Několikrát jsem se už setkala s přirovnáváním zahalování žen v islámu k tomu stejnému v křesťanství – ať už s odvolávkou na Bibli (list apoštola Pavla Korintským), na křesťanskou praxi v minulosti, obvyklá vyobrazení Panenky Marie…
Na jednu stranu je toto srovnání pochopitelné a dá se říct, že jistá podobnost se tu nalézt dá. V křesťanství i islámu najdeme důrazy na cudnost žen. Křesťanky i muslimky by měly chodit slušně oblečené. To můžeme jako společný akcent jistě uznat. Samotný pokyn k zahalení hlavy (během modlitby) ale není žádným univerzálním pravidlem, jak by taková cudnost podle Bible měla vypadat. Z jediného pokynu určeného do specifických podmínek jednoho konkrétního (korintského) sboru se toto nedá dovodit. Rozhodně se nedá říct, že Bible ženám nakazuje nosit na hlavě pokrývku, a to ani při těch modlitbách. Jsou jiné pokyny, které jsou univerzální a nezpochybnitelné pro všechny generace křesťanů ve všech prostředích, kupříkladu nechovat se sobecky nebo sprostě. Jak ale bude vypadat hlava cudné ženy, to se vskutku může značně lišit v souvislosti s prostředím, kde se dotyčná bude vyskytovat.
Pokud vím, Ježíš oblečení žen (ani mužů) vůbec neřešil (jestli nepočítáme: nestarejte se, co budete mít na sebe, copak Bůh nádherně neobléká i polní lilie?…ale hledejte nejprve království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno…). Patrně je považoval za vedlejší věc – pokud jeho učedníci budou mít srovnané v hlavě základní věci, ty podružné jim vyplynou samy. A je nebezpečné soustředit se příliš na ty podružné, mnoha lidem to úplně zastínilo podstatu náboženství, deformovalo vztah k Bohu. Těžiště Ježíšova působení spočívalo v rozbourávání náboženské zkostnatělosti, která lpěla na prováděcích předpisech, ale podstata a smysl přikázání jí unikaly. Přesné pokyny k oblékání by se snadno mohly stát jen další položkou pro náruživé cediče komárů (a polykače velbloudů, jakože se jí i tak mnohde staly a stávají, jak by mohla potvrdit nejedna křesťanka).
Ježíš vedl své následovníky k přemýšlení o Nebeském Otci. Pokud o Něm lidé budou s důvěrou uvažovat, samotným jim dojde, jaké chování je správné (asi i proto často mluvil v hádankách). Považoval náboženskou tupost a ztvrdlost za stejně závažný hřích, jako bezuzdnost zjevných hříšníků, snad ještě těžší. Protože takoví „svádí maličké“, zneužívají důvěru, ničí víru… S odsuzováním zlodějů a nevěstek neměl nikdo žádný velký problém, nabourat se do náboženského pokrytectví bylo ale mnohem obtížnější, odhalovat ho v akci, diskutovat s kovanými náboženskými autoritami, které se posunuly úplně mimo základ a smysl učení, jež reprodukovaly – to byl teprve oříšek! Dostat se na kobylku intelektuálně mimořádně silným, ale převráceným a překrucujícím učitelům (poslouchejte, co vás učí, ale nechovejte se jako oni, neznevažujte ty texty, které oni střeží, ale sami spíše parodují)! A to se nezměnilo.
Chtěla bych říct, že je velice obtížné zachytit a zformulovat, vystihnout to neviditelné, které je rozhodující (jak to známe z Malého Prince), kdežto chytit se viditelného a cpát to ostatním agresivně před oči jako jasnou věc a neoddiskutovatelnou povinnost je snadné, podbízivé, nakažlivé… ač se to nezdá, podstata křesťanství je založena na tom neviditelném, na přístupu, pojetí… ne na materii. Je třeba naprosto nesmyslné, jak se křesťané vymezili proti staré židovské sobotě svou nedělí… Křesťané nemají nějaký extrovní den odpočinku proti židům. Mají mít k němu jen jiný – nový – obnovený poměr. Ježíš naznačil, že maximálně pružný. Není dobrou cestou do nejmenších podrobností sestavit seznam, co se o sobotě smí a nesmí, a pak dumat nad tím, pod kterou kolonku co zahrnout. Ježíš svým uzdravováním chromého právě v sobotu rozkopl jednu takovou kolonku (nešlo o život, klidně to mohlo počkat), dokonce ponoukal uzdraveného k rozkopnutí další (chodil a nosil své lože – břemeno). Ovšem: existuje větší odpočinutí pro člověka lety sužovaného nemocí, než když se jí náhle zbaví? Existuje lepší způsob Bohoslužby, než když bude vděčný uzdravený radostí poskakovat a chválit Boha na každém kroku (aniž by je počítal, aby náhodou nezhřešil)? Existuje lepší den pro vykonání takové „práce“, než je právě den připomínající Hospodinovo odpočinutí?
Ježíš nerušil sobotu, ale ztrnulé bigotní představy svých současníků o sobotě. Bylo by chybou chápat jeho postoj jako pohrdnutí tradicí, znevážením přikázání. Opak je pravdou, ti, kdo se přikázání drželi křečovitě a urputně plnili všechny předepsané pokyny, které se kolem něho za dlouhé roky nashromáždily, ztratili ze zřetele jeho podstatu, vyprázdnili ho a svou tvrdostí likvidovali. Ten, který se dostal ke zdroji, tryskal život a do unaveného žíznivého okolí, je natolik provokoval, že cítili potřebu (z náboženských pohnutek!) ho zabít. Obojí slavili stejný den, sobotu. Přesto šlo o naprosto rozdílné přístupy. Jeden uzdravoval, druhý šířil smrt. Jen pro jistotu dodávám, že křesťané mohou být mnohem zkostnatělejší než židé a ti mohou být ve své víře mnohem kristovštější, než kdejaký křesťan, nejde o vnější nálepku.
Nelze tedy ani říct: ti i ti (ty i ty) nosí šátek, je to podobné. Musí se vzít v potaz celý kontext, přístup. Ti i ti taky slavili sobotu, a přesto to bylo něco naprosto jiného.
Podívejme se teď ale konkrétněji na výroky apoštola Pavla, které jakoby naznačovaly, že i křesťané mají své speciální kolonky, stanovené právě jím. Jeho výroky ohledně žen často vzbuzují minimálně velké rozpaky. Nutno říct, že Pavlovy listy nejsou Evangelia, nejsou to zaznamenané Ježíšovy výroky, jsou to korekční instruktážní dopisy, psané do konkrétních situací, reagující na různé problémy (o kterých se dnes můžeme jen dohadovat). Otiskuje se v nich Pavlova osobnost, Pavel radí jako bratr, jeden z mnoha, nestaví se nad ostatní, ostatně on sám dobře ví, že je jen jedním údem těla církve, jejíž hlavou je Kristus. Sám Pavel se snaží osvětlovat, vyučovat, přesvědčit, nestaví své pokyny jako nekompromisní diktát, je si jist svým povoláním, ale jak obstojí – i co se jeho učitelského poslání týče, nechává na zhodnocení vyšší – Boží autority. Dobře ví, že naše poznání je částečné, a podle toho se i chová. Nejde tedy o žádného „pana neomylného“, Pavel vskutku není potrubím, ale živým služebníkem, který se Kristova učení chápe po svém, aplikuje ho do konkrétních situací jak umí, je nám svým přístupem příkladem k přemýšlení, nikoli vzorem k bezduchému kopírování.
A těch důvodů k přemýšlení máme díky němu dost a dost. Proč jednou Pavel klade důraz na toleranci a ohleduplnost k víře slabšího (včetně různých židovských „specifik“), kdežto jindy je na zarputilé vyznavače různých specifik neobyčejně tvrdý? Dobře vnímá, kdy jde o upřímnou, ač slabou víru, a kdy naopak o arogantní duchovní pýchu. Ta první je hodna ochrany, druhá zasluhuje rázné usvědčení a odsouzení.
Stejně tak se můžeme ptát, proč někdy Pavel působí jako zastánce žen, oceňující jejich spoluúčast na Božím díle, vypravující o rovnosti muže a ženy, o jejich spojení jako o krásném tajemství vycházejícím ze samé podstaty Boží, jindy se sotva ubráníme dojmu, že to byl zakomplexovaný šovinista, který se snažil držet ženské pěkně v lati. Myslím, že kdybychom znali konkrétní situace, podivovali bychom se mnohem míň.
