Bůh neexistuje! A dokázal to sám. Neboť  ten fatální důkaz/chybu najdeme hned na začátku Knihy, kterou snad  všechny tři monoteistické ideologie berou za poměrně závazný dokument o jeho existenci. Když totiž  ten (možná vousatý) Stařík skončil akt stvoření,  podrbal se ve vousech a prohlásil : „A aj všechno je dobré…“

Což o to, Starý být může, jako o nemladém o  Něm ostatně veřejně  referuje Daniel (kpt. 7)  a také další vizionáři. Vousatý bude asi také – viz  jednak karikaturisté ale i apokalyptická literatura. Vždyť z Jeho běloskvoucího vousu se dokonce v symbolickém smyslu rozlévají čtyři rajské řeky!!  (Což je nádherný obraz, který mimochodem svědčí o Jeho netělesnosti!) Ale co rozhodně neplatí, je to Jeho: „A aj všechno je dobré…“

Stačí se podívat kolem sebe. Všechno je špatné, ba dokonce vyvrácené z kořenů (politické korektnosti), vyslovená Danielova ohavnost zpuštění (dn 11:31, mt 24:15).

„Kavárnám“ je víc a víc ouvej, už se v nich pomalu ani neorientujeme, není spravedlivých v tomto pokolení. Pastýř pořád  nikde zato přibylo Ovčáčků. Všechno je to jen „ustrašená štěkající menšina bez hlasu a veterinární evidence“ , a ke všemu nás mají co nevidět tak jako kdysi Attila zaplavit hordy, „zvrácených a nepřizpůsobivých zrůd, kterým je nutno …“, jak nás dnes a denně informují naši fejsbůkoví přátelé a nepřátelé.

Jenomže nebude to náhodou tím, že bůh anebo daleko lépe řečeno božský rozměr neexistuje především v nás a pro nás?

Dokonce i pro ty z nás, co si hrdě a  naprosto rouhačsky připínají odznáček „I love …“, svým skromno-pyšným opakováním:“Ano, já jsem věřící“ ?  Věrný něco takového neřeší, na něm je to prostě „vidět“. Zatímco takový „věřící“ nevěří dost dobře ani sám sobě, a proto se o tom pro sichr ujišťuje nahlas.

Slovy Kazatele – nic nového pod sluncem. Ale možná proto je tu šábes, kostel anebo i Boží muka. Aby byly vidět a člověk se mohl zastavit, přehodit na chvilku  skupinu „přátel“ za jiné. Anebo aby ji dokonce vypnul a začal se na chvilku přátelit sám se sebou.

Tam někde u kapliček, šábesů a božích radostí, ale také přírodních chrámů – prostě v jiné optice jsou vždycky schránky s klíčem od pekelných vrat. Návod, jak se z pekla šmahem dostat, najdeme  také třeba v pasáži Nišmat kol chaj – Všechno živé, což je nádherná část ranní šabatové liturgie. Všechno živé, prostě každý (sic!) má možnost přestat žít peklo. Protože on si ho totiž dělá tak dost hodně sám.

Dočteme se tam: Ki-lecha nae – Neboť Tobě náleží prozpěvování duše (šira), dobrořečení (švacha), vášnivá chvála (halel), nalezení výjimečnosti (zimra), Tobě totiž patří síla (oz), panování (memšala), trvání (necach), vznešenost (gdula) a ušlechtilost mocí (gwura), uznání (tehila), harmonie nádhery (tiferet), výjimečnost (kduša) a tento celý svět (malchut)…  A vůbec není až tak podstatné, co si dosadíme za to „Tobě“, jestli vousatého Starého dnů, dar života anebo prostě jen sebe a ty druhé. Je ale asi zatraceně důležité hledat v sobě a okolo sebe všechny vypočtené kategorie a tyhle projevy dýchání duše.

On je život peklem prostě jen ve chvíli, kdy na něj koukáme s pekelnými předsudky. Jenomže ten neexistující (anebo vyškrtnutý) BigBoss sedí přeci jen  výš a vidí lépe. Takže při tom stvoření nekecal. Všechno je dobré, ale nejdřív je to zapotřebí vidět.

Nevyčítám sobě ani „kavárnám“, „konvičkám“ a Mentosaurům, že jsou takoví jakoby přísní. Pokud jsou dost přísní i na sebe. Soud potřebujeme. Ovšem soudný. Protože i synové Noach mají za povinnost soudit. Tedy ustanovit soud. Ovšem spravedlivý.

Naši Moudří by podle svého dobrého zvyku určitě uvedli nějaké to podobenství. V obě velikého sucha přijde ke králi sedlák z jiných krajin. „Promiň, vladaři, ale špatné království spravuješ. Nebesa jsou jako z bronzi a zem spálená na prach. Lidi se hádají, vypadají počernale a žaludky jim kručí. Nejsi už mým králem, dej mi svou korunu a já království zachráním!“  Už to vypadá, že se tak skutečně  stane, když vtom se zvedne jen mladý písař. „Je psáno v zákonech naší krajiny, že slepý, pošetilý a nesoudný nemůže kralovat. A ty, sedlačisko, jsi zástupcem všech tří. Copak nevidíš, že zrovna panuje sucho. Nevšiml sis těch sadů okolo cest. Jsi slepý, že si je nedovedeš přestavit v květu? To jsi tak pošetilý, že nevěřím rozhádaným, že se kdysi milovali? A tak nesoudný, že nepochopíš, že král sucho nevyrábí?“ …

Zkušenější student navíc  v pasáži Ki-lecha nae nemůže nevidět náš starý dobrý (a hlavně fungující) sefirotický žebřík. Tedy pokud není stejně slepý jako sedlák z podobenství. Přinejmenším jeho  tzv. „Dolní tvář“  (Zeir anpin). Ostatně  gdula, gvura, tiferet, necach, hod (tehila), jesod (keduša) a malchut jsou tam zmíněny přímo.  Teď mi ale nejde ani tak o „kabalování“ jako o princip vyjití z pekla. Naučíme-li se před odsudkem, zabručením anebo útokem vyslovit taky nějaké to konstatování  vznešenosti, ušlechtilosti, slůvko uznání harmonie nádhery  a výjimečnosti tohohle celého světa, zbohatneme. Smíříme se a poporosteme.

„Dolní tvář“ totiž údajně slouží k tomu, aby stvoření začalo být schopno „bráti si proto, aby mohlo odevzdávat“. Tj. používá vesmír a jeho požitky tak, aby potěšilo sebe i Stvořitele. Zní to sice složitě, ale česky  na to také máme koán. A jednodušší:  „Ne, že se zázraky nedějí. Jenom je už nevidíme.“ (A proto bručíme, místo abychom nalézali výjimečnosti a vášnivě je chválili.)

Ti, co milují čísla určitě také zjistí, že těch pomůcek a řešení je třináct. Stejně jako třináct atributů soudu a milosrdenství, jak o nich hovořívá tradice. V té pasáži,kdy je Moše ve skalní rozsedlině a Vznešený přechází tak trochu kolem. A jeden z nich tu třináctku definuje. (Milostivý,lítostivý,dlouho shovívající… atd. – ex 34:6,7) Zbytek už stačí promyslet si soukromně. Nechci být návodný ani  vámi manipulovat. To si nechám do skupin na fejsbůku.  Protože to, čím srdce překypuje, tím jazyk přetéká…

Autor: Achab Haidler