Do běžného amerického obchůdku vstupuje mladý urostlý svalnatý černoch (tedy pardon, já pořád zapomínám, že mám říkat Afroameričan) a vybírá si zboží, pak bez zaplacení i se zbožím odchází, drobný, podstatně menší prodavač vyběhne a snaží se mu v odchodu, a tedy i v loupeži zabránit, mladík jedním silným pohybem své ruky prodavače, který proti takové hoře svalů nemá žádnou šanci na obranu, odmrští stranou a odchází… Za nějakou dobu je mladý zloděj zadržen policejní hlídkou, ale nemá chuť se nechat odvézt na policejní stanici a následně nechat potrestat, prý došlo k potyčce, prý se pokusil sebrat policistovi zbraň, prý, prý, prý…, mladý zloděj a násilník byl zastřelen…

Bylo 9. srpna 2014 a policista Darren Wilson ve Fergusonu zastřelil zloděje Michaela Browna, který kradl a pak chtěl policii uprchnout. Vše by se mohlo zdát jasné, takové věci se -žel- dějí nejen v Americe. Ale roztočila se mediální mašinérie… Slova zloděj a násilník vypadla – zmizela, místo toho hedlajny zpráv do světa sdělují, že byl policií zákeřně zastřelen (zavražděn) chlapec afroamerického původu – zemřel hodný hoch a budoucí nadějný student univerzity (tvrdí rodina).

K čemu je to překroucení reality dobré? Je volební rok, prezidentu Obamovi rapidně klesá popularita, ale jeho „demokratická“ partaj ještě stále tahá v médiích za delší konec provazu. O deset dní později bude mediálně odhalena identita zlého bílého policisty, z něhož se rázem stává psanec, narychlo opouští svůj dům, do kterého se již zřejmě nikdy nevrátí a kolem kterého se záhy jako supi kolem mršiny shromáždí velké množství mediálních štábů. Ten útěk před médii byl velmi těsný, u domu zůstává část neposekaného trávníku, Darren Wilson se totiž o tom, že jeho identita byla odhalena, dozvěděl ve chvíli, kdy sekal trávník. První útočiště nalezl u svého příbuzného, ale za necelý týden se stěhuje na bezpečnější a utajenější místo – to již za profesionální podpory jednoho z právníků, který vzal jeho věc za svou. Darren byl klasickým strážcem pořádku z přesvědčení a připomínal ty správné nekompromisní chlapíky z dob, kdy Amerika ještě byla jiná – klidnější a bezpečnější, mohli bychom říci, že Darren mohl být symbolem, a to se nesmělo v době předvolební kampaně rozhodně stát, a tak se z klaďáka stal mávnutím mediálního proutku padouch, který střílí na hodného chlapce. Jak jednoduché je v dnešní době pokřivit realitu, máte-li peníze a vliv na média…

Policista Darren mohl být v očích všech těch Američanů, které děsí narůstající kriminalita a ekonomický úpadek země, hrdinou, jenže tito Američané většinou volí republikány. Média vědí, že tuto skupinu neovlivní, to nebylo ani jejich úkolem; úkolem bylo ovlivnit ty, kteří „nevěděli“, kdo je v tomto příběhu dobrý a kdo zlý, a také mobilizovat ty nerozhodnuté, otrávené, a hlavně Obamou zklamané příznivce „demokratů“ z té nebílé části americké společnosti, která je díky své plodivé aktivitě početně stále silnější a již nyní přesahuje tu bílou část amerického obyvatelstva, jenže jí chybí (na rozdíl od voličů republikánů) ta správná občanská uvědomělost chodit k volbám a volit „demokraty“. Šlo o to zabrnkat na démona rasové struny, rozdělit americkou společnost, oprášit koncept boje za rasovou svobodu (kterou už dávno Afroameričanům nikdo neupírá) a vyvolat strach, že nebudete-li volit tu správnou partaj současného prezidenta, tak skončíte zase na okraji společnosti – skončíte v rasových ghettech…