Podívejme se tedy na tu korintskou. Charismatický sbor, jehož členové trpěli vším možným, jen ne nedostatkem sebevědomí. Ženy, do svého obrácení ke Kristu patrně ne příliš emancipované, v euforické atmosféře nově poznané svobody v Kristu setřásaly vše, co je svazovalo, poněkud zbrkle, bez ohledu na důsledky, které jejich „svobodné jednání“ může přinést, jaké pochybné svědectví kolem můžou vydávat. Krátce řečeno: hrozilo, že korintský sbor se promění v jeden velký chaos a charismatický cirkus, kde padají nejen zkostnatělé náboženské způsoby a okovy, ale i obyčejné dobré mravy. Že bude proslulý nikoli jako oáza lásky, ale spíše jako „peleš lotrovská“. Z ušlápnutých tichých putiček se neměly v Kristově jménu stávat neurvalé semetriky peskující své natvrdlé manžele (zákaz poučování mužů ženami se řeší v jiném Pavlově listě, „ženě učit nedovoluji“ je další z kontroverzních Pavlových výroků, který se mnohým stal kamenem úrazu, karabáčem na aktivní schopné ženy. Ale o co vlastně autorovi toho pokynu šlo?)
Náprava vztahu nespočívá v tom, že se vymění role, kdo po kom bude šlapat. Pavel musel pravděpodobně krotit ženy, které odhazovaly víc, než bylo zdrávo: nejen „závoje“, ale i nevyhovující vztahy. Kristova proměna neměla být žádnou krvavou revolucí, Spartakovým povstáním. Otroci se neměli z ničeho nic vzbouřit poníženému postavení, i když je jasné, že myšlenky křesťanství k zrušení otroctví směřovaly. To dobré ovoce ale měla přinášet vnitřní proměna, postupně, mírným, ale vytrvalým a pevným postojem založeným na lásce k lidem. Tím si Kristovi stoupenci měli získávat sympatie, stoupence, měnit klima společnosti. Jak křesťanští páni (dobrotou ke svým poddaným), tak otroci (ochotnou a upřímnou službou ve prospěch svých pánů).
Zbavování se respektu vůči manželům tedy nemohlo být ničím, co by u křesťanských žen Pavel v takto radikální podobě podporoval, i když je jasné, že jistě bylo co měnit k lepšímu. Ale jak? Na tom velice záleželo.
Navíc jsem četla, že v pohanském prostředí Korintu rozpuštění a rozhazování vlasů kněžek mělo být jakousi modloslužebnou praktikou, která měla aktivovat božstvo – je tedy možné, že některé bývalé kněžky přenášely toto i do nových Bohoslužeb. Pak by ten důraz na zahalování během modliteb měl ještě další, závažnější význam než jen varování před zbrklým nepromyšleným zbavováním se konvencí. Měl by zabránit nebezpečným pokusům o manipulaci Boha. Tehdejší lidé dobře věděli, co si za jakým způsobem jednání i vizáže představit. I v naší době holé lebky (zase u mužů) vzbuzují jisté asociace.
Pavel každopádně dbá nejen na to, jak budou korinští křesťané fungovat uvnitř komunity, ale i jak budou působit navenek. Zda budou svědectvím k víře, nebo důvodem k pohoršení. Jak vnímá křesťany okolí? Pokud z ničeho nic začnou jejich ženy odhazovat obvyklé oblečení, uvolňovat radikálně tradiční mravy… pak platí Pavlovo: než bych ho pohoršil, taky radši nebudu jíst maso (jako můj bratr slabší ve víře). Pokud některé oblečení v daném prostředí nosí kurvy, případně modloslužebnice, tím, že si je křesťanka navlékne, chtě nechtě vysílá okolí (které nevidí do jejího nitra) nějaký signál. Její svoboda pak může být kamenem úrazu tomuto okolí.
I tady tedy nejde ani tak o hadry, jako spíše o signál, který v daném prostředí vysílají. A ty signály samozřejmě v různých prostředích mohou být naprosto odlišné. Pokud odhalená hlava značí způsoby nevěstky, pak bez ohledu na to, že rozevláté vlasy za nic nemohou a nejsou samy o sobě zodpovědné za žádný hřích, je třeba brát na tento kontext ohled. Citlivost k okolí, ochota vnímat, jak na ně naše jednání bude působit, ochota kvůli dobrému svědectví ustoupit i ze svého pohodlí… to všechno jsou důrazy, které Pavel klade rozjetým křesťanům na srdce.
Pokud tedy chceme srovnávat křesťanský a muslimský přístup k zahalování, představme si na chvíli, že děvčata z naší „šátkové aféry“ jsou křesťanky, ovečky Pavlova sboru. Co by jim asi řekl? K čemu by je vedl, jak by asi jejich působení na zdravotní škole zhodnotil?
Jaký signál hidžáb v naší společnosti vysílá, je výrazem nenápadného, slušného oblečení ženy? Řekla bych, že je to oděv v našich krajích dosti výstřední, přitahující pozornost všech, samozřejmě i mužů. Pokud jde o slušnost, je to sporné, jistě nemalá část lidí v našem prostředí vnímá toto oblečení jako dosti omezující, nepohodlné (nejde jen o šátek na hlavě, ale i dlouhé rukávy a oblečení po zem, nejen v parném létě může být dosti nepříjemné), což by nebyl žádný morální problém v případě svobodné volby, horší je to s drezůrou malých děvčat, nemajících v tomto ohledu příliš na výběr. To asi „slušnost“ tohoto druhu odívání v očích společnosti poněkud zpochybňuje (řekla bych, že až na pár jedinců, ve kterých takový oděv vyvolává agresivitu, vzbuzuje spíš soucit). Pokud jde o antierotické účinky – ty jsou rovněž sporné, fantazie nezná překážky, na některé muže působí takové zahalení jako učiněné afrodiziakum. Nakonec živená vize „skryté perly“ takovým představám jen nahrává.
Tedy signál tohoto oděvu je dosti problematický. Je velice pravděpodobné, že stejně jako v kontextu korintského sboru usiloval Pavel o symbolické zahalení žen při modlitbě, v našem prostředí by naopak loboval za oblečení nebudící pozornost v našich podmínkách, za obyčejný zdravotnický (civilní) oděv, bez výstředních náboženských artefaktů. A to se ani nechci zaobírat způsobem, jakým děvčata s vedením školy komunikovala, o podávání žalob k soudu ani nemluvě. Tam by patrně narazila (nebo spíše ti za nimi) u apoštola ještě mnohem tvrději. Už jen soudit se navzájem mezi bratry považoval za nechutné svědectví okolnímu světu. Natožpak takto agresivně skrze soudy vyžadovat privilegia kvůli své víře. To je naprosto proti duchu Kristova smýšlení.
Takže já bych byla velice opatrná s laciným zevšeobecňujícím srovnáváním. Rozhodující je přístup, ne podobnost formy. Je možné, že některé muslimky se odívají právě s takovým citlivým zřetelem ke svému okolí, jak to apoštol Pavel v zásadě doporučuje – ostatně dosvědčuje to i pěkné gesto ženy, která odložila hidžáb po teroristickém činu souvěrce, právě s ohledem na okolní společnost. Ta se tedy zachovala vskutku pavlovsky, křesťansky. Pak je takové srovnání na místě. Otázkou je, jestli je takové jednání v souladu s učením Mohameda, jestli spíš nešlo o ojedinělý čin vnímavé ženy. Budou ji ostatní následovat, podpoří ji komunita?
Byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo. Zatím mám obavu, že citlivost k okolí je tou poslední položkou, kterou mají zahalující se muslimky na zřeteli. Zdá se mi, že zahalení považují za Alláhem stanovený mustr a okolím se nikterak nezaobírají (pokud si na něho přímo nestěžují). Představují si, že je to jakési Bohem stanovené brnění proti chlípnosti mužů. To je důvod, proč bych se srovnání křesťanského a muslimského zahalování dosti zdráhala. Je to ale jen můj dojem z toho, co jsem zatím zaznamenala, třeba se mýlím. Ráda uvítám názory samotných muslimek i ostatních.
Autorka: Dada
Autor
24 Komentářů
dadka
:) pacia sa mi pekne upravene, namalovane a moderne oblecene ucitelky :)
…rad sa necham aj od zeny poucit a prijmem poucenie a ak ma zena lubozvucny hlas, viem sa don zamilovat
Dada, mňa by zaujímalo, ako by ste vetu:”„ženě učit nedovoluji“ interpretovala, keby bola v Koráne…
Igore, to je právě to: že nikdy nejde o jednu větu… no asi bych hledala další souvislosti v Koráně, jak jinak? Možná ještě v příbězích z Mohamedova života… snažila bych se co nejvíc zjistit ze zdrojových textů patrně.
