U nás jsou jen dvě profese, které si samy rozhodují o platech – poslanci a soudci. Všichni ostatní si mohou jen položit otázku: dámy a pánové, kdo to má?

Jistě se najde mnoho příkladů o nekompetentním, špatném, zdlouhavém či přímo zločinném jednání soudců nebo poslanců. Ale o tom to není. Legrační je, že si sami sobě rozhodují o tom, kolik za to dostanou. Když jsme sledovali platové půtky v poslanecké sněmovně, byla tam ještě občas vidět nějaká ta sebereflexe a snaha ty platy přeci jen osekat. Sice to občas působilo jen divadlem “naoko”, ale přeci jen strach z hněvu voličů a nebezpečí budoucího nezvolení aspoň trochu jako zpětná vazba působil.

Jinak je tomu u soudců. Ty nemá kdo odvolat, ti se nemusí bát vůbec ničeho. Premiér Sobotka pláče nad 1,7 miliardami korun rozdělených jen mezi malou skupinu lidí. A o tom, že se mezi ně rozdělí, si rozhodli jenom ti samotní soudci. Ale přeci i v justici, tedy především v ní, existují pojmy jako podjatost, či konflikt zájmů. Toto je nehoráznost nejvyššího kalibru.

Pan premiér by neměl bědovat nad množstvím peněz vyplacených soudcům, ale nejdříve by měl podat stížnost na podjatost soudců nejvyššího soudu. Byla by zamítnuta. Pak ústavní stížnost. Byla by zamítnuta. Soudci přeci mají svůj mandát jistý, tak proč by si měli jakýmkoliv způsobem svou cestu za vyššími platy komplikovat, že?

Tak nakonec by se to mělo hnát k nějakým mezinárodním soudním grémiím, ať rozhodnou za nás. Obzvláště v případě, kdy jsou právní výklady dva, jeden pro zvýšení platů a druhý proti. Pak bych věřil, že konečný verdikt je ve smyslu práva a nikoliv tučného konta, ať už by byl jakýkoliv.

Autor: Tomáš Flaška