Co na tom, že do těch ghett ty lidi většinou už před několika lety nahnala ekonomická krize, co na tom, že bezpečnostní situace mnoha zadlužených měst je katastrofální, protože nejsou peníze na policii, co na tom, že posledních pět let vládne Obamova administrativa a žádný jím slibovaný zázrak skutečného oživení ekonomiky nenastal, stejně jako v propadlišti dějin skončila spousta jeho jiných slibů a žvástů, které trousil, kudy chodil. Média počítají stejně jako politici, kteří s nimi spolupracují, s efektem intenzivní masáže, a takovou masáž je třeba živit, a proto je třeba mít story (příběh), musí se něco dít, nejlépe dít něco viditelného, kde divák nabyde dojmu, že názor, který je mu předkládán, je správný, protože jej přijímají masy, a masy se nejlépe vytvoří tím, že svoláte nějakou akci – řekněme protest… Protest proti tomu, že zlý bílý policista zabil hodného černého hocha… Scénář byl napsán, karty rozdány, jenže tahle mediální fraška ve Fergusonu (a poté v řadě dalších měst) začala v reálu žít svým vlastním životem a žije jím -k hrůze mnoha lidí- už čtyři měsíce…

Ti, kteří tahali za nitky v pozadí, chtěli to, co americký divák bude akceptovat: Dav mávající transparenty sdělujícími jednoduchými hesly „pravdy“ zadavatele protestu a národní symboliku v podobě hvězdnatých vlajek s pruhy, aby bylo jasné, že protestující dav je státotvorně konstruktivní. Jenže vloudila se chybička. To vše by mohli mít, kdyby protestující dav netvořili mladí frustrovaní lidé bez jakékoliv životní perspektivy, kteří nikdy nepracovali a kteří se nacházeli již v tu chvíli na samém sociálním okraji společnosti. Správný poklidný dav by mohli mít, kdyby těmto mladým Američanům v médiích neukazovali, jak se správně demonstruje za svobodu v jiných zemích, kdyby jim neukazovali arabské jaro, a hlavně kdyby jim neukazovali hrdinství ukrajinských žhářů na Majdanu. Tak dlouho Američanům jejich média říkala, že ničit, rabovat a zapalovat ve jménu svobody se přece smí, až ty plameny vzplály i v Americe.

Na počátku února 2014 (kázání* z 2. února 2014 Königstein, Sächsische Schweiz, Germany – pozn. red.) jsem řekl: „Když člověk s transparentem v rukou protestuje na nějakém náměstí, pak je to demonstrant, který vyjadřuje nějaký politický, opoziční názor. Pro vyjadřování takového názoru existují jasné zákonné mantinely. Když demonstrující člověk odloží transparent s politickými hesly a vezme do rukou zápalnou láhev (tzv. Molotovův koktejl), kterou hodí do kordonu policistů, a způsobí tak svým jednáním policistům zranění, nebo dokonce smrt, pak přestává být demonstrantem a stává se povstalcem proti zákonné moci, který se právě dopustil těžkého zločinu nejen proti zákonům své země, ale zejména proti lidskosti. Když totéž udělá velká skupina povstalců, je to počátek povstání proti vládě a může to být také počátek občanské války. … Demokracii nelze nastolit pomocí zločinů proti lidskosti, skutečná demokracie se nerodí v krvi. Vláda, která se zrodí ze zločinů proti lidskosti, bude dříve či později svržena jinými politickými oponenty, kteří ji svrhnou stejnými, nebo ještě horšími násilnými metodami, k nimž dala sama příklad svým vznikem.“ Současné krvavé události vleklé občanské války na východní Ukrajině mi -žel- dávají za pravdu. Má úvaha z té doby se však týká i dnešní reality USA, od srpna 2014 opakovaně probíhají nejen ve Fergusonu, ale na mnoha dalších místech těžké střety mezi lidmi, kteří se většinou nacházejí na sociálním okraji společnosti, a mezi složkami policie a národní gardy. Hoří domy i auta, rabují se a vypalují obchody, střílí se do policistů i demonstrantů. Vláda ani místní úřady nejsou schopny ten požár uhasit, jakmile nějakou oblast bezpečnostní složky ovládnou, plamen vyskočí někde jinde.

Ale média dál a dál útočí na policisty a zpochybňují jejich kompetenci, takže tito policisté jen těžko mohou získat v očích široké veřejnosti podporu.

