, která má být schopna řešit aktuální otázky soužití různých etnik a kultur a v pozitivním světle jsou líčeny i značně nonkonformní islámské směry, jež jsou dnes majoritou muslimů víceméně odmítané jako heretické sekty. Tato skutečnost koresponduje s názorem, který si na vůdčí osobu Hlasu, Aloise Brikciuse, utvořil orientalista Miloš Mendel: Na základě četby Brikciusových cestopisů z muslimských zemí a článků ve Vlajce i Hlasu došel k názoru, že tento muslimský publicista byl fascinován spíše širší islámskou kulturou a její žitou praxí, nežli samotným islámem jakožto náboženským a filosofickým systémem.

Převážnou část obsahu prvních čísel Hlasu tvoří překlady relativně rozsáhlých faktografických textů od zahraničních autorů vycházející na pokračování, což dává tušit, že se Brikciusovi těžko sháněli domácí autoři, kteří by tvořili texty původní.

Islámský svět (prý) stojí za Hitlerem

Nástup Druhé republiky a poté Protektorátu Čechy a Morava se Moslimské náboženské obce (nepočetné a politicky i sociálně poměrně bezvýznamné) výrazněji nedotknul, nicméně Hlas v průběhu válečných let vycházel značně nepravidelně a de facto se změnil v občasník.

Za tímto stavem lze vidět obecné produkční problémy, které po odtržení Sudet postihly všechny české tiskoviny, neboť právě v německém pohraničí se nacházela většina místních papíren.

Okupace a počátek 2. světové války časopis zprvu viditelně neovlivnil ani obsahově – jádro čísel z roku 1939 stále tvoří napůl poučné, napůl propagační články tematizující například duchovní význam pouti do Mekky, postavení ženy v islámu (tento text, jehož autorem je Brit Muhammad Marmaduke Pickthall, by svým apelem na nezbytnou nutnost ženské emancipace „na Východě i na Západě“ jistě potěšil každého stoupence feminismu), či roli hadísů (sbírek údajných výroků proroka Muhammada) při formulaci islámských právních norem.

V říjnu roku 1940, v souborném čísle 3. – 10., se však objevuje Brikciusův úvodní článek „Islámský svět a současná válka“, jenž je především ostrým, rétoricky až žlučovitým hanopisem na britský a francouzský kolonialismus a jeho moc nad muslimskými zeměmi („Celá poslední historie islámského asijského a afrického světa jest strašlivou obžalobou těchto dvou sobeckých a bezcitných imperialistických států.“) zakončeným ujištěním, že „celý islamský svět stojí nerozborně za dnešním bojem, který byl vnucen Velkoněmecké říši a Italii. Celý islamský svět se sklání v obdivu a pochopení před představitelem tohoto gigantického boje Vůdce Adolfem Hitlerem a Ducem Benito Mussolinim. Neboť tento boj, který vedou proti zlolajnému, odumírajícímu starému světu, jest i bojem jeho.“

Tento tragicky zjednodušující postoj, vnímající nacistické Německo pouze jako vážného nepřítele koloniálních mocností a tedy automatického přítele kolonizovaných národů a přehlížející či bagatelizující nebezpečí samotné nacistické ideologie (která i na příslušníky muslimských národů pohlížela s rasistickým opovržením, byť se jim zejména v závěrečných fázích války snažila zalíbit právě rétorikou protikoloniálního boje) byl rozšířen i mezi některými politickými představiteli a intelektuály v muslimských zemích, jimž byl vlastní poměrně vlažný (až odmítavý) postoj k náboženství a naopak vřelý vztah k vypjatému nacionalismu.

Nepřekvapí tedy, že později začal Brikcius na stránkách Hlasu poskytovat prostor (ať už oslavnými články o nich či překlady jejich vlastních textů) dvěma významným osobnostem „muslimského“ světa, které projevovaly sympatie k nacistickému Německu: Tím prvním byl Rašíd Ali al-Kajlání, jeden z vůdců protibritského povstání v Iráku roku 1941, tím druhým radikální palestinský nacionalista a zanícený antisemita Mohammed Amín al-Husajní, jenž byl původně Brity osazen do pozice hlavního muftího (náboženského soudce) Jeruzaléma, ale během války musel uprchnout do německého exilu, kde se poté podílel na vzniku několika malých divizí Waffen SS složených převážně z balkánských muslimů.

