Nedovedu si představit, co to bylo za kobylu, která  „potřikrát obkrouží soudní nádvoří  Vyšehradu, jediným vzmachem a s nozdrami zpěněnými přeskočí mohutnou  palisádu (zachycenou na Krumlovsko-pražské epopeji), skočmo dobéře se toku zpěněné Moldavy a uhání  i s jezdcem svým k Neumětelům…“  Takových mnoho není…

A ani si to nepředstavuji.  Jediné, co mi z toho koňského příběhu utkvělo, že když je kolkolem  málo světla a mnoho levoty, když se zasypávají doly a studny, chce to – klidně i zoufalý – čin.

Ani si nedovedu  představit,  co to bylo za olej. Kdo a proč ho dal předem kamsi do skryté komůrky, čímž svatý tuk  unikl znesvěcení a udržel si (jistě ne levné) razítko „glatt-košer“ po celou dobu prznění božiště.  Stejně tak neřeším ani,  zda dávka jako náprstek vystačila na osmidenní šichtu v menoře s úctyhodnou kubaturou jaksi šemíkovsky  anebo zda to byl zázrak . A nechci si ani až příliš živě představovat, co to asi bylo za týpky, ti Hašmoneovci – protože tou dobou jsme už všichni, Řek jako žid, chanuku zatraceně potřebovali ,a v takovém nepřehlednu  se pravda hledá už jen velice složitě – asi jako na Mafiánském náměstí.

Nemám potíže vyprávět dětem ani o Horymírovi, ani o Hasmoneovcích, vždyť akční doba není mladá, trvá vlastně už 5771 let a příběh  akční kulisy potřebuje. Kdoví, jestli dětem  právě ten ryk zbraní a tepot kopyt nepomůže snáze si zapamatovat  to podstatné:  – Byly jednou dva keře…

Ale nikdy bych jim na jejich otázku „proč“  – „Proč to děláme , tuhletu chanuku?“ – neopáčil, že je to proto, že nějakej lídr rozbil nepříteli makovici. A že se to prostě  musí zapsat a zapamatovat. Asi jsem zbabělec, že mně světlé včerejšky neimponují.  A i kdyby, tuším, že takhle idiotským zjednodušením  bych mohl jedno z chanukových světýlek v jejich duši uhasit.

Podle mne smějí a dokonce musí o zabíjení a  slavných osvobozeneckých vraždách vědět. Do podrobna a všecko. Ale skutečně všecko!!  Vždyť ani bible se s námi v tomto ohledu nemazlí!

Ale potom, ušpiněné vším tím spravedlivým bojem,  by měly zkusit nechat pak ten puch hniloby, bolesti a krve na prahu a teprve pak vejít do Chrámu.  Je v něm tma, jako ta za okny a jako ta  v jeskyni, o níž nevíme, jak je hluboká. A náhle se rozsvítí svíčka. Světlo. Jeskyně zútulní, strašidla zmizí. Vítězství pošednou a  zvítězí Světlo.

Také jeden anděl se jmenoval  Světlonoš. A půlka světa z něj  dneska dělá satana. Ale jestli že kdysi světlo nosil, (jak píše Izaiáš),  musí ďáblové dodneška  světlo  milovat a obdivovat úplně stejně jako my, synové člověka.

Jednoho z nich znám osobně.  Vlastně jeho právního zástupce.. Advocata diaboli. Ten světlo miluje nade vše. A umí nám posvítit na všechna naše spravedlivá rozhořčení“, na „vlastenecké boje za národ a víru“, „nezbytné starosti o firmu a o rodinu“ – a to natolik dokonale, že (pokud to s ním konzultujeme opravdu důkladně),  vidíme najednou  oba keře docela zřetelně. Jak ten první, kam jsme zalezli, aby nevyšlo na světlo, že jsme nahatí, a u kterého Sladký požehnaný musí volat:  „Člověče, kde jsi ?!“,  atak i ten  druhý, ve kterém je zase docela nahatý pámbu a volá na Mojžíše: „Člověče, jsi sice jenom, ale přesto přese všecko člověk. Můj obraz a moje zrcadlení!“

Teprve takhle krásně nahatí, na posledním stupínku té očistné mikve pana advokáta (diaboli) smíme přejít k šatníku, k příborníku a svatým krabicím, odkud  si vybereme buď oblek, zbroj anebo kostým, nářadí, zbroj anebo rekvizity. Včetně svícnů.  Protože  říkají-li naši Prostí : harejni  mezuman –  tedy  zhruba česky řečeno: „Tatezisn, sladký požehnaný, jsem připraven… „ , kdoví jestli tím při cestě k chanukiji i nemyslí mimo jiné na jeden nádherný sen „O dvou keřích“? Jak nádherné by bylo, kdyby  ta zmiňovaná  dětská otázka „proč“, zněla: „Tati, a proč dneska svítíme do ulice i svíčkama, když tam beztak svítíme? Sami sebou a jiskrami člověčiny z obou keřů.  A po celý rok?“ – Teprve pak by se asi hodilo  začít vyprávět: „protože někdy je světla málo….“

Amen.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Jentl Maimonidová