Izraelský deník The Jerusalem Post přinesl počátkem prosince 2010 informace o demografických a zdravotnických datech, zveřejněných Ministerstvem zdravotnictví.

Většinu těchto dat rovněž poskytuje izraelský Centrální statistický úřad (הלשכה המרכזית לסטטיסטיקה‎). Na jejich základě si člověk může udělat přehled o stavu populace dané země či dokonce dané zemi jako takové. Co na sebe tedy izraelská populace ve statistikách prozrazuje?

Dostupná data především indikují pozitivní vývoj v řadě demografických ukazatelů. V mnohých z nich navíc Izrael, ve srovnání s Evropskou unií či OECD, vychází jako vítěz. Rozeberme si tedy základní informace, jednotlivé demografické procesy a ukazatele.

Ke konci roku 2009 žilo v Izraeli přibližně 7,6 milionů obyvatel (odhad pro září 2010 je 7,65 milionů), z čehož 75,5 % tvořili Židé a 20,3 % Arabové. Toto rozdělení se samozřejmě v čase mění a ovlivňuje jej jak porodnost, tak imigrace (u arabské populace pouze porodnost). Oproti roku 2000 došlo ke zhruba 2% změně v obou skupinách populace, a to ve prospěch izraelských Arabů. Tento vývoj má na svědomí vyšší porodnost arabské populace.

Zmíněný proces vyjadřujeme ukazatelem, známým jako úhrnná plodnost. Ta představuje počet dětí, připadajících na jednu ženu v jejím produktivním věku (tj. ve věku od 15 do 49 let). Průměr jednotlivých skupin populace se již po dvě desetiletí drží na čísle 3 děti na jednu ženu. Nejvyšší úhrnnou plodnost mají tradičně arabské ženy (3,7 dítěte k roku 2009), ačkoli během let 1990 až 2009 je židovská populace jediná, u níž dochází ke kladnému vývoji. Jedná se však o vývoj minimální, neboť během 20 let došlo u židovské populace k posunu z 2,7 na 2,9 dítěte. Naproti tomu u arabské došlo během dvacetiletého období k výraznému poklesu ze 4,7 na 3,7 dítěte. V úhrnné plodnosti Izrael vysoce převyšuje průměr zemí OECD. Pro srovnání: průměr zemí této mezinárodní organizace, jejímž členem se Izrael v roce 2010 stal, činí 1,7 dítěte, což je méně než hraniční hodnota 2,1 dítěte, potřebná k udržení početního stavu populace.

S růstem populace jde ruku v ruce tzv. celkový přirozený přírůstek. Jednoduše řečeno jde o ukazatel, který znázorňuje kolik obyvatel v dané zemi v určité časové období přibylo, při zohlednění osob narozených a zesnulých a osob, které emigrovaly a imigrovaly. K roku 2009 činil celkový přírůstek populace 1,8 %. Pro srovnání: v roce 1990 tento ukazatel činil 5,7 % (tento mimořádný rozdíl je dán velkým přílivem imigrantů ze Sovětského svazu). Jen v letech 1990 až 1995 se imigranti podíleli plnými 65 % na celkovém růstu izraelské populace. V letech 2006 až 2009 pak již „jen“ 13 %. Pro představu: v letech 1990 až 2009 se do Izraele přistěhovalo 1,25 milionu obyvatel, z čehož 80 % pocházelo ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Díky porodnosti, která je v Izraeli vyšší než v zemích západního světa, má Izrael rovněž odlišnou věkovou strukturu populace. Konkrétně to znamená, že je jeho populace výrazně mladší a zároveň pomaleji stárne. Například věková skupina osob mladších 14 let tvoří plných 28 % populace (26 % u židovské populace a 38 % u arabské), což je dvojnásobná hodnota oproti Německu nebo Japonsku. Naopak věková skupina starší 65 let v Izraeli tvoří zhruba 10 % populace (12 % u židovské populace a 4 % u arabské), což je naopak oproti výše zmíněným zemím hodnota poloviční. Graficky se věková struktura populace vyjadřuje tzv. věkovou pyramidou. Ta má tvar trojúhelníku, zpravidla odděluje mužskou a ženskou část a je rozdělena v různých věkových intervalech od nejmladších (vespodu) po nejstarší. Izraelská věková pyramida lze tedy charakterizovat jako typ se silnou základnou s oporou v mladé populaci, která následně pozvolna stoupá (v důsledku nízké úmrtnosti). Výsledkem je věková stratifikace populace, kterou by Izraeli jiné státy mohly závidět.

