Bhópál, město v chudém indickém státě Madhy Pradesh,považovalo kdysi zahraniční investice za požehnání.

​Americká společnost Union Carbide tu vybudovala továrnu a s ní přišly i tolik potřebné pracovní příležitosti. Město bohatlo. Odpovědní činitelé Union Carbide Corporation se snažili maximalizovat zisky: používali nejlevnější materiály, byť i jedovaté. Chemikálie neskladovali v sudech, ale v nádržích. Trubky tu nebyly z oceli, ale ze železa. Na údržbě se šetřilo, o bezpečnostních programech věděl málokdo a zabezpečovací systémy se kvůli úspoře vypínaly. Šetřilo se i na chlazení nádrží s chemikáliemi. Zaměstnanci, kteří po vedení žádali dodržování bezpečnostních předpisů, dostali výpověď, nebo raději sami odešli. Továrna tak byla v provozu pouhých patnáct let, když se druhé prosincové noci roku 1984 stala dějištěm největší průmyslové katastrofy v dějinách.

​ Té noci se do nádrže s dvaačtyřiceti tunami jedovatého metylizokyanátu (C2H3NO) dostala voda. Následná chemická reakce horkem poškodila zařízení a velké množství jedovatých plynů uniklo do ovzduší. V továrně bylo přítomno asi sedmdesát zaměstnanců, které varovali megafonem. Veřejnost nikdo neinformoval.

Obyvatelé města, ​​které probudila nemožnost dýchat, zvracení a příšerná bolest očí, v panice prchali z domovů. Tisíce osob se pokoušely dostat co nejdál od továrny, ze které se, jak věřily, linul jedovatý puch. Většina z nich, neznalá rozsahu katastrofy či pravidel protichemické ochrany, prchala po větru. Rozhlas, do kterého údajně volali pracovníci továrny, odmítl bez povolení z vyšších míst šířit poplašné zprávy. Policie přišla na pomoc teprve při odvozu mrtvol a zdechlin.

Mrtví, posbíraní na ulicích, byli bez jakékoli evidence narychlo pohřbeni do společných hrobů. Příbuzní a přátelé dodnes pohřešují asi sto tisíc lidí, o nichž ​není známo, jak a kde skončili.

​N​ěkolik dnů po katastrofě ​po katastrofě ​se objevila oficiální zpráva, ​​že na otravu jedovatými plyny v Bhópálu zemřelo 1404 osob – ve skutečnosti jich bylo nejméně dvakrát (a možná i desetkrát) tolik. Právě tento oficiální údaj o počtu obětí způsobil, že se společnost Union Carbide rozhodla odškodnit dědice mrtvých osmi sty dolary pro každého a trvale postižené osoby ukonejšit menšími částkami. Jelikož se ale úřední odhad počtu mrtvých a postižených ani neblížil skutečnosti, bylo vyplácení odškodného po čtyřech dnech zastaveno a soudy o náhrady se táhnou až do současnosti.

​Oficiální místa vydala prohlášení, že otrava tímto plynem nezanechává trvalé následky. Lidé v Bhópálu však zůstávali slepí a dýchaviční, ženy rodily postižené děti nebo potrácely.  Toho roku porodila bezmála polovina těhotných žen v Bhópálu a okolí mrtvé děti; 14% zbývajících novorozeňat se nedožilo ani jednoho měsíce. A jen třetina žen, těhotných oné noci v Bhópálu, dochovala své dítě, často postižené, až do školního věku.

​Zamořená půda a voda nebyla nikdy dekontaminována. V Bhópálu se i dnes rodí děti s rozštěpy, obrácenýma nohama nebo bez očí, stále tu mají lidé zdravotní potíže. Informace o havárii a dlouhodobých zdravotních následcích zůstávají tajné.