Vypadá to téměř jako bajka od Ezopa. Je jen kratší a lakoničtější:  Bodlák usazený na úbočích Libánu poslal k cedru Libánskému poselství. Dej svou dceru za ženu mému synovi! Když v tom, ještě než se stačilo cokoli vyřešit, se okolo prosmeklo jakési zvíře, a  milý bodlák omylem rozšlapalo …

Dobře se pamatuje, jako všechny biblické příměry. A dobře to mapuje naši cestu životem. Upoutala mne ale svým bezprostředním spojením s jiným, obrazně daleko krásnějším  slovním spojením.

Protože uvedená bodlavá historka je součástí korespondence mezi králem krajiny Jehuda a vladařem odtrženého Jisroele, tedy mezi Amaziahu a Joasem, a to přesně ve chvíli,kdy se vzájemně vyzývali k vojenské konfrontaci. A právě to „pojďme a válčeme spolu“ popisuje bible zajímavým obratem. Píše se tam: „Nuže pohleďme sobě v oči!“

Jiná zátoka široširého oceánu tradice zase učí: „Je laskavé, že Vznešený miluje Jisroele, ale mnohem větší blaho je, naučit lidi, že je Sladký požehnaný miluje.“

A do třetice, na mnoha místech – dokonce i v halaše – se dočítáme, že je-li něco nějak, platí to zároveň i opačně. Jestliže tedy o šábesu nezapalujeme oheň, protože to je jedna z činností nezbytných pro stavbu čehokoli včetně Chrámu, nelze ho tím pádem ani zhasit anebo hasit. (Tedy pokud zrovna nehoří gheto.)  A ani zvířata nelze lovit. Protože proč by je člověk lovil, než pro maso anebo pro kůži? Lov pro zábavu je považován za trápení živých bytostí a marnění tóry (bitul tora).

Ale maso k jídlu si lze pohodlně opatřit před šábesem, ať už lovem anebo zaříznutím nějakého beránka z domestikovaného stáda. Co tedy alespoň kůži pro potřeby Stánku úmluvy anebo potom přeneseně i Chrámu? Ani tu ne, protože Panovník vydal i v této  souvislosti zřetelný pokyn – šábes je víc, je to duchovní chrám, podstatnější než svatyně udělaná vaší rukou. V sobotu nebude dílo Chrámu děláno  (ex 31:13-17); Jestliže tedy  nelze  zvířata lovit, nelze je o šábesu ani uvolnit  z pasti. Což se občas může vymstít, zaběhne-li vám třeba kočka do ložnice a vy ji tam omylem zavřete.  Proč? Cesta tam a zase zpátky. Symbol Jákobova žebříku, koloběhu dávání a braní.

A tím se konečně dostáváme zpátky k bodláku. Platí-li, že „pohledět do očí“ znamená boj, musí zároveň platit  i to, že je to vlastně  docela dřina, boj a někdy dokonce malá válka sama se sebou, než si dokážeme s někým „pohledět do očí“. Ostatně megatuny internetové diskusní špíny pod opožděnými reportážemi o zrůdném Havlovi anebo o Amerikou řízené akci „Červená karta“ jsou toho,myslím, dostatečným důkazem. Je jaksi mnohem pohodlnější pohledět si do očí (bojovat) bez nezbytého pohledění si do očí.

Nezapomínejme ale nikdy, že obraz Vznešeného, podle kterého je lidstvo uplácáno je tak nějak po střípcích rozeset v celém lidstvu. Přesně podle chanukových pravidel. Všecka světýlka stejná. Všecka ve stejné rovině. Protože to čisté a duchovní není větší,vyšší ani horší. To všecko zdánlivě zlé přichází teprve s pohnutkou a činem jednoho každého jedinečného a do jisté míry jediného jedince. Teprve s jeho veřejnou stopou. Které ovšem ne vždy musíme rozumět.

Klasický příběh o tom lakomci, nad kterým každý  ortho-praktický „plnič“ z konkrétního ghetta ohrnoval nos, že nerozdává almužny. A teprve podle obrovského zástupu žebráků na jeho funuse se zjistilo, že to možná ani takový lakomec nebyl. Jen rozdával cedakot po svém…

Ale nejsou jen tajní cadikové.  Ona může skutečně celá třída vědět, že je Martin vůl. A dokonce pro to mohou existovat i naprosto spolehlivé důkazy, jeho dosavadní veřejná stopa, například. Ale co naplat, když to pořád ještě neví sám Martin. Protože,tak jako je laskavé, že Vznešený miluje Jisroele, ale mnohem větší blaho je naučit ostatní, že je Sladký požehnaný miluje, stejně tak je spravedlivé, že víme, že je Martin vůl, ale mnohem větší spravedlivostí (spravedlivostí cadiků) je dát i Martinovi poznat, že se jako vůl chová. A zbytek nechat na něm. Jenže nikde není psáno, že to Martin skutečně pozná jen proto, že si to o něm (a třeba i právem) myslí celá třída. On to musí poznat nějak z gruntu. A najít ta správná slova, je další „pohledění do očí“.

Což bývá ta největší bitva. Ne s Martinem, ale se mnou samotným. Jak najít ta správná a Martinovi srozumitelná slova. A tahle bitva, tohleto „pohledění do očí“  se bez „pohledění do očí“ vyhrát nedá. Do vlastních očí. Jinak se ten „šalom“ (harmnie, nikoli mír anebo smír) dost dobře nedostaví.

Zbytek už je jen a jen o prioritách. Pravda vykopávky i bible svorně referují, že tu kdysi žili „obři“. Nicméně běžný člověk je v průměru vysoký 179 centimetrů a má jen určité rozpětí paží. A tak je pak to naše tělíčko zapouzdřené jen do těla vlastně  směšně malé. Stačí jedno polní zvíře Náhodičky, a bodlák končí rozšlapaný na prach. Nečekaně. Ric-pic. Duch a duše jsou v tomto ohledu jaksi svobodnější. Skoro až nekonečně. (Jinak bychom si to nekonečno nebyli vymyslili.)  Ale protože tu tělo a duše spolupracují společně, stačí jim oběma kolikrát jen určitý odstup – pár kilometrů od pasových a podpásových nesmyslů uživatelů trůnu jednoho pidi-královstvíčka –  a touha „pohledět si v oči“ je najednou taky titěrná. A roste spíš ta druhá touha. Vidět celé to nekonečno. Ne snad, že by měl Martin setrvávat v té veřejné stopě,kterou za sebou ryje, to tóra nemá úplně ráda. Ale mnohem podstatnější je, nenechat ho na holičkách, když bychom snad náhodou dokázali ukázat i jemu, jak jsou ty končiny ducha a duše prostorné…

No nic, končím, jdu si zamést přede dveřmi a juknout se sobě do očí :)

Autor: Achab Hailder