Dalším ukazatelem, kde Izrael dosahuje skvělých výsledků, a kde zároveň dochází k neustálému zlepšování, je tzv. střední délka života (někdy též naděje dožití). Jedná se o předpokládaný věk, jehož se členové populace daného státu dožijí, jenž je vztažen ke věku 0, tedy k narození. Pro rok 2009 se u žen jednalo o 83,5 let, zatímco u mužů o 79,7 let. Pro porovnání: oproti roku 2000 se jedná u žen o zlepšení o 2,6 let, zatímco u mužů o 3 roky a oproti roku 1990 dokonce o 5,1 respektive 4,8 let. Přestože ke zlepšení tohoto ukazatele dochází průřezově v celé izraelské populaci, na základě dat lze pozorovat znatelnější zlepšení u židovské populace. Vliv na slabší výsledky arabské populace má v tomto případě vyšší kojenecká úmrtnost. Pokud porovnáme výsledky izraelské střední délky života pro rok 2009 s údaji jednotlivých členských států Evropské unie, pak u mužů nedosahuje žádný členský stát izraelského výsledku (nejblíže je Švédsko se 79,43 lety a převyšuje jej pouze kandidátská země Island se 79,76 lety). U žen dosahují z členských států EU lepších výsledků Španělsko, Francie a Kypr. Z kandidátských zemí pak Island.

Další pozitivní demografickou tendencí je klesající hrubá míra úmrtnosti, která vyjadřuje počet zemřelých na 1000 obyvatel. K roku 2009 se jedná o 5,2 ‰, což je oproti roku 2000 zlepšení o 0,8 ‰. Pozoruhodný je rozdíl mezi židovskou a arabskou populací, kdy k roku 2009 je hrubá míra úmrtnosti u první skupiny 5,9 ‰, zatímco u druhé jen 2,5 ‰. Pouze na základě statistických údajů nelze vyčíst příčinu této disproporce, což je i jednou z nevýhod tohoto ukazatele, který nezohledňuje věková specifika populace. V průměru je však 80 % všech zemřelých starších 65 let. Co se příčin úmrtí týká, i nadále pokračuje trend klesajícího počtu úmrtí na kardiovaskulární choroby, a oproti roku 1990 se již nejedná o hlavní příčinu úmrtí. K roku 2008 se kardiovaskulární choroby podílely na všech úmrtích 17 %, což je 13% rozdíl oproti roku 1990. Změna v prvenství příčiny úmrtí nastala koncem 90. let, kdy se hlavní příčinou staly novotvary (tj. rakovina; k roku 2008 se podílí 26 %, což je 6% nárůst oproti roku 1990). Na třetím místě se v procentuálním podílu na příčině úmrtí podílí diabetes (lidově cukrovka), jehož počet obětí se oproti roku 1990 zdvojnásobil. V porovnání s daty členských států OECD převyšuje Izrael průměr (tj. má horší výsledky) v případě úmrtí způsobených infekcí. Naopak pod průměrem OECD je v počtu sebevražd, obětí dopravních nehod a úmrtí způsobených cerebrovaskulárními příhodami či nemocemi trávicí soustavy.

Jiným, neméně důležitým ukazatelem, který vypovídá o úrovni dané země, je kojenecká úmrtnost, potažmo koeficient kojenecké úmrtnosti. Ten uvádí počet zemřelých do jednoho roku života na 1000 živě narozených v témže roce. Izraelský koeficient kojenecké úmrtnosti je k roku 2009 celkem 3,8 ‰ (2,7 ‰ u Židů a 7,6 ‰ u Arabů), což je obdobná hodnota jako v zemích OECD. Při srovnání s rokem 1990, kdy byl koeficient 9,9 ‰, došlo k mimořádnému zlepšení, a i v současné době toto číslo stabilně klesá a například v rámci arabské populace došlo oproti roku 2000 až ke čtyřnásobnému zlepšení.

Mezi sledované procesy též patří sňatečnost a rozvodovost. Konkrétně se jedná o ukazatele hrubá míra sňatečnosti a hrubá míra rozvodovosti. U obou ukazatelů se jedná o počet sňatků či rozvodů na 1000 obyvatel. V případě sňatků šlo v roce 2008 o 6,8 ‰ (konkrétně 6,8 ‰ u Židů a 8,8 ‰ u Arabů), což je oproti letům 2000 až 2004 nárůst o 0,8 ‰. V případě rozvodovosti se jedná k roku 2008 o 1,8 ‰ (konkrétně 2 ‰ u Židů a 1,1 ‰ u Arabů), což je oproti období 2000 až 2004 nepatrný nárůst v podobě 0,1 ‰. V případě průměrného věku uzavírání sňatků lze v Izraeli pozorovat obdobný trend jako v zemích západního světa (v porovnání například s Německem či Francii však Izrael dosahuje nižších hodnot). Konkrétně se jedná u mužů v období 2000 až 2008 o nárůst z 26,8 let na 27,8 let a u žen ve stejném období o nárůst z 23,9 let na 24,8 let. K podobnému posunu dochází i v případě prvního porodu. Tam došlo v letech 2000 až 2009 k nárůstu z 25,3 let na 26,5 let.

Autor: Ladislav Faigl

Zdroje: Israel Central Bureau of Statistics, Eurostat, OECD, The Jerusalem Post