Nie je jednoduchekšie pochopit,že ,,znalý”Pavel rozkríknutým Korintankám odporučil mlčat.(ak sa jedná o 1K14,32-5),ale predchádzajuce a nasledujuce verše rozširuju a prípadne odkazuju na Gal 3,28).
Kdežto niekto priamo nakazuje:,,Bite…”
Dal by sa dovysvetlit rozdiel?
Tím: ženě učit nedovoluji jsem narážela na jiný list apoštola Pavla (než Korintským), 1.Timoteovi 2.12… protože si myslím, že to spolu docela souvisí, v té 1.K14.32-5 šlo asi opravdu o obyčejný binec (který působil babinec). To, že některé ženy shazovaly to zahalení, podle mě víc souvisí s narůstajícím sebevědomím a hrozbou jeho zneužití, jak to popisuju (ostatně možná i ten obyčejný “binec”, být do té doby 5.kolo u vozu a najednou dostat aktivní podíl na Bohoslužbě mohlo souviset s tím, že pak ženy neznaly míru).
O tom zahalování ve vztahu k určitému zavedenému pořádku (symbolice) je to v 1.Kor.11.kapitole, tam je ještě třeba dodat, že pojem “hlava” měl přece jen dost odlišný význam, než jak ho vnímáme dnes.
Nakonec dneska i to Pavlovo: to už se rovnou můžete ostříhat nebo oholit si hlavu! nemá žádnou váhu, pro koho by to byla ostuda? už jen z toho je patrné, jak se ta argumentace během času musí posouvat :-).
Ad.3)Àno Dada, odpovedala ste presne tak, ako som predpokladal, že odpoviete.
ad 7. vidíte, jak jste chytrý!
nebo že by taky prorok :-)?
mila dadka
…mojzis bral na horu arona nadava a avihua a jezis petra jakuba a jana… tedy muze a k tomu vybrane, oddelene muze :)
ostatni lid jak cteme podle pokynu Pana nemel pristupovat blize …mel byt jaksi dal…oddeleny
mojzis pak jakoby predseda shromazdeni…dela ritual a pak prinasi kamenne desky a prednasi slovo
jezis take uci lid a nasycuje…a take se promenuje v tomhletom seskupeni
i ten pudorys chramu je tak zapsan, ze vime kde je veleknez, ze jo a kde jsou zeny a lid…
takze jde o urcity respekt ohledne tory a tradice a ne o sovinismus…Pavel to konkretne pise, ze ano, at zeny ve “shromazdeni” mlci ale ve vztahu k te tradici a mojzisovym kniham…tedy zakonu …nic osobnyho nebo nic proti zene :)
jinak zeny jsou velice dobre ucitelky :-) pozdrav
Díky, joshi, já to taky tak beru, a navíc: než si zbrkle na někoho uzavřu názor, dlouho zvažuju jeho situaci, pozice, jestli jsem ho vůbec dobře pochopila… a na Pavla jsem rozhodně nezanevřela :-), myslím, že to byl muž na svém místě, a že se s ostatními dobře doplňoval.
Takže já si nemyslím, že by opravdu byl šovinista, ale někdy to tak může působit a nedivím se těm, co se nad některými jeho výroky dost pozastavují, je třeba se v tom trochu vrtat, než člověk pochopí další souvislosti a udělá si ucelenější obrázek.
Děkuji za pozdrav a pěkné pozdravení i Vám, do nového roku všechno nejlepší!
ad.9)jezis take uci lid a nasycuje…
2.Král4,38-44: “Potom Elizeus navrátil se do Galgala. Byl pak hlad v té zemi, a synové proročtí seděli před ním. I řekl mládenci svému: Přistav hrnec veliký, a navař kaše synům prorockým. Protož vyšel jeden na pole, aby nasbíral zelin, a nalezl rév polní, a nasbíral z něho tykví polních plnou sukni svou, a přišed, skrájel to do hrnce, aby navařil kaše; nebo neznali toho. I vylili mužům těm, aby jedli. Stalo se pak, když jedli tu kaši, že zkřikli a řekli: Smrt v hrnci, muži Boží! A nemohli jísti. Kterýžto řekl: Vezměte mouky. Kteréž nasypav do hrnce, rozkázal vyliti lidu. I jedli, aniž co zlého bylo v hrnci. V tom muž přišel z Balsalisa, kterýž přinesl muži Božímu chleby z prvotin, totiž dvadceti chlebů ječných, a klasů nových nevymnutých. I řekl: Dej lidu, ať jedí. Odpověděl služebník jeho: Což to mám předložiti sto mužům? Opět řekl: Dej lidu, ať pojedí. Nebo tak praví Hospodin: Jísti budou, a ještě zůstane. A tak předložil jim, i jedli, a zůstalo ještě vedlé řeči Hospodinovy.”
2.Král4,2-7: “Řekl jí Elizeus: Což chceš, ať učiním? Oznam mi, co máš v domě? Ona řekla: Nemáť služebnice tvá nic v domě, jediné báni oleje. I řekl: Jdi, vyžádej sobě nádob vně ode všech sousedů svých, nádob prázdných tím více. A vejda, zavři za sebou dvéře i za syny svými, a nalévej do všech těch nádob, a kteráž bude plná, rozkážeš ji odstaviti. A tak odešla od něho a zavřela dvéře za sebou a za syny svými. Oni podávali jí, a ona nalévala. I stalo se, že když naplnila ty nádoby, řekla synu svému: Podej mi ještě nádoby. Kterýž odpověděl: Již není více nádob. I přestal olej. Tedy ona přišedši, oznámila to muži Božímu. On pak řekl: Jdi, prodej ten olej, a spokoj věřitele svého, ty pak s syny svými budeš se živiti z ostatku.”
1.Král17, 16-17: „I šla a učinila vedlé řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeled její až do těch dní. Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše..”
1.Král 17, 5- 6 (Eliáš) odšed, učinil, jakž mu přikázal Hospodin. Nebo odšed, usadil se při potoku Karit, kterýž byl proti Jordánu. A krkavci přinášeli jemu chléb a maso každého jitra, též chléb a maso každého večera, a z potoka pil.”
Biblický základ pro zahalování u křesťanské ženy
Proč by si křesťanské ženy měly zahalovat hlavu? Objasnění vzniku této praxe nemůžeme hledat v knihách o etiketě, historii či kultuře, ani v konfesijní příručce. Namísto toho se musíme obrátit k té nanejvýš hodnověrné Knize knih, Slovu, podle nějž budou všichni lidé v Den posledního soudu souzeni, totiž k Bibli. Bible mluví o praxi zahalování hlavy u žen v Prvním listu Korintským 11:1-6.
Verš 1. První verš obsahuje výzvu: „Následujte mě, jako já následuji Krista.“ Autor této pasáže, Pavel, znal Krista dobře. Pokyny, které jeho prostřednictvím dostáváme, k nám přicházejí z nebes. V době, kdy Ježíš chodil mezi lidmi, pronesl, „Mám vám toho ještě hodně co říci, ale vy to nyní neunesete.“ Když se o letnicích vrátil na zem jako zosobnění Ducha svatého, začal své poselství lidem předávat. Pod Jeho vedením lidé sepsali Nový zákon, který je nyní naším zákonem víry a života. Proto mohl Pavel oprávněně v zmíněném listu Korintským prohlásit, „To, co vám píšu, jsou přikázání Páně“ (14:37).
Verš 2. Ve druhém verši Pavel chválí Korintské za uznání a respekt, které mu prokazují, a za to, jak se drží jeho pokynů ve věcech, které je naučil. „Chválím vás, bratří, že si mne ve všem připomínáte a dodržujete nařízení, která jsem vám předal.“
Verš 3. Všimněte si nyní verše 3. Začíná slovem ale, jež obvykle uvozuje protikladnou okolnost. V tomto místě byl Pavel zjevně přiveden k tomu, aby přestal s chválou a dal se do vysvětlování, případně napravování. „Ale rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus; a hlavou ženy je muž; a hlavou Krista je Bůh.“ Můžeme to nazvat teoretickou premisou pro praxi popsanou ve verších, jež následují. Bůh nás zde seznamuje se svým plánem pro funkční vazby v rámci božsko-lidských vztahů. Tomuto plánu někdy říkáme „Boží řád vedení“. Jde o Bohem stanovenou linii odpovědnosti. Navíc o uspořádání s trvalou platností.
