To, co je v životě víry nejdůležitější, to je osobní vztah každého jednotlivého věřícího člověka s Bohem. Tento vztah se ze strany věřícího odvíjí od několika faktorů, velmi důležitým faktorem u mnoha věřících je osobní zbožnost, ta vychází z povahy (temperamentu) člověka a ovlivňuje jak niterné prožívání vztahu s Bohem, tak vnější formu, kterou pro každodenní praxi osobní víry (např. prostor či pomůcky pro pravidelné modlitby, meditaci a podobně) člověk většinou potřebuje, ale také nutně nepotřebuje. Dalším faktorem je poznání, míra poznání může hodně ovlivnit onu vnější formu osobní zbožnosti. Již jsem v životě -žel- potkal řadu velmi vzdělaných lidí, jejichž theologické znalosti vážně narušily jejich osobní vztah s Bohem, a oni ztratili onu přirozenou zbožnost, která je nějak přítomna od zrození v srdci každého člověka, pokud ji ten člověk sám v sobě nezabije. Bohu díky, poznal jsem i dost vzdělaných lidí, kteří si dokázali v sobě zachovat neafektovanou jednoduchou zbožnost, se kterou se můžeme většinou setkávat u prostých (nekomplikovaných) lidí na venkově. Samozřejmě zbožnost nesmí být zaměňována s pověrečností.
Poznání je vždy spojeno s odpovědností a odpovědnost je projevem svědomí. Čím větší máme osobní poznání, tím větší je naše odpovědnost. Tak jako by člověk v občanském životě neměl svou osobní odpovědnost a své svědomí delegovat – předat nekriticky nějaké politické straně či společenskému systému, tak by člověk úplně stejně neměl nikdy delegovat v životě víry svou osobní odpovědnost před Bohem (své svědomí) na společenství věřících – církev.
Církev (společenství věřících) může mít v životě víry člověka mnoho prospěšných funkcí, může a měla by být především spolehlivým průvodcem k co největšímu poznání Boha a Jeho záměrů s lidmi, měla by být naprosto spolehlivou oporou jedinci v různých obtížných chvílích jeho života, může nastavovat zrcadlo k potřebné sebereflexi…, může dělat mnoho, ale neměla by převzít to, co je výsostnou součástí osobního vztahu mezi člověkem a Bohem.
Já často varuji před obřadnictvím, jsou obřady, které jsou mrtvým kultem – protože ztratily svůj původní živý obsah. Řadu takových obřadů zabilo intelektuálství, jiné pak zabilo megalomanské velikášství, které si chtělo prostřednictvím okázalé pompy dodat lesk moci, aby věřící lidé mohli být lehce ovládáni.
Primárně přitom ovšem není na obřadech nic zlého, Bůh není proti obřadům vycházejícím z přirozené upřímné lidské zbožnosti, Bůh jednoznačně ví a chápe, že člověk často potřebuje pro svůj vztah s Bohem rituály. Z Bible známe mnohé pozitivní formy rituálů, například Melchizedechovu oběť předznamenávající pozdější oběť ustanovenou Ježíšem ve večeřadle.
Jsou rituály každodenní a jsou rituály přechodové, které jsou spojeny s přirozeným (přírodním) rytmem života člověka i života planety Země, která nám lidem byla Bohem svěřena k péči i užívání. Bible tyto přechodové rituály mezi jednotlivými etapami lidského života či mezi pravidelným střídáním ročních období nezapovídá, naopak. Co je důležité, je to, aby tyto rituály a s nimi spojené obřady (úkony) zůstaly srozumitelné a aby člověka podněcovaly k živému osobnímu vztahu s Bohem.
Největším hříchem každého náboženství je to, když z věřícího člověka udělá jen nepatrné kolečko v soukolí své byrokratické mašinérie nebo statistu v okázalém divadle samoúčelných obřadů, případně obojí.
Chci vám tedy říci, že není špatné, pokud má člověk svou víru spojenou s nějakými symboly, obřady – s nějakou rituální praxí, jestliže jej to motivuje k osobnímu intenzivnímu vztahu s Bohem. Důležité je, aby tato rovina osobního života víry byla vyvažována poznáním a aby toto poznání člověku nedovolilo delegovat své svědomí na nějakou náboženskou instituci, která by mu sice měla být průvodcem v životě víry, ale neměla by být despotickým prostředníkem uzurpujícím si právo na to být i nezbytným mezičlánkem mezi ním a Bohem, protože přímým prostředníkem mezi člověkem a Stvořitelem může být výhradně Jeho Syn – Mesiáš.
Bůh Vás provázej!
Autor: pastor Ari
(Meditační ústraní Andělský ostrov)
Autor
10 Komentářů
děkuji
O tých vzdelaných ludoch a teologických znalostiach hovorí(inde spomínaný)List Efezanom 6,10-13.
Alebo Starec obdarený darom Rozlišovania:,,Traja bratia prišli raz ku starcovi v Skétskej pušti a jeden mu povedal:,,Otče,ja som sa naučil celý Starý i Nový zákon.”Starec mu odpovedal:,,Naplnil si vzduch slovami.”
Druhý mu riekol:,,Ja som opísal celý Starý i Nový zákon.”A starec mu odpvedal:,,Vyplnil si okná pergamenom.”
Zrejme vzdelanie dalo len vonkjšie poznanie,ale neokusili podstatu.
Nehovorí sa snád o zrniečku v piesku,skale,burine?smile a pozdrav.
Zbožnost sa nedá zabit,taulerovsky sa pridusuje volskými kožami(personami)ktoré nahadzujem na seba a plamienok sa pridusuje.Nezhasína.smile
Danny, zbožnost se -žel- zabít dá, zažil jsem to: na počátku byla upřímná duše z malého města se spoustou ideálů, pak to byla skepse, potom cynické postoje, následovala přetvářka předstírající víru v kazatelském úřadě, v soukromí rouhání se Božímu Svatému Duchu, život v nemravnosti, opakovaná nevěra, rozvod, drogy a nakonec úspěšná sebevražda…
Možná každý chápeme pojem “duše” trochu jinak, ale duše, která se rouhá Božímu Svatému Duchu, je jak zabitá zbožnost, tak i zabitá duše… Jak jistě víte, rouhání se Božímu Svatému Duchu chápe Písmo Svaté jako neodpustitelný (zatracující) hřích…
..potom to nebyla zbožnost.. (?)
astorc> Lze-li ztratit víru, která je zásadnější než zbožnost, pak lze zabít (ztratit) i zbožnost :-(
Pán nás stvořil se svobodnou vůlí, dokonce i se svobodnou vůlí k sebezničení…
Ari,ja som trošku optimista v tom,že nie človek,ale ,,hriech”si zasluhuje večný trest.A samozrejme,že existuje ,,hriech”.ktorý je vždy k smrti.A to je ten,z ktorého nečiníme pokánie.A vrelo ma podporuje aj presvedčenie Pavla s Rim 8,38-39.smile
Ten spomínaný ,,osud”sa ,,dopracoval” isto k obdobiu ku 38.roku života.
p.s.na zamyslenie a pochopenie ešte I.list Jána 5,16.Pre istotu.smile
Pre roýšírenie ,,optimizmu”I.List Jána 5,16.
1. Tim 2.4…
Vzhledem k tomu, KDO to chce, mám naději :-).