V posledních dnech se přetřásají dva příklady, které poukazují na údajné prohřešky americké policie:

22. listopadu se černošský teenager Tamir Rice procházel v podvečer v městském parku v Clevelandu s airsoftovou pistolí v ruce. Někdo zavolal policejní hlídku, a ta když Tamir údajně na verbální výzvu, aby odhodil svou zbraň, nereagoval, na Tamira několikrát vystřelila. Tamir Rice minulou neděli na následky střelných zranění zemřel. Média opět spustila šílený povyk o policejním bezpráví a o neadekvátnosti policejního zásahu, mluví se o chlapci s hračkou v ruce. Ale to je manipulace, airsoftová pistole není hračka, airsoftovou pistoli nemusíte od skutečné zbraně rozeznat, má funkční mechanismus a je schopná střelby, je to funkční zařízení pro sportovní střelbu, airsoftovou pistolí sice nikoho nezabijete, ale také ji při zběžném pohledu nerozeznáte od skutečné pistole, kterou lze vraždit. Pro příklad: 28. září 2012 při otevření nového mostu v městečku Chrastavě v severních Čechách levicově orientovaný aktivista Pavel Vondrouš z těsné blízkosti vystřelil několikrát z airsoftové pistole na tehdejšího českého prezidenta Václava Klause, který měl po incidentu poškozené oblečení a povrchové zranění na ruce (lokti). Kdyby Vondrouš střelil z airsoftové pistole prezidenta Klause např. do oka, tak už by nešlo o zranění povrchové, ale o zranění devastující. Tedy airsoftová pistole rozhodně není dětská hračka. Šéf elitního policejního útvaru „URNA“ Libor Lochman, který v USA prošel školením obrany chráněných osob, to zhodnotil tak, že dopustit tento útok zblízka bylo fatální chybou prezidentské ochranky. Já osobně bych si tehdy (ale samozřejmě i dnes) přál, aby Klausova (česká prezidentská) ochranka jednala tak tvrdě, jak by jednali lidé z prezidentské ochranky v USA. Ale zpět do Clevelandu k střelbě na Tamira Rice. Vzhledem k tomu, kolik vražedných zločinů v posledních letech už spáchali v USA i školáci a kolik dětí i učitelů při těchto zločinech zbytečně zemřelo, je logické, že jsou američtí policisté pod šíleným tlakem. Když se něco stane, když se octne vražedná zbraň v rukou teenagera, tak veřejnost policisty obviňuje ze selhání a nedostatečně rychlého jednání, když však policisté jednají rychle, jako v tomto případě, tak jsou obviňováni také, ale médii, zejména je-li pro to ještě politická objednávka… Američtí policisté tedy nemají dobrou volbu. Dodal bych, že na tom videu z pouliční bezpečnostní kamery v Clevelandu, jehož zveřejnění si americká média vynutila dřív, než skončí řádné policejní vyšetřování tohoto případu, nic zásadního vidět není, to video lze interpretovat tak, jak se to komu hodí, ale interpretují ho hlavně média, a to tak, že házejí všechnu vinu na policii.

Druhý případ by se mohl zdát směšný: Dvojice policistů v americkém státě Colorado zadržela komika Nathana Channinga s tím, že ohrožoval jejich bezpečnost, když na ně jako střelnou zbraň namířil banán. Údajně ani jasně žlutá barva a zaoblený tvar ovoce, které držel v ruce, je nepřesvědčily o tom, že jde jen o žert. Komikovi nyní hrozí až tři roky vězení či pokuta do výše sto tisíc dolarů, komentuje kuriózní případ list The Daily Telegraph. Jenže ono to vlastně směšné není a policisté reagovali správně.  Od dob, kdy člověka lze zastřelit „propiskou“ (funkční na jeden či dva výstřely), a od nedávné doby, kdy už lze vyrobit celoplastovou vražednou zbraň, které je možno dát jakýkoliv vnější design, bych soudnému člověku nedoporučoval mířit na amerického (ale asi ani na žádného jiného) policistu čímkoliv. Žel je pryč doba, kdy byly panem Gastonem Glockem sice některé plastové části jeho pistole vyrobeny z tzv. Polymeru 2, ale on silně dbal na to, aby plastové odlehčení nezbavilo pistoli vnější jednoznačné typovosti smrtelné zbraně a aby nikdy neprošla nezpozorována detekčními zařízeními, proto také zvolil Polymer 2, který je zaznamenatelný i rentgenem. Od chvíle, kdy –z mého pohledu šílený- Cody Wilson pustil na internet plastovou pistoli Liberator schopnou vypálit běžný ostrý náboj, a přitom si takovou pistoli můžete „vytisknout“ na 3D tiskárně, jsou američtí policisté instruováni, ať nevěří tomu, že něco jakkoliv nepravděpodobného, čím na ně člověk míří, nemůže smrtelně vystřelit, podobně jako byli kdysi opakovaně instruováni ke zvýšené ostražitosti k vražedným propiskám, kterými v osmdesátých letech vybavovala některé své agenty KGB. Taková je -žel- „plastová“ realita dneška, vražednou zbraň si lehce a bez jakékoliv odborné průpravy vyrobíte doma pomocí svého počítače…