V tomto verši jsou vyjmenovány tři vztahy, pro něž platí zásada vedení podle božího ustanovení: (1) hlavou Krista je Bůh, (2) hlavou muže je Kristus a (3) hlavou ženy je muž. K významu vedení ve vztahu muž-žena se můžeme dobrat prostudováním vztahu Bůh-Kristus. Ježíš svého času prohlásil, „Já a můj Otec jsme jedno.“ To mluví o jednotě. Při jiné příležitosti řekl v jádru následující, „Nejsem sám v tom, co dělám.“ To mluví o spolupráci. Při třetí příležitosti Ježíš řekl, „Vždy dělám ty věci, které se líbí jemu [Otci].“ To mluví o vedení Otcem.
Souhrnně bychom mohli říci, že ve vztahu Otec-Syn se uplatňuje propojení rovnosti a spolupráce, současně s oboustranným vědomím toho, že nejvyšší autoritou je Otec. Jestliže je vedení či řízení potřebné a dobré v božském vztahu, oč víc je jím ve vztahu lidském, mezi mužem a ženou. Z tohoto důvodu potřebují jak muži, tak ženy pochopit, že pro každého z nich existuje Bohem určené místo a úloha, a že nejvyšší měrou přispívají a své nejvyšší slávy dosahují tehdy, když radostně slouží právě v takovém postavení.
Představme si železniční lokomotivu, která umí mluvit a prohlásí, „Už mě nebaví pořád jezdit po stejných kolejích a projíždět pořád stejnými městy.“ A dejme tomu, že vyjede z železniční trasy a vyrazí jen tak širou krajinou. Zlepší se tím její úděl? Najde větší svobodu? Zvýší se její užitečnost? Samozřejmě, že ne. Dříve či později uvízne. Lokomotiva je nejužitečnější tehdy, jezdí-li po trasách, pro něž byla zkonstruována. V dnešní době údajného osvobození žen je této lekce naléhavě zapotřebí. Nejvíce přispíváme tehdy, když fungujeme v oblasti, kterou nám vytýčil Bůh.
Bůh se rozhodl, že použije něco viditelného, aby nám pomohl rozvzpomenout se na Jeho záměr, podle něhož má muž i žena svou vlastní oblast působení. Oba dva, tedy křesťanský muž a křesťanská žena, mají takové viditelné svědectví předložit.
Jedná se o dvojnásobné svědectví, byť z různých úhlů, a sice svědectví poskytnuté božskou cestou a svědectví poskytnuté lidskou cestou. Božsky poskytnutým svědectvím je důkaz přírody. V další části této pasáže Pavel uvádí, že i příroda přináší důkaz Bohem naplánovaného odlišení obou pohlaví. Ženské dlouhé vlasy představují přírodní pokrývku hlavy zařízenou Bohem. Lidsky poskytnutý důkaz se objeví tehdy, když se jednotlivec osobně rozhodne přijmout a podpořit Boží uspořádání. Bůh si přeje, aby křesťanští mužové stejně jako křesťanské ženy přinášeli viditelná svědectví toho, že přijali Jeho uspořádání a vzali na sebe závazek žít své životy v souladu s uvedeným řádem.
Verše 4, 5. Verše 4 a 5 nám sdělují, jaká je Bohem předepsaná forma tohoto důkazu poskytnutého lidskou cestou. „Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo mu je hlavou Ale každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo jí je hlavou: je to jedno a totéž, jako kdyby byla oholená.“
Tyto dva verše se k věci staví negativně; jinými slovy, namísto situace, kdy je nařízení dodržováno, mluví o situaci, kdy je porušováno. Nicméně co Bůh očekává, z nich jasně plyne: (1) Muž dosvědčuje znamení božsky předepsaného vedení tím, že nechává svou hlavu nepokrytou; to jest, nedává si na ni pokrývku, která by v sobě nesla jakoukoli náboženskou konotaci, jako třeba pokrývku, kterou nosí Židé a někteří příslušníci katolického duchovenstva. (2) Žena podává Bohem nařízený důkaz tím, že nosí hlavu pokrytou.
Slovo pokrývka, jak je užito ve verších 4 až 7, je odvozeno z řeckého katakalupto a znamená „zahalit“ nebo“pokrýt“. Některé verze Bible v důsledku toho správně používají výrazy „zahalený“ a „nezahalený“. Oba výrazy jsou tedy správné, nošení závoje / zahalování i nošení pokrývky.
Uvádí se, že opomíjení tohoto obyčeje přináší zneuctění hlavy. Čí hlavy? Hlavou, která je zde míněna, je s velkou pravděpodobností duchovní hlava člověka, tedy v případě muže je to Kristus a v případě ženy muž. Žena, která vědomě odmítne nosit závoj, se staví do pozice muže, v podstatě si nad ním osobuje pravomoc. V jádru tedy odmítá pravomoc Boha, jíž je muž podřízen. Žádná křesťanka by neřekla, „Bože, nedbej na mou neposlušnost; prostě jen vyslyš mou modlitbu.“ Avšak žena, která chápe, že Boží vůle je to, aby si zahalila hlavu, a přesto to odmítne udělat, se právě takto při své modlitbě chová.
Ve zbývajících verších apoštol uvádí řadu faktorů, které opodstatňují jak princip vedení, tak ono nařízení, jež zmíněný princip ilustruje a udržuje ho živým.
Verš 6. „Neboť jestliže si žena hlavu nezahaluje, ať už se také oholí: je-li však pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje.“ Zde se ještě více vysvětluje poslední část verše 5. Chodí-li žena s nezahalenou hlavou, uvaluje na sebe stejnou hanbu, jaká by ji provázela, kdyby si hlavu oholila. Gramatická stavba v řečtině umožňuje následující překlad: „protože je pro ženu hanbou, je-li…“ V tehdejší době a dané lokalitě se ještě považovalo za hanbu, jestliže si žena ostříhala vlasy. Verš má širší záběr než jen pouhé zahalování hlavy, protože mluví o stříhání vlasů. Je nepochybné, že ostříhané či přistřižené vlasy jsou delší než vlasy oholené, nicméně oba stavy jsou tu podány jako stejně hanebné. Všimněte si výrazu „ostříhané či oholené“. Oba stavy jsou charakterizovány coby hanebné. Máme zde božský verdikt, který lidský vzdor ani argumentace nemohou zvrátit.
Verš 7. Ve verších 7 až 9 je uvedeno, že tento způsob vedení pochází až z doby samotného Stvoření. „Neboť muž si vskutku nemá hlavu pokrývat, jelikož je obrazem a slávou Boha: žena však je slávou muže“(verš 7). Z uvedeného vyplývá, že Bůh stvořil muže, aby byl jeho viditelným zástupcem na Zemi. Vzhledem k tomu, že není hlava, která by stála nad Bohem, má muž coby Jeho představitel setrvávat s hlavou nepokrytou, aby tak zrcadlil nejvyšší vedení Boží.
Verše 8, 9. Následující dva verše se zaměřují na další dva faktory související se Stvořením a naznačují, že to, že muž vede ženu, bylo záměrem Boha od samého začátku; verš 8 mluví o časové přednosti muže v procesu Stvoření. „Vždyť muž není z ženy; nýbrž žena z muže.“ Zde není třeba dalšího vysvětlování: Eva byla stvořena z Adama. Verš 9 mluví o Božím záměru při Stvoření. „Ani nebyl muž pro ženu stvořen; nýbrž žena pro muže.“ Eva měla být Adamovou pomocnicí. Stvořitelův záměr tak dokládá, co bylo řečeno o vztahu muž-žena.
Společenské postavení žen v antice bylo velmi nízké, a to i v židovských kruzích. Tvrdí se, že v době Krista muži při ranní modlitbě děkovali Bohu za to, že je neučinil „nežidem, otrokem nebo ženou“. Tento pohled více než cokoli jiného opravilo křesťanství. Pavel učil, že v Kristu má žena duchovní výsady rovné těm, které má muž. Je možné, že v Korintu tato nově nalezená svoboda dosáhla samé hranice nesprávného výkladu, který mohl hierarchii vedení zásadně ovlivnit. Důraz, který Pavel v této pasáži použil, měl zřejmě mylný výklad napravit. Uvedené verše znovu zdůrazňují, že pořadí při stvoření zůstává nezměněno. V Božím výčtu je muž i nadále správní hlavou.
