Během I. světové války vzniklo v Palestině židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha’cair – Mladý strážce – měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát.

Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po’alei Erec Jisra’el – Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“.

Vyvrcholením židovských levicových snah na Blízkém východě bylo v roce 1919 založení Komunistická strana Palestiny. Dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda – Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země.

V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci – Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník – Židovské Hnutí společných kibuců – má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

Když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele prezident Václav Havel, do kroniky kibucu T.G. Masaryka napsal: “Obdivujeme všechno, co jste tu udělali. Začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma.”

Kibus Hachotrim nedaleko Haify je toho příkladem, jak český socialismus zde narazil v místních minipodnicích. Jeden podnik vyrábí plastické materiály, druhý zpracovává bavlněné odpady. Zájem o jejich výrobky je značný, doma i v cizině. Produkce plastických výrobků je realizována ve spolupráci s podnikem Fatra Napajedla.

Její odborníci přijeli do kibucu na zaškolení, z Německa jim pak byly dodány potřebné stroje a dnes z hachotrimských folií vyrábějí v Fatře široký sortiment igelitových sáčků. A zatímco Izraelci prodávají na západní trh také napajedelské výrobky, Fatra jde zase s hachotrimskými produkty na svá východní odbytiště.

“V továrně na plasty je ředitelem můj nevlastní syn Jirka,” říká s pýchou v hlase Fredy Wurzel a jen málokdo tuší, jaká životní dramata se za touto skutečností skrývají.

“Začínali tam s výrobou plastických sítí z polyetylenu. Potom se přidal polypropylen na výrobu fólií. Z nich jsou sáčky na košile, punčochy či květiny,” dělají mi čeští kibucníci průvodce po továrně.

“Nechápu, jak mohla vaše polistopadová vláda prodat prosperující podnik jako je Fatra Napajedla firmě Chemapol, když všichni věděli o jejích estébáckých šéfech,” diví se Milan Maršík.

Procházíme dílnami. Za stroji se snaží sličné dívky různé pleti. Jsou to Židovky z Maroka i Rusky a Ukrajinky. V kibucu pracují, ale jeho členkami nejsou. Takových pracovníků je zde víc stejně jako v další přidružené výrobně kibucu Hachotrim, kde se dělají netkané látky.

“Je to český patent, který jsme od vás koupili ještě za hlubokého socialismu. Chtěli jsme k němu z Česka také mašiny. A přesvědčili jsme se o tom, proč to šlo s vaší ekonomikou ke dnu. Jak jste nebyli schopní operativně reagovat, když vám někdo nabídl obchod. Zařízení jeli k vám kupovat dva naši členové. Jeden byl čistý Izraelec, druhý byl Žid uruguayského původu, takže měl izraelský i uruguayský pas,” dává David Raz k dobru historku z pionýrských dob česko-izraelské spolupráce.

“Na českých hranicích k vám toho prvního odborníka, protože byl Izraelec, nepustili vůbec, ten druhý mohl jen na svůj druhý pas jako Uruguayec,” přidává další epizodku Fredy Wurzel, který byl u toho, když se výroba plastů v Hachotrimu zaváděla.

“Když ale řekl u výrobce požadovaných strojů, že je chceme do dvou měsíců, bylo zle. Češi měli dodací lhůty tři roky,” směje se pobaveně. ,,A tak dlouho jsme přece nemohli se zahájením výroby čekat. Suroviny už ležely v našich skladech. Tak jsme v Itálii koupili tyto české stroje vyrobené v Rusku. Italové nám je dodali okamžitě.”

“Byl tam jen jeden problém – tyto ruské mašiny byly konzervovány velrybím tukem, který nešel dolů, takže jsme je museli obrušovat a čistit horkou párou,” mávne otrávěně rukou Milan Maršík jakoby ještě pořád cítil mozoly z té dřiny.

“Pak jsme začali kupovat odpady z bavlny a dělat z nich ty nejlepší hadry na umývaní podlahy,” pokračuje Fredy Wurzel ve výčtu kibucnických činností. “Prostě se z bavlněných chomáčků udělal nekonečný jakoby filcový pás, který byl prošit a zpevněn křížem krážem devíti sty jehlami tak, že z něho byla v podstatě nezničitelná bavlněná textilie. Znamenitě saje,” dokazuje, že už žije sám a musí občas umýt podlahu.

“V Česku jste tuto látku vyráběli jen ze zbytků syntetických látek, které používáme také, ale navíc kupujeme levně bavlněný odpad a nestačíme hadry vyrábět,” doplňuje ho David Raz.

“Ze zmíněných umělých odpadů podobným způsobem děláme ubrusy či izolace pro stavební průmysl, hlavně pod beton na střechy. Vyrábíme různou tlouštku. Izolace o síle až pět centimetrů.”