Poučením pro normálního člověka by mělo být, že se vůči policistům nechovám tak, abych v nich vyvolal pocit ohrožení. Například pojedete-li nějak divně: příliš rychle, příliš blízko, příliš cokoliv nestandardního z jejich pohledu, za „civilním“ vozidlem ochranné služby (např. v ČR je to Útvar pro ochranu ústavních činitelů – pozn. red.), tak se také můžete setkat s velmi ostrou a nečekanou reakcí, a přitom vám vůbec nemusí připadat, že se z pohledu někoho jiného chováte nestandardně. Prostě doba je taková, že spoustě lidem pochodují nervy, a policisté patří do rizikové stresované skupiny, takže se nechovají normálně podle myšlení normálního člověka, a pak mohou být lidé zaskočeni neočekávanou a ze svého pohledu nenormální reakcí. Jenže ono docela dost policistů umírá po celém světě ve službě, což normálním lidem nedochází a také jim nedochází ani to, že i policista má touhu přežít…

Americká policie je dlouhodobě pod silným ekonomickým, politickým i mediálním tlakem, dělat v takové situaci dobře a většinou stále ještě idealisticky službu, za kterou příliš často nesklízíte žádný mediální vděk, ale naopak kritiku, to je velmi těžké. Já si těch běžných policistů vážím, pomůžou stejně tak s nečekaným porodem, jako i s nebezpečným zločincem a přijedou babičce sundat ze střechy zatoulanou kočku.

Proč tedy do policistů současná americká média tak pálí? Proč jim dělají tak mizerný obraz na veřejnosti a proč zásahy proti gaunerům, podpalovačům aut, obchodů a domů média i Bílý dům hodnotí jako nepřiměřené? Chce snad někdo ochromením práce policie a rozdělením společnosti do nepřátelských táborů natolik destabilizovat Ameriku, aby mohl nastolit stanné právo a omezit demokratické rozhodovací procesy v zemi?

Jako by toho nebylo málo, tak v celé této složité americké vnitropolitické situaci se do hry vkrádá a propagandisticky ji zneužívá ještě Rusko. Jako bych slyšel tu starou sovětskou otřepanou frázi: „…a vy zas v Americe mlátíte černochy!“ která zaznívala jako protiargument na americkou kritiku porušování lidských práv ve státech východního bloku. Pane Lavrove, to jste si nevšiml toho, že ti demonstranti ve Fergusonu, které líčíte jako aktivisty americké občanské společnosti, napadli 25. listopadu 2014 i vaše ruské novináře z Rossija Segodnia? To vám nikdo neřekl, že ti dva nešťastníci z místa uprchli, aby si zachránili alespoň holý život, a že jejich auto bylo druhý den ráno nalezeno vykradené a spálené? Uvědomujete si, Sergeji Viktoroviči, koho to vlastně hájíte, když tak radikálně mluvíte proti americké policii, která se jen snaží chránit bezpečí a majetky amerických občanů? Nejsem naivní, ministra Lavrova ani mluvčího MZV RF Alexandra Lukaševiče a další ruské politiky a ruské mediální analytiky rozklad americké společnosti netrápí, naopak oslabení americké vnitřní bezpečnosti nahrává ruským politickým zájmům úplně stejně, jako americkým politickým zájmům nahrává dlouhodobá destabilizace Ukrajiny. Jedni druhým nemají co vyčítat.

Bolestně se mne dotýká to stále větší rozdělování americké společnosti, to, jak si různé zájmové skupiny zahrávají s bezpečím i životy obyčejných lidí. Ano, víme, že v časech, kdy služebníci Antikrista budou obsazovat své mocenské pozice, nebude na světě klid, ale budeme slyšet stále více o násilí, bojích a válkách, včetně těch občanských válek. Bible je v tomto rozhodně pravdivá. Bible nám říká, že se nemáme děsit, že to tak musí být, ale je lidské mít obavy, když se ten svět, který jsme znali, mění a stále více propadá do chaosu.

Ano, ještě stále se můžeme a musíme modlit, Bůh buď milostiv k nám všem a Bůh pomáhej Americe i slušným americkým policistům!

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“ 29.11.2014) 

*⁾ Česky publikováno v knize: „Na špatném místě“, Beth-Or, Kolín, 2014.