Verš 10. V tomto verši je uveden další argument pro nošení závoje: „Pro tuto příčinu, kvůli andělům má mít žena na hlavě znamení moci.“ Dobří andělé jsou vždy znázorňováni v situaci plné podřízenosti vůči Bohu. Serafové si podle Knihy Izajáš 6:2 v přítomnosti Boha údajně zakrývají tvář. Na mnohých jiných místech v Písmu jsou andělé líčeni jako trvalí pozorovatelé lidského dějiště a pomocníci svatých. Z tohoto verše můžeme vyvodit, že přítomnost těchto neviděných nebeských pozorovatelů tvoří další důvod, proč by se žena měla chtít podřídit duchovnímu vedení. I andělům dává její pokrytá hlava znamení, že je žena způsobilá k modlitbě a má nárok na jejich službu a ochranu. Objevily se i další verze výkladu tohoto verše, jedno však je zřejmé: andělé rozlišují, zda žena má či nemá hlavu zahalenou.
Verše 11, 12. „V Pánu ovšem není ani muž bez ženy, ani žena bez muže. Neboť tak jako je žena z muže, tak je i muž skrze ženu; ale všechno je z Boha.“ Verše mluví o tom, jak se muži a ženy navzájem potřebují, a jak společně závisejí na Pánu. Tato poznámka byla s velkou pravděpodobností vložena do textu proto, aby se z muže nestala hlava pyšná, arogantní. Vedení není něčím, na co máme být pyšní, nýbrž tím, čeho máme být hodni.
Verš 13. Nyní text apeluje na lidský úsudek. „Posuďte sami: je hezké, aby se žena modlila k Bohu s nezahalenou hlavou?“ V tehdejší době byl převažující názor na tuto záležitost zjevně ještě v souladu s Boží vůlí. Ještě pořád společnost všeobecně považovala nepokrytou hlavu za něco nepatřičného. A samotná skutečnost, že dnes by stejný apel vyvolal v mnoha kruzích jen nepatrnou odezvu, by nám měla otevřít oči, nakolik od té doby morální úsudek upadl.
Verš 14, 15. Dále nás text vyzývá, abychom si povšimli, že Bůh prostřednictvím přírody učí stejné pravdě, jakou zde učí skrze zjevení. „Cožpak vás sama příroda neučí, že jestliže má muž dlouhé vlasy, je to pro něj hanba? Jestliže však má žena dlouhé vlasy, je to pro ni sláva: neboť vlasy jí byly dány proto, aby se jimi pokryla.“ Bůh zabudoval do lidského vzhledu jistý smysl pro správnost, který se staví proti dlouhým vlasům u mužů a podporuje dlouhé vlasy u žen. To, že si mnohé ženy dnes vlasy zkracují, svědčí o charakteru naší doby. Musíme učinit závěr, že tak činí v rozporu s přírodou, jak ji vytvořil Bůh. Jde o úchylku podobnou jiným úchylkám naší doby. Pokud je muž poslušný příkazů přírody, s krátkými vlasy se ukazuje jako nezahalený; žena se pak s dlouhými vlasy ukazuje jako zahalená. Bůh dal tímto uspořádáním najevo, co očekává. Očekává, že muž bude nezahalen, žena zahalena.
Uvedené verše nám sdělují, že vlasy jsou ženě dány k tomu, aby se jimi zahalila. Ale i když je to druh pokrývky hlavy, nejedná se o pokrývku vyžadovanou v předchozích verších. Kdo tvrdí, že vlasy jsou jedinou pokrývkou, na kterou se v této pasáži naráží, ignoruje fakt, že výraz zde přeložený jako pokrývka pochází z jiného řeckého slova. Slovo přeložené jako pokrývka ve verši 15 není katakalupto, jak tomu bylo v předchozích verších, ale peribolaion. Kdyby měl Bůh na mysli, že vlasy slouží jako závoj, mohli bychom oprávněně očekávat, že příslušné tvrzení bude znít takto: „Vlasy jsou jí dány jako katakalupto (závoj).“ Skutečnost, že tomu tak není, odpovídá všemu ostatnímu v této pasáži.
Obdobné ujištění, že jde o dvě různé pokrývky, nám poskytne pozorné přečtení verše 6. Nacházíme v něm tento výrok: „Neboť jestliže si žena hlavu nezahaluje, ať už se také oholí.“ Ten, kdo tvrdí, že požadovanou pokrývkou jsou míněny vlasy, vystavuje se nesplnitelnému úkolu, a sice, jak vysvětlit dvojí následné odstranění vlasů. Pokud vlasy představují pokrývku a žena nemá hlavu pokrytou, znamená to, že jí byly již vlasy odstraněny. Proč potom dodávat, „ať už se také oholí“? Co by se ještě dalo oholit? Skutečný význam tohoto výroku zní: Žena by měla nosit obě pokrývky (vlasovou pokrývku a pokrývku na znamení), anebo žádnou. Pokud odmítne nosit závoj hlavy, zaslouží si ještě i druhé označení hanby.
A je tu ještě další úvaha: Za předpokladu, že vlasy tvoří jedinou pokrývku, musel by si křesťanský muž vlasy odstranit, aby byl v souladu s Bohem stanovenou vůlí.
Verš 16. Zbývá již jen jeden verš. „Ale pokud by na tom někdo umíněně trval, nemáme takový zvyk a nemají ho ani církve v Bohu.“ Pavel ve skutečnosti říká, „Bylo by vskutku podivné, kdyby někdo zpochybňoval obyčej, který je všeobecně dodržován“. Ve světle tohoto verše snadno pochopíme, proč se v listech ostatním církvím o tomto obyčeji nezmiňuje. Zřejmě ho všechny ostatní církve poctivě dodržovaly. Výjimku tvořil Korint, s možným ohrožením této praxe nebo odklonem od ní. Ať už byla situace jakákoli, vyžadovala výukovou lekci.
Důležité je, že se tato pasáž obrací zároveň k mužům i ženám; nejde o předpis určený jen ženě. Na muži leží odpovědnost být duchovním vůdcem jak doma, tak v rámci církve. Zachování či ztráta tohoto obyčeje tedy ve značné míře závisí na bratřích. Naše křesťanské sestry potřebují oporu ze strany bratrů v přesvědčení. Dcery, které mají problém s pokrývkou hlavy, anebo problém s vlasy, potřebují otce a čelné představitele církve, a ti je nenásilně přimějí k tomu, aby se řídily Biblí.
Některé úvahy týkající se pokrývky hlavy:
Velikost a vzor
Žádné přesné pokyny ohledně provedení závoje nejsou dány, takže se při jeho zhotovování může uplatnit určitá volnost, avšak v hranicích zdravého rozumu a slušnosti. Je samozřejmé, že závoj musí mít náboženskou konotaci; což znamená, že se musí lišit od jakékoli formy ochranné pokrývky hlavy. V návaznosti na srovnání, které jsme v této stati provedli mezi vlasy a závojem, docházíme k závěru, že závoj by měl pokrývat větší část hlavy. Bohem požadované znamení není samotný závoj, nýbrž hlava zahalená závojem. Z toho plyne, že když je závoj příliš malý, jeho nošení svůj význam ztrácí.
Přemýšlivá osoba pochopí, že takový vzor pokrývky, na němž se shodne církev, má své přednosti oproti situaci, kdy je volba ponechána na individuálním úsudku. Tento druhý případ vede k natolik proměnlivé realizaci nošení závoje, že je nakonec obtížné odlišit, co je pokrývka na znamení a co je jakýkoli jiný typ pokrývky hlavy.
Jestliže žena nosí klobouk, nesplňuje požadavky této pasáže, protože klobouk se nosí především jako ochrana hlavy a nemá žádný náboženský význam. Podobně muž nosící klobouk není v rozporu s veršem 4, protože klobouk je na ochranu a nikoli z náboženských důvodů.
Úprava vlasů
V této pasáži není přesně uvedeno, jak se mají vlasy pod pokrývkou hlavy upravovat. Je však samozřejmé, že se pokrývka Páně neslučuje s účesem podle módy. Jakákoli „fixace“ vlasů pramenící z pýchy působí proti významu závoje. Rozumným pokynem se jeví upravovat si vlasy skromně, v souladu s přirozenou linií vlasů.
Kdy by se měl závoj nosit
Kdy a jak hodně se má pokrývka hlavy nosit? Někdo ji nosí jen při bohoslužbách ve snaze dokázat, že se tato pasáž vztahuje pouze na veřejnou bohoslužbu. Pohledem na zbytek kapitoly však zjistíme, že je to velmi nepravděpodobné. Ve verši 17 se Pavel začíná zabývat jiným problémem Korintu – tím, který se podle jeho výslovného vyjádření objevuje při shromáždění bratří. Cožpak by to Pavel jasně neřekl, kdyby se v prvních šestnácti verších zabýval problémem, k němuž dochází výhradně při bohoslužbách? Spolu s tím sama skutečnost, že pro verše 17-34 vymezuje úzký kontext bohoslužby, naznačuje, že v předchozím textu měl na mysli širší kontext.
