“Darujte krevní plazmu – zachráníte životy a ještě dostanete zaplaceno.” Tak nějak by se daly shrnout inzeráty různých společností, které se v českých městech dají porůznu zahlédnout.
V České republice (a doufejme, že i jinde) jsou dnes dárci biologického materiálu podrobně vyšetřováni a jejích zdraví pravidelně (byť už ne tak podrobně) přezkoumáváno. I když zdravotnické zařízení nemá kontrolu nad tím, zda dárci v dotaznících a při lékařském vyšetření uvádějí pravdivé skutečnosti, neslyšela jsem z českého prostředí zatím o tom, že by se dárci krve a krevních derivátů stávali prostitutky a prostituti, pro které by byl hlavní motivací důvěru budící průkaz dárce/dárkyně.
Takových dárců byla před několika desetiletími celá řada zejména v zemích na jihu Afriky. V Zimbabwe, zemi s vysokým relativním počtem HIV pozitivních obyvatel, sexuální pracovníci bez průkazu dárce mohli jen těžko doufat, že by sehnali klienta mezi turisty ze zámoří.
Zimbabwská National Blood Transfusion Service byla organizace, kterou WHO dávala za příklad ostatním rozvojovým zemím. NBTS zpracovávala každý rok osmdesát tisíc litrů krve; krevní buňky pro místní použití, plazmu na vývoz.
V sedmdesátých letech dvacátého století, pár let předtím, než byl objeven původce AIDS (a v době, kdy už byli známi původce hepatitidy B, malárie a dalších nemocí, také přenášených krví) africké země vytvářely krevní zásoby pro vlastní potřebu pro případy válek a dalších katastrof.
Červené krvinky lze uchovávat jen 35 dnů, pak je nutno krev zlikvidovat a nahradit novou. Krevní plazma je při patřičné teplotě použitelná i rok. A protože krevní plazma je vzácná a obchodovatelná komodita, jihoafrické státy tento pro ně jen vedlejší, nezpracovatelný produkt začaly prodávat.
Obchod řídila společnost Natal Blood Transfusion Service v jihoafrickém Durbanu; vedoucím Oddělení mezinárodního marketingu tam byl Mike Archer.
V osmdesátých letech se začalo hovořit o hrozbě AIDS. Ve známost vešel virus HIV a způsoby jeho přenosu. Některé státy zakázaly dovoz krevních materiálů z rozvojových zemí, někde ztratili zájem sami importéři. Jihoafričtí dodavatelé krve měli sklady plné plazmy a účty prázdné. Bylo třeba něco podniknout.
A tak začali lidskou krevní plazmu označovat jako zvířecí. Jako zvířecí ji také vyváželi, za tiché podpory importérů, do Evropy. Tam byly krevní produkty potajmu přeznačeny a dál pouštěny do oběhu jako humánní.
Tyto praktiky se po čase provalily a belgický účastník obchodu za ně byl odsouzen k jednoletému vězení. Účastníci obchodu pochopili, že západní Evropa je pro podobné podnikání příliš riskantní: existují lékařské záznamy, pacienti mohou od lékařů žádat dokumentaci a žalovat je za neadekvátní léčení nebo poškození zdraví.
A tak Mike Archer, o němž už tu byla řeč v souvislosti s Natal Blood Transfusion Service, začal v roce 1995 dodávat do Curychu netestovanou africkou plazmu “jen pro diagnostické účely”. Takto označená plazma nesmí být používána k léčení.
Švýcarský překupník produkt dále prodával firmám, oprávněným k výrobě krevních produktů, nebo malým společnostem v Litvě, Jugoslávii a Československu, které po původu krve nepátraly. Pokud to bylo nutné a mimoevropský odběratel trval na certifikátu, použili falešné doklady z Rakouska.
Následné zpracování bylo zajištěno v diskrétní izraelské firmě Bio-Lab. Její pracovníci neměli o čistotě dodávané plazmy žádné iluze: “Váš materiál je velmi pyrogenický,” psali Franzi Dachsovi, jednomu z těch, kteří nakupovali netestovanou plazmu ze Švýcarska. Takové krevní produkty, dostanou-li se přímo do krevního oběhu, způsobí pacientovi oběhový šok, zimnici a vysoké horečky.
Ale namísto aby materiál zničili, jak bývá obvyklé, rozhodli se pracovníci Bio-Labu v souladu s požadavky pana Dachse pro jeho “vyčištění”.
Tuto plazmu už Franz Dachs neopovážil dodat na rakouský trh; s falešnými doklady o testech (které nikdy neproběhly) a certifikátem původu EU ji nabízel – přeznačenou jako produkt pro léčebné účely a za cenu čtyřistakrát vyšší, než nakoupil – mimoevropským zemím, zejména Číně a Indii.
Podnikání s krví vynášelo, nejen v Evropě a Africe: z Brazílie se krevní plazma vyvážela ve zmrzlých sáčcích s označením “pomerančový džus”, a jistá kanadská společnost dovážela laciné a netestované krevní dertiváty z rozvojových zemí, aby je – jako vyrobené v Kanadě – prodávala dál.
Franz Dachs chtěl obchod s krví rozšířit na východní Evropu. Stroje na zpracování plazmy nakoupil přes firmu Heinze Joksche nazvanou Rendita Leasing.
Obchody ve východní Evropě nakonec nesplnily očekávání a Franz Dachs stál v roce 1996 na pokraji bankrotu. Nebyl schopen splácet leasing a Heinzi Jokschovi došla trpělivost s neplatičem. Začal hledat někoho, kdo by podniky na zpracování krve převzal. Ten někdo byl George Maiwald… a ten také při přebírání podniku přišel na to, že továrna je plná podvodně označené krve, kontaminované viry hepatitidy a HIV, a podle záznamů zjistil, že tento podvodný obchod prosperuje nejméně celé desetiletí.
Skupina obchodníků nabídla Jokschovi úplatek sta tisíce dolarů, aby si svůj objev nechal pro sebe, ale Jokschův smysl pro morálku byl silnější.
Dachs, Archer a další byli v roce 1996 postaveni před soud a obviněni z ohrožení zdraví třiceti tisíc lidí – pro tolik by byly stačily nalezené infikované zásoby. Důkazy o tom, že by někdo zemřel, se k soudu nedostaly: ačkoliv existují zprávy o tom, že po použití krevních derivátů pocházejících z jejich obchodování pacienti trpěli vážnými zdravotními problémy a umírali, zdravotní dokumentace záhadně mizela, lékaři trpěli ztrátou paměti a mrtví, například v Indii po hinduisticku pohřbíváni žehem, nemohli být exhumováni.
Shoda náhod přinesla zřejmě jen odhalení špičky ledovce – podobné případy se vyskytují dál. V roce 2005 odhalili čínští lékaři osmadvacet případů pacientů, nakažených ilegálně nakoupenou krví; v roce 2010 se pacienti korejské nemocnice při transfúzi infikovali hepatitidou C a téhož roku tam policie přišla na stopu gangu zabývajícímu se ilegálním obchodem s netestovanou krví.
Jen Británie zaznamenává každým rokem 20 – 40 nových případů nákazy virem HIV krevní transfúzí v zahraničí, většinou v Africe. Kolik lidí kvůli použití kontaminované krve zemře ročně na celém světě, se můžeme jenom dohadovat.
Žádný komentář