“Také sloužíme našim nebožtíkům. Židé se totiž nepochovávají v rakvích jako křesťané, ale balí do látky. Dnes do umělých textilií od nás,” uzavírá výčet výrobků kibucu Milan Maršík.

“U příležitosti státního svátku ČR jsem byl 28. října pozván na recepci českého velvyslanectví v Tel Avivu. Dal se tam se mnou do řeči čínský diplomat. Když zjistil, odkud pocházím, začal se mě ptát, jaký je rozdíl mezi Čechy a Slováky. Česky se to dá těžko vysvětlit, natož anglicky, jak se u nás přece říkalo: Vyserem se na práci, ať dělají Slováci! To bych asi Číňanovi těžce překládal. Tak jsem mu vysvětlil, že jsme oba kultivované národy, že jsme se rozdělili na rozdíl od Jugoslávie bez jediné kapky krve,” filozofuje Fredy Wurzel.

“Pak ale ten čínský diplomat zjistil, že jsem z kibucu a rozzářil se. Prý u nich mají také komuny. A hned, že se máme určitě dobře. Když jsem mu řekl, jak jsme zadlužení, divili se, jak je to možné. Říkám, že je to tak, jak s jejich komunismem. Zhroutil se, protože lidem se nechtělo pracovat. Jen zabreptal: To je pravda, to je pravda! a po anglicky někam zmizel,” směje se Fredy.

“A přece jen jsme tady využili autority komunistického vůdce Klémy Gottwalda,” zajásá Milan Maršík. “To když jeden náš kamarád pašoval v padesátých letech z Československa do Izraele americké cigarety a jiné tehdy velmi úzkoprofilové zboží. A tak, když před komunistickým režimem utíkal, udělal si pro svůj kontraband v kufříku dvojité dno tím, že na zakázané zboží položil velikánský portrét tohoto vůdce KSČ, aby tak odradil zvědavost českých celníků,” dávají mi moji milí kibucníci k dobru na poučnou epizodku o tom, jak se někdy velcí a zcela nepotřební partajní vůdci mohou k něčemu hodit.

“V našich dvou závodech dělá asi padesát lidí. Jednu směnu tvoří odsouzenci z nedalekého vězení. Jsou to lidé, jimž už brzy skončí jejích trest a u nás si zvykají na vstup do normálního života,” dozvídám se další zajímavost.

“Neutíkají vám?” ptám se, protože si něco podobného u nás nedokážu představit. A to nemyslím jen útěky, ale hlavně práci vězňů.

“Ještě nikdo za ty roky neutekl. Byli by blázni. Jezdíme pro ně autobusem, nikdo je cestou, ani na pracovišti nehlídá. Naobědvají se u nás, udělají kus práce a pak je zase zavezeme zpět,” pochvalujcí si kibucníci. “Jen u nás protelefonují vždycky alespoň hodinu. V poledne jsou všechny naše automaty beznadějně obsazené. Ve vězení to mají zakázané.”

“Peníze, které si u nás vydělají, posíláme do věznice, kde jim je po propuštění dají, aby měli něco do začátku na svobodě. Co jim tady schází? Jako by ani nebyli ve vězení. Celý den jsou vlastně volní a ve svých celách jen přespí,” popisuje mi David Raz vězeňskou idylku.

Ta však pozvolna s kibucy upadá, brzy bude asi zrušena, stejně jako společné jídelny, prádelny i oddělená výchova dětí. Nic už není jako dřív; československý socialismus se dostal v Izraeli do úzkých, stgejně jako komunistická ideologie, kterou si přibalili ruští Židé do svých tornister, když se vystěhovávali do židovského státu.

Na dluhy dnes v těchto komunách číhají banky, aby se ani šekel z dluhů kibuců nikam nezatoulal. Na rozloučenou mi řekli osadníci alespoň anekdotu, abych neodcházel se smutnou duší:

Kohn se vydal na aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou.

“Co je to?” ptali se Kohna.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o vůdce světového proletriátu a geniálního politika V. I. Lenina…”
Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál. Na letišti v Tel Avivu zastavili Kohna izraelští celníci.

“Co je to?” spustili zhurta a ukázali na bustu.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…”
Celnící pokývali vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu. Když přišel ke své rodině, vnuk se ho zeptal:

“Kdo je to, dědo?”

“To je špatná otázka, synku! Měl by ses ptát: Co je to?

“Tak, dědo, co je to?

“Správná otázka. Odpověď zní: To je dvacet kilo ryzího zlata…”

(Ukázka z rukopisu izraelských cestopisných črt “Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi″

Autor: Břetislav Olšer

Přečtěte si také do autora: Památce Ilona Ramona, prvního izraelského kosmonauta…