Je nesprávné mluvit o pokrývce hlavy jako o „modlitební pokrývce“. Dokonce i výraz „obřadní pokrývka“ může Boží záměr oslabovat tím, že její nošení omezuje na jedinou činnost, zatímco Boží plán pro vztah muž-žena je tak široký jako život sám. Zahalená hlava nemusí nutně znamenat, „zde je duše v modlitbě“. Ona spíš vyjadřuje, „zde je žena usilující o to, aby ctila Boha ve všech projevech života“. Takže to vlastně není modlitební závoj, nýbrž ženský závoj – jeho nošením dává žena najevo svůj soulad s Božím řádem. Sestra má závoj nosit v první řadě proto, že je žena, nikoli proto, že se pravidelně modlí nebo vyučuje. Je pravda, že se verše 4 a 5 zmiňují o zahalování hlavy v souvislosti s dobou modlitby a prorocké řeči. Je však velmi pravděpodobné, že poučení bylo míněno pro takové situace, kdy Korintští začínali mít dojem, že ve jménu křesťanské svobody mohou tuto praxi zanedbávat. Náprava se pak přirozeně vztahovala nejprve k té věci, v níž docházelo k porušování nařízení. Řečtí učenci poukazují na to, že výraz, „Ať je pokryta“, je formulován v přítomném čase, v aktivním tvaru a rozkazovacím způsobu, a znamená tedy, „Ať je neustále zahalena“.
Platí to i pro dnešek?
Často slýcháme, že hodnota biblického studia spočívá v tvorbě aplikací vhodných pro dnešní dobu, a to je pravda. Je však smutné, že jakmile dojde na tuto pasáž, řada učitelů to cítí jinak a tvrdí, že se pasáž dneška netýká. Už v další části stejné kapitoly se Pavel vyjadřuje k obcházení jiného nařízení – přijímání. Zmínění učitelé nebudou dokazovat, že nařízení o přijímání měli dodržovat jen korintští křesťané z dob dávno minulých. Jak by tedy bylo možné zevšeobecňovat pozdější část kapitoly a aplikovat ji universálně na všechny církve všech dob – a současně omezovat první část jen na konkrétní církev v konkrétní době? Poctivě vzato je takový přístup nemožný. Tato epištola není určena výhradně Korintským. Z oslovení plyne, že dopis je určen „všem, kdož v každém místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista“(1:2).
Ve snaze umenšit význam tohoto obyčeje mu někteří dávají škodlivé nálepky, např. „čistě kulturní zvyklost“ a „dávný orientální obyčej“. Často slýcháme argumentaci typu: Vzhledem k tomu, že označením nevěstky ve starověkém Korintu byla nepokrytá hlava, vyzval Pavel korintské ženy k tomu, aby předešly veškerému zdání zla tím, že si pokryjí hlavy; a protože ženská nepokrytá hlava už nutně neznamená to, co znamenala kdysi, pozbyl tento obyčej na významu.“ Taková argumentace však dezinterpretuje samotnou podstatu této pasáže. V příslušné kapitole se ženám nikde nepřikazuje nosit závoj proto, aby se odlišily od nevěstek. Ano, odlišují se tím, ale to je důsledek tohoto obyčeje, nikoli vlastní důvod pro jeho praktikování
Potřeba výuky
Důležitost jakéhokoli počínání spočívá v jeho smysluplnosti. Bohu záleží na tom, abychom žili pravý smysl jeho nařízení. Například v souvislosti s obětním beránkem Bůh řekl, „Až se vás děti zeptají, co myslíš tou službou? Pak vysvětlíte, co znamená.“ Když v nějakém obyčeji nastoleném Biblí pokračujeme i poté, co se jeho smysl valnou měrou vytratil, může se objevit jeho zneužívání. A někdo může navrhnout, aby se s ním přestalo – „K čemu pokračovat v praxi, která nemá smysl?“ To však je cesta přímo do ďábelské pasti. Rozhodně je lepší i nadále obyčej praktikovat a znovu oživit jeho význam, aby se tak opět stal smysluplným výrazem toho, co skrze něj zamýšlel Bůh. To je důvod číslo jedna pro to, abychom se výuce tohoto předmětu často věnovali. Máme před sebou úkol z generace na generaci udržovat nikoli jen samotný obyčej, ale i jeho smysl.
Dalším důvodem, proč se opakovaně věnovat výuce tohoto předmětu, je skutečnost, že v mnoha skupinách se na tento kdysi široce rozšířený obyčej pohlíží jako na nepodstatný. Říká se, že nejdůležitějším šroubkem ve vlaku je ten, který se uvolní, protože právě ten vyžaduje okamžitou pozornost. Obdobně je tomu v životě církve nebo jednotlivce. Církev v Sartu (Sardách) dostala z nebes toto pověření: „Posilujte věci, které zůstávají, které jsou připraveny zemřít.“ Znamená to, že jakmile se nějaký obyčej stává opomíjeným, měla by se mu věnovat větší pozornost, než kdyby tomu tak nebylo; a námi zkoumaný obyčej se zjevně stal opomíjeným.
Potřeba zachování věrnosti
Závěrem uznejme, že obyčej má hluboké kořeny v neměnné Boží hierarchii vedení. Sestro, tvá zahalená hlava je znamením duchovního vztahu, který zůstává zcela nedotčen měnícími se zvyklostmi společnosti. Je to Boží způsob, jak uchovat vědomí trvale existujícího uspořádání. Když nosíš závoj, znamená to, že jsi přijala Bohem ti předurčenou úlohu. Je to vyjádření faktu, že před námi stojí žena, která přijala závazek žít svůj život pod vedením Pána, Krále králů.
Svět naléhavě potřebuje svědectví mužů a žen, kteří tento biblický princip a obyčej dodržují. Dnešní společnost značnou měrou nedbá na to, jak Bůh uspořádal otázku vedení. Odlišnost mezi pohlavími se stále více stírá, ba téměř mizí. Jestliže my, kteří se prohlašujeme za následovníky Ježíše Krista, nepodáme jasné svědectví ohledně Božího řádu, kde jinde ho tento zmatený svět najde?
Ari, pár poznámek:
11.1 jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova (následujte mě, jako já následuji Krista): tento verš výborně uzavírá celou předchozí pasáž (ač čísílkem patří do kapitoly další, výtisky Bible, které mají normální odstavce, reflektují, že patří k předchozímu, čísla jsou jen uměle přidaná, v původním textu vůbec nebyla) – to je přesně to, co se Pavel od Krista naučil, co přijal i předával (kousek dál je o tom také řeč při komentáři korintského praktikování památky Večeře Páně), že se Kristus vydal ve prospěch druhých, že nemyslel na prospěch svůj, ale na to, co to přinese jiným (proto taky korintské kárá, že jejich scházení se k památce Večeře Páně je spíše na ostudu, vůbec tam ten aspekt solidarity a sebevydání není, co je to pak za zvěstování, bohatí se cpou a nalívají a chudí na ně hledí… pak je to vlastně parodie.
A text předcházející tomu verši 11.1 říká to stejné: je třeba myslet, jaké vaše počínání bude mít dopad na druhé, co do takové svobody, která druhým ubližuje, to není podle Kristova příkladu! Vy jednejte jako on, podívejte se, jak ho napodobuji já, jak se snažím každému přiblížit a nehledím, že mě to bude stát trochu pohodlí, a jednejte taky tak! Tam je jasná myšlenková návaznost.
A pak tedy Pavel začne Korintské chválit, že se drží tradice – pokynů, které jim předal. Jedním z nich tedy patrně bylo to zahalování hlavy při modlitbě. Samotný závěr tohoto krátkého výkladu dokládá, že jde především o to, že je to smluvená-výmluvná tradice, zvyk, jehož původ Pavel objasňuje. Ano, v té době a v tom prostředí bylo patrně zvykem, že zahalení hlavy ženy vyjadřovalo její slušnost, respekt k manželovi. Otázkou je, zdali to stejným způsobem přirozeně vnímáme i my dnes. Učí nás přirozenost, že dlouhé vlasy u muže jsou ostuda? No troufám si tvrdit, že my jsme vyrůstali v naprosto jiném přirozeném prostředí, nic ostudného na tom nespatřujeme, stejně jako na tom přirozeně nespatřovali žádnou ostudu indiánští muži atd. (snad jen pro uvědomělé soudruhy byly máničky fuj). Stejně tak ostříhané ženy – koho z nás naše přirozenost učí, že je to ostuda? Jo, znám jednoho staršího pána, křesťana, který se mé kamarádky na ježka ostříhané zeptal, jestli se nestydí – a ta na něho zírala, jako by spadl z višně. Ale jinak? Krátký slušivý sestřih bereme jako normální slušný účes, někomu dlouhé vlasy vůbec nesluší – a někomu ani nenarostou.