Dnes je al-Husajní často připomínán izraelskou nacionalistickou pravicí (jeho historická role má diskreditovat současné územní a politické nároky Palestinců) a také moderními „bojovníky proti islámskému nebezpečí“, kteří jeho roli v nacistické mašinérii absurdně zveličují a pomocí bizarních myšlenkových konstrukcí z ní vyvozují teze o principiální spřízněnosti islámu s nacismem.

Židé jako nepřátelé

Zdá se, že s Amínem al-Husajním Brikcius (a pár několik dalších přispěvatelů Hlasu) alespoň částečně sdílel silný odpor k Židům – byť na rozdíl od palestinského muftího nevolal po násilných útocích proti židovské komunitě a – jako nikdo z běžných občanů Protektorátu – netušil nic o realitě koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Antisemitské či antijudaistické postoje byly v různé intenzitě v Evropě přítomny celá staletí a byly též společensky poměrně akceptované. V českých zemích však byly předsudky vůči Židům přeci jen mírnější než v řadě jiných států, což se projevilo i v omezené ochotě protektorátní vlády v plné šíři zavádět Německem vynucené protižidovské zákony. Do běžných mainstreamových médií antisemitismus ve větší míře pronikl až na podzim roku 1940 v souvislosti s tzv. židovskými výnosy.

Na stránkách Hlasu se první protižidovský text objevil v lednovém čísle roku 1939 v podobě krátké zprávičky ve znění: „Zvrhlým zločincem Židem zavražděn byl v měsíci červenci v tržišti starého Jeruzalema ctihodný stařec, hlavní imam Omárovy mešity Šejch Ali el Kátib.“  V daném roce už měl stupňovaný konflikt mezi palestinskými Araby a nově přicházejícími evropskými Židy dávno podobu oboustranného násilí, tudíž lze výběr tohoto konkrétního incidentu považovat za účelový, zvláště je-li jeho židovský pachatel automaticky označován za „zvrhlého“.

Od roku 1940 se podobné články v Hlasu vyskytují poměrně často – Židé jsou v nich nejčastěji prostřednictvím ostrých odsudků viněni z krvavého (velmi jednostranně líčeného) dění v mandátní Palestině, jsou však také (z historického hlediska dosti absurdně) spojováni s britskou koloniální mocí či se sovětským bolševismem. Většina těchto textů má podobu kratších a nepodepsaných zpráv, soudě dle rétoriky však jejich autorem byl právě Brikcius.

Brikciusovy antisemitské postoje tedy byly velmi úzce spjaty s jeho zájmem o emancipaci muslimů na poli mezinárodních vztahů a s nepřátelským postojem vůči kolonialismu a bolševismu, v nichž spatřoval velké nebezpečí pro islám. Jeho přístup tedy není možné srovnávat s rasisticky zdůvodňovaným antisemitismem nacistů ani s vyhroceným (teologizovaným) antisemitismem islámským, jenž svými výroky i činy zastupoval al-Husajní a jenž se po válce rozmohl v řadě zemí ovládaných arabskými nacionalisty (Irák, Sýrie, Egypt).

Blíží se naopak „pragmatickému“ a „oportunistickému“ antisemitismu protektorátního mediálního mainstreamu, který také příliš neakcentoval rasový (a už vůbec ne náboženský) rozměr odporu vůči Židům a orientoval se především na aspekty socio-kulturní a mocenské – přičemž jednotlivá periodika taktéž sugerovala, že Židé jsou nebezpeční zejména pro sociální skupinu představovanou právě jejich čtenářskou základnou.

Hlas Moslimské náboženské obce tedy na jedné straně prezentoval poměrné specifické hledisko, v rámci nějž bylo politické děni v Protektorátu i ve světě posuzováno zejména podle toho, jaký vliv mělo (podle autorů) na postavení světové muslimské komunity, zároveň se však v některých směrech – zejména jde-li o jeho antisemitský diskurz – přibližoval dobové praxi mainstreamových periodik.

Autor: Miroslav Libicher

Použitá literatura:

Mendel, Ostřanský, Rataj. Islám v srdci Evropy. Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1554-9.

Mendel. Muslimská náboženská obec v českých zemích (1934 – 1945). Religio: Revue pro religionistiku. 1996, stránky 167-182.

Večeřa. Židé a antisemitismus na stránkách vybraných českých deníků v letech 1939-1945. [autor knihy] Masarykova univerzita. Média a realita 2002. Sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS. místo neznámé : Masarykova univerzita, 2003, stránky 103-120.