Připravuji se na Korán. Rád bych ho načetl podobně jako tóru. A rád bych k němu přistupoval podobně jako k tóře, tedy jako ke zjevení. (Jinak nemá cenu ho číst, to by pak  byla jen rozhlasová hra, více či hůře zdařilá. Což je docela málo.)  A jak se tak připravuji, tak váhám, usmívám se a musím přemýšlet.

Je možné, že se rovněž i na jidiškajt každý laskavý „Odjinud“ nezatížený konvičkami předsudků dívá stejně skepticky, religionisticky a vlastně po vědecku, jako já na islám? Na Korán?  S největší pravděpodobností ano. Tak už je to na světě zařízeno. A vlastně proč ne? Sladký požehnaný je jen jeden. A nemá vousy. To bych se ale měl zamyslet. A nejen nad Koránem. Především nad sebou.

Z pohledu jidiškajt je totiž ten Korán maličko tóry a maličko Pohádek tisíce a jedné noci. To nejkrásnější znám důvěrně a v „hranatejch“, to druhé – ten literární styl je jaksi chudší, protože některé arabské písemné památky jsou daleko hezčími arabeskami než studovaný text. Což je ale na druhou stanu pro jeho zastánce vlastně pozitivum. Mohlo by to totiž stejně dobře svědčit o tom, že Muhamad psal skutečně „u vytržení“ – tedy inspirovaně. Někteří bibličtí proroci taky nejsou zrovinka literáti. Ostatně většinou neměli ambice napsat minessang.

S úsměvem vnímám i racionální mapování vývoje islámu včetně toho, že dokud někteří židé nekonvertovali k islámu, zastáncům tohoto světového náboženství (anebo řekněme raději této cesty k Panovníkovi) zatraceně chyběl zásadní argument, proč by měl být Korán lepší nežli tóra?  Teprve s „objevem“ toho, že židé odstoupivší od cest Sladkého světů zkomolili někdy v období okolo Ezdrášovy reformy prapůvodní zjevení do té jejich židovské tóry,  a tudíž Panovníkovo promlouvání k synům člověka znělo původně přesně tak, jak je zaznamenal Muhamad, se argument (dodaný židovskými konvertity) konečně našel.  Opět záleží na volbě. Co z toho je pouhé rozhodnutí svobody, co berlička na svědomí a co argument pro ideologické dogma.

Pro racionální mysl pochybující o novém či prapůvodním zjevení je rovněž hodně znepokojivé, začne-li na řádcích a mezi řádky Koránu sledovat Muhamadovu lidskou a fyzickou cestu z Mekky do Medíny a zpět v letech 620 až 630. Včetně toho, jak se tu a tam až podezřele nahlas zdůrazňuje, jak byl prorok islámu vlastně prostý a negramotný. Tudíž si prý rozhodně nemohl nastudovat základní dokumenty jidiškajt a křesťanství. A paradoxně k tomu zjistíme, že následná kanonizace a písemný zápis Koránu probíhaly jedině díky těm, co měli obdivuhodného pamatováka. (A pamatovali si jednotlivé súry dobře a až na detaily totožně.) Jinými slovy, ústní tradice v oněch a předchozích dobách bývala obrovským fenoménem. Ergo – číst nemusel, naslouchat mohl.  To pak „textový kritik“ maličko znejistí, když zprvu  (v období přátelení Muhamada se židy v Medíně) nalézá záblesky myšlenek tóry, a teprve po rozchodu s nimi, naopak poměrně ostré „přehodnocení“ vztahu k tomuto prazdroji tradice. A není bez zajímavosti ani to, jak se samotný islám prosazoval zpočátku ztěžka a zásadně jen podle toho, jak to ovlivňovalo volnější přístup ke karavanním stezkám k důležitým obchodním střediskům. Je tam mnoho člověčiny v těch textech Koránu.

Potom ale přijdou ony klasické trojice:  Korán – sunna – šaríja // evangelium – patrististika – církevní právo // tóra – midraš – halacha a talmud.  Jak jsou si ty tři monoteistické matky synů člověka podobné! Od světla k dogmatu. Dogmatickému extrémismu. Ne nejsme jiní. Máme jen jiné autobusy. (A jidiškajt navíc své vymezené meze!!)

Ale Pán světů je Jediný. A každý ho vidí a slyší lépe z úst někoho, kdo pochází z jeho vlastní kulturní tradice. Eskymácké a indiánské mytologie také učí – buď mravný! I když jim chybí pekelné plameny a rajské rozkoše a ty zásadní pravdy vyučuje starý Mrož anebo Medvěd. Při prorokově vous opakuji, Vznešený nemá vousy. On je především pouze kreativním naplněním vesmíru v dostatečně morálním respektu a toleranci.

A tak asi přestanu řešit, je-li Korán jen mírně eklektickou sbírkou duchovního dědictví předchozích monoteistických systémů, anebo ryzím, jediným a tím nejpravějším zjevením. Mravný muslim, který se uskutečňuje i v můj prospěch a ve prospěch vesmíru (tikun ha-olam), vesmíru ani mně určitě nezaškodí. Tak proč řeším, z čeho čerpá sílu k tomu, aby takový byl? Naopak muslim,který mne z nepochopitelných důvodů začne přesvědčovat o tom, že mám šlapat podle jeho autobusu a tančit, jak by rád zapískal, je na omylu úplně stejně jako teta z Bolíkova, která se nezapomíná denně modlit za to, aby židé přijali Galilejského. Inu proč ne? Pokud nenaléhá nepatřičně, je to zas a zas jen její dobrá vůle a její osobní cesta. Mnoho zmůže modlitba spravedlivého a opravdová.

Samozřejmě si i nadále – teta neteta, islám neislám – podržím zdravou zásadu, jíž ke konverzi tvrdošíjně (a někdy dokonce nevybíravě tvrdě) přesvědčovaná tradice argumentuje vůči těm naléhačům už celá staletí: „Ukaž mi, že se moje loď potápí. Vejdu na tvoji palubu. Pokud ne, tak mne nech plout…“

A k tomu dodám maličkost, zmíněnou ve spisech křesťanů:„Častokrát a rozličnými způsoby mluvil Pán…“

Ověřenou navíc dokonce i docela obyčejným životem agnostiků. Zjevení je mimo jiné třeba i čerstvě nakvetlý lýkovec. Jde o to, vidíme-li jen zajímavou „přírodninu“ anebo Stvořitele. A především, jdeme-li potom od toho keře zabíjet anebo konat lepší věci.

Zkrátka a dobře –  a to mne inspiruje k důvěřivé přísnosti dokonce i vůči tóře resp. jejím ideologičtějším šiřitelům a zastáncům, protože ona sama je ale tak plničká tajemství, příležitostí, šancí i nároků, že jsem zatím lepší „palubu“ nepotkal, což ovšem nemusí znamenat vůbec nic podstatného. Zkrátka a dobře určitou formou zjevení je i telefonní seznam. Takže na Korán jsem připraven. I on může být (pro někoho) zjevením. Tak proč brát na lýkovec býkovec? Naopak, rád se tam na jeho zpěvech  potkám s tórou. Protože pámbu vousy (asi opravdu) nemá.

Autor: Achab Haidler