Podívejte, kdyby to byla taková zásadní věc, proč by s tím Ježíš čekal, co je na tom nepochopitelného, co by jako jeho učedníci nemohli na tom unést, že by museli čekat až na seslání Ducha svatého? To by se klidně (pokud by to zahalování bylo takové univerzální pravidlo) v evangeliích objevilo, jako mnohá další pravidla, jako ta Večeře Páně.
Jedna věc je respekt ženy ke svému muži, a o ohrožení toho tu patrně šlo, proto Pavel zasahuje, a druhá jak se ten respekt v kontextu prostředí bude vyjadřovat. Pokud v nějakém prostředí zostudí muže, že si jeho žena sundá zahalení, pak je pochopitelné, že Pavel trvá na dodržování tohoto zvyku. Ale u nás, dnes? Kterého muže by zostudilo, když jeho žena jde bez nějaké speciální náboženské pokrývky, kterou mu jakože vyjadřuje oddanost? Troufám si říct, že většině mužů by spíš bylo protivné, kdyby nějakou takovou pokrývku jejich žena věčně na hlavě tahala a vykládala, že to má kvůli poddanosti jemu.
Opravdu si nemyslím, že by křesťanské ženy měly s náboženskou pokrývkou jako lokomotivy vyjíždět do světa a zvěstovat tak poddanost svému muži. Víte, ono to stejně dobře poznáte, kdy má žena ke svému muži opravdový respekt, lidi ze světa nejsou slepí. Na nějakou pokrývku na hlavě dnes těžko kdo bude slyšet. Ono je to dobře cítit, jestli si ta žena muže opravdu váží, záleží jí na něm, respektuje ho – a nebo jen jede podle nějakých pravidel, že je to manželství pak jako taková polovojenská jednotka, včetně uniformy. “Hlava” navíc není synonymem slova “vedoucí”. Průšvih je, že lidé, lpějící na formálním provedení, tak často ztrácejí kontakt se smyslem různých takových pokynů, že pak to praktikování začne působit spíš jako parodie, jak u té Večeře Páně. Chce to trochu citlivosti. Co je dobrý zvyk v jedné společnosti, nemusí být nijak žádoucí v jiné. Vztah, respekt ženy k muži, ten jistě má univerzální platnost, ale to, jak se vyjádří… že neustálá náboženská pokrývka na hlavě ho zosobňuje, to už je hodně pochybná myšlenka. Z dopisu Korintským se podle mě toto vydedukovat nedá, i když se o to snažíte. Copak židovští muži, kteří se modlí se zahalenou hlavou, zostuzují Boha? Mají snad zakrnělou přirozenost, že to nevnímají? To jsou prostě jen tradice čitelné (odůvodněné) v různých prostředích různě.
Ab ovo treba hladat v kontexte doby a miesta,židovky sa zučastnovali služieb so zahalenou hlavou,grécke,,abiturientky”s obnaženou.Ide o dosiahnutie konsenzu.Nerozdelovania vznikajucej Cirkvi.
,,Podriadenost”má byt dobrovolná.A či voči členom zboru,manželovi,edilom.Ide o ,,služenie”Bohu vo vztahoch.
Možno.smile
Dado, předně křesťanská „tradice“ – křesťanské chápaní zahalení ženy má svou vlastní „spiritualitu“, které vychází i ze vztahu k duchovním silám (např. andělé), o nichž mezi židy ve stejné době (v Pavlově době) nepanoval jednotný názor.
Takže Vaše otázka: „Copak židovští muži, kteří se modlí se zahalenou hlavou, zostuzují Boha?“ je poněkud mimo hlavní téma. Pokrývka hlavy židovských věřících mužů (dnes většinou kipa/jarmulka) je tradicí vzniklou zřejmě až po zničení Chrámu a je snad odvozena od symboliky pokrývky hlavy velekněze, zničením Chrámu se vlastně každý modlící muž stával veleknězem v duchovním „Chrámu“ odděleného lidu. Druhá věc je, zda pro pokrývání si hlavy u mužů existuje nějaká přímá opora v Bibli, zde si je třeba říci, že přímá opora, přímé nařízení pro takové konání neexistuje.
Měl bych se Vám za něco omluvit :-) text, který jsem vložil výše, není můj. Když jsem si přečetl Váš článek, byl jsem zvědavý, jak budete reagovat na „tradiční“ křesťanský konzervatismus, který je ženám v dnešní Evropě neznámý, ale který je poměrně na vzestupu v USA. Do určité míry je to v USA zřejmě reakce na stále více mediálně propagovaný feminismus i homosexualismus. Ten text, který jsem vložil výše, je překlad jednoho amerického článku, se kterým jsme nedávno pracovali na jednání Řídící duchovní rady Beth-Or a nakonec jsme se rozhodli jej nepustit do tisku v námi vydávaném časopise. Tím jsme se ovšem připravili o reakce evropských čtenářů a já jsem byl hodně zvědavý, jak zareagujete Vy, tak jsem to sem poněkud záludně podsunul.
Já osobně jsem sice fundamentalista, ale ne za každou cenu, zvláště ne za cenu manipulování s fakty, a to ani proto, abychom dosáhli nějakého zbožného cíle.
Znám příliš dobře prostředí, z něhož ten mnou výše vložený text vzešel, a přestože v tomto prostředí mám řadu přátel a v mnoha ohledech s nimi mám velmi blízké názory, tak pokud jde o zahalování žen, jak ho oni prosazují a chápou, tak s nimi nesouzním, a to ze dvou důvodů:
1) Hlavně je to celé jen hodně spekulativní konstrukce silně vytržená z dobového a lokálního kontextu. Pavel psal křesťanům v Korintu kvůli řadě morálních, duchovních i čistě organizačních problémů, s nimiž se tam potýkali. Zabýval se konkrétními přestupky a konflikty v tomto sboru a pokoušel se najít nějaké schůdné technicko-duchovní řešení. Totéž mnohdy dělali ti, kteří sestavovali Talmud a ze stejných důvodů vznikl i Šulchan aruch. Pavel jistě nepočítal s tím, že jednou (o téměř čtyři sta let později) z jeho dopisu někdo udělá součást kánonu křesťanské Bible a že potom budou dalších tisíc šest set let různí -často zřejmě zakomplexovaní- koumáci jeho dopis používat jako uzdu a náhubek na omezování a umlčování žen v církvi. Víme navíc ze sekundárních pramenů, že Pavel napsal tři zásadní dopisy do Korintu, ale dochovaly se nám jen dva, a tak nám zřejmě některé podstatné informace i chybí, vidíme jen rozbitou mozaiku, ne celek, a z těch střepů mnozí skládají nový – neúplný obraz, konzervativci na straně jedné, zastánkyně feministické theologie na straně druhé.
2) Skoro milion křesťanských žen v USA nosí stálé pokrytí hlavy v duchu myšlenek mnou výše vloženého textu (a to je jeden z těch inteligentnějších textů – existují i mnohem horší), většina z nich je v tom vychovávána od dětství a dělají to jako stereotyp života. Tyhle texty vznikají stále znovu a znovu, podobné myšlenky ženy a dívky opakovaně slyší několikrát za rok v nějakém kázaní, holčičkám je vštěpují v nedělní škole, to celé hlavně proto, aby je v tom stereotypu vůdcové církve udrželi a utvrdili. Další necelé tři miliony žen nosí takové symbolické pokrytí hlavy na veřejnosti, ale patří k „liberálnějšímu“ proudu a nepovažují za nutné nosit jej doma (uvnitř domu či bytu), pokud tam nejsou cizí lidé. Tato druhá skupina početně v posledních letech narůstá. Existence této druhé skupiny a její nárůst je i reakcí na různé mediální a politické zpochybňování křesťanské společnosti jako původního základu americké státnosti, mohli bychom říci, že se jedná o určitou formu společenského protestu. Každý rok se však část rodin z toho druhého proudu přesune do toho tvrdého jádra. Tato reakce je však podobná i tomu, když se moudří po zničení Chrámu rozhodli kolem odděleného lidu postavit hradbu víry, aby se lid nerozmělnil mezi národy světa. Já té reakci rozumím, dokonce si uvědomuji, že ta americká je dnes vlastně kopírováním reakce apoštola Pavla na úpadkové poměry v Korintu, podobá se to tomu, jak se on snažil vytvořit technické (byť duchovně podložené) prvky, které by křesťany v Korintu odlišily od zbytku společnosti, a tím je tyto vnější prvky nutily k jednoznačnému vydělení se. Ale přesto se mi to nelíbí, pokud se v této komunitě nepřipouští i právo ženy zahalenou hlavu nemít a pokud se nepřipouští, že se žena může nechat ostříhat třeba po ramena nebo že se za nemravnost u ženy dokonce považuje i ofina. Pokud žena nemá (začíná jí být upíráno) v občanské společnosti svobodu šátek jako součást víry mít a také pokud v nějaké církvi žena nemá svobodu šátek nemít (je-li to hřích, pykat za něj přece bude sama), pak je v té občanské společnosti i v té církvi něco nezdravého.
A promiňte, prosím, že jsem si z Vás udělal poněkud testovacího, králíka, byla jste vhodný terč a pokušení bylo příliš velké :-)
Ari, ta otázka o zahalování židovských mužů není mimo téma, jen dokládá, jak je nesmyslné lpět na těch vnějších věcech, které v různém prostředí můžou vyjadřovat naprosto rozdílné významy.
Jinak jste tedy pěkný filuta, až začínám pěkně po křesťansku uvažovat o nějaké pomstě :-).
Dado, myslel jsem ty židovské muže, že je to mimo hlavní téma = ženy a šátek (zahalení hlavy), ale jinak máte pravdu, nesmyslné lpění na vnějších znacích a úkonech to je. Myslím, že je to (takové lpění) většinou i jeden z významných projevů stagnace…
Mimochodem, mám v šuplíku i jeden “pěkný” americký článek, který “vysvětluje”, proč je hříšné, když muži mají dlouhé vlasy :-)
Ari, zajímal by mě ten americký článek, který jste zmínil. Mohl byste na něj dát aspoň ODKAZ, popř. uvést autora a jeho název?! (Cit.: "Mimochodem, mám v šuplíku i jeden “pěkný” americký článek, který “vysvětluje”, proč je hříšné, když muži mají dlouhé vlasy.")
Váš diskusní příspěvek je ovšem již 3,5 roku starý, takže pokud k vám má reakce vůbec dorazí, možná si ani nevzpomenete, oč šlo, nebo jej už nebudete mít při ruce. :-(
Ari,neviem,neviem,či správanie Iunnia Annanea Gallia(ktorý odmieta ako výkonná moc,venovat sa náboženským sporom)sa dá nazvat upadkovým.Skôr by som povedal,že ako ,,vizionár”daleko,daleko predbehol dobu.Rôznorodost nemusí znamenat upadok(Korintu).Hellénom,potažmo Rímanom sa to mohlo zdat opačne.smile
danny> Já myslel něco jiného: morální úpadek, běžnou prostitici i homosexuální prostituci, častou manželskou nevěru a podobně. Pavlův “tlak” na vnější vydělení se – oddělení se souvisel zřejmě i s těmito faktory. Technická opatření jako třeba jasné symboly mužství/ženství, svobodnosti či zadanosti, odlišení oděvu pro muže a ženy, takové věci mají svůj smysl i dnes.
Mimochodem, třeba v našem společenství patří mezi pravidlo, že je-li žena sama doma, nesmí do domu řemeslník (a pod.), je-li muž sám doma, nesmí do domu nějaká žena na úklid (a pod.). Není to přitom vůbec proto, že by si manželé vzájemně nedůvěřovali, ale je to kvůli tomu, aby se alespoň částečně předešlo spekulacím a pomluvám mezi sousedy (v okolí) – aby se neposkytly konkrétní důvody ke spekulacím. Je to rozumná snaha, která je praxí mnohokrát ověřena. Setkání mezi svobodnými lidmi se konají jen na veřejných místech nebo na půdě církve apod.
Řada církevních pravidel vznikla z praktických důvodů, nikoliv naukových, ale časem někdy vymizí původní znalost důvodu – proč něco vzniklo a stane se z toho nepřekročitelné dogma, to je problém, který v různých podobách postihuje každé společenství, které je velmi staré…
Pri pohlade na moralny upadok mi prišiel na um Otec Pafnuties,ktorý riekol:,,Bol som na cestách a stalo sa mi.že som v hmle zabludil a ocitol som sa blízko osady,kde niekolko ludí medzi sebou nehanebne obcovalo.Zastavil som sa a poprosil o odpustenie Môjho hriechu.A hla prišiel anjel s mečom a povedal mi:,,Pafnucie,všetci,ktorí posudzuju svojích bratov,týmto mečom zahynu.Ty si však nesudil,ale si sa pokoril pred tvárou Božiou,ako by si tento hriech učinil sám.Preto je tvoje meno zapísané v knihe živých”.(Apo 786).iný náhlad od Otcov(Hriech druhých môže byt podnetom,aby som sa zamyslel nad vlastným.smile
Ked spomínam Otcov,v suvislosti s Korintom.Evagrius nazýva Krista Otcom i Matkou.Otcom je pre tých,ktorí maju ducha synovstva,a Matkou pre tých,ktorí ešte potebuju mlieko,neznesu pevnu potravu.Ved taký bol Kristus v Pavlovi-pre Efezanov bol Otcom,ktorý odhalil im tajomstvá pravdy,ale pre Korintanov bol Matkou,lebo ich krmil ešte mliekom.
V první řadě bych chtěl říci, že ženy by s neměly pouštět do výkladu Slova Božího. To není jejich služba, pokud se nejedná o její vlastní děti, či nevěřící lidi. Tohle místo je do značné míry jako shromáždění, protože tu žena poučuje věřící muže a to není to, co po ní požaduje Bůh. Naopak, je to přesně proti Bohu.
Co se týče pokrývek hlavy a jeho, abych tak řekl "načasování". Co je psáno v Bibli, je Boží vůle a navíc inspirováno Duchem Božím. Není tudíž žádný prostor pro debatu, že to snad platilo jen pro jedno shromáždění. Je třeba si uvědomit, že apoštolové se pohybovali v místech, kde se zvyky od sebe navzájem jednak nelišily a jednak je toto nařízení rozšířeno do celého světa. To není bezdůvodné.
Ženy zkrátka mají mít pokrývku hlavy a dlouhé vlasy, jinak se dopouští hříchu. Stejně tak muži naopak. Co přísluší žením mužům nikoliv. A týká se to i Židů. Jarmulka na hlavě je hříchem pro muže a stejně tak i dlouhé vlasy, nebo vyholené kolečko apod.
Je to tak prosté, že je z podivem, kolik lidí to nechápe a zavádí si svou vlastní "pravdu" a výklady.
Nevím proč, ale text se nedá opravit. Takže ho uvádím znovu opraven od překlepů.
V první řadě bych chtěl říci, že ženy by se neměly pouštět do výkladu Slova Božího. To není její služba, pokud se nejedná o její vlastní děti, či o evangelizaci pro nevěřící lidi. Tohle místo je do značné míry jako shromáždění, protože tu žena poučuje věřící muže a to není to, co po ní požaduje Bůh. Naopak, je to přesně proti Bohu.
Co se týče pokrývek hlavy a jeho, abych tak řekl "načasování". Co je psáno v Bibli, je Boží vůle a navíc inspirováno Duchem Božím. Není tudíž žádný prostor pro debatu, že to snad platilo jen pro jedno shromáždění. Je třeba si uvědomit, že apoštolové se pohybovali v místech, kde se zvyky od sebe navzájem jednak nelišily a jednak je toto nařízení rozšířeno do celého světa. To není bezdůvodné.
Ženy zkrátka mají mít pokrývku hlavy a dlouhé vlasy, jinak se dopouští hříchu. Stejně tak muži naopak. Co přísluší ženám mužům nikoliv. A týká se to i Židů. Jarmulka na hlavě je hříchem pro muže a stejně tak i dlouhé vlasy, nebo vyholené kolečko apod.
Je to tak prosté, že je s podivem, kolik lidí to nechápe a zavádí si svou vlastní "pravdu" a výklady.
Poznámka: Prosím předchozí příspěvek s překlepy smažte. Děkuji.