Mnohokrát v minulosti církevní otcové hovořili o církvi viditelné (pozemské) a o církvi Nevěstě Mesiáše – církvi duchovní. Pro pochopení těchto církví pak hledali a nalézali předobrazy a připodobnění v Božím Slově – Bibli.

Chtěl bych postupovat podobnou metodou, a přece se nebudu držet předobrazů a připodobnění jen tradičně užívaných, protože otázka na církev duchovní – církev v čase vlády Temnoty – mne vede k netradiční odpovědi.

Abraham byl muž Boha poslušný a pokorný, tvrdí většinou theologové z řad judaismu, křesťanství i islámu. To je pohled konzervativní, z velké míry zjednodušující a do určité míry zamlžující. Dvojice Abraham a Sára vůbec nebyla tak ideální, tak poslušná a tak pokorná, jak je to dáváno věřícím za příklad, byť průběžně ty vlastnosti naplňovali nebo se o to snažili. Kdybych to měl nějak krátce definovat, pak ovšem dojdu k formulaci: Sára a Abraham – přílišné sebevědomí a nekritická pokora.

Ano a začnu určitě Sárou, která v celém jejich společném životě často hrála příliš dominantní roli, což bylo zřejmě i ke škodě budoucnosti odděleného lidu.

Co žena ví (chápe) nějak vnitřně (instinktivně), to muž musí promyslet a prozkoumat – týdny, měsíce i roky; a když muž skončí první etapu, často ověřuje a promýšlí, zda postup a závěry byly správné. Proto Abraham tak dlouho čekal na narození svých synů. Aby mohl prožít počátek zrození dvou velkých národů a tří duchovních cest, musel dozrát k jistotě a plnosti poznání…

Jenže tu byly ženy – Sára a Hagar…

Sára je často opěvována jako pramáti Bohem odděleného lidu (židů/Židů), jenže Sára se také mnohokrát chovala velmi podivně a byla to také žena svárlivá, závistivá, bezohledná…, ostatně do pokory a důvěry k Bohu měla občas taky daleko…

Hagar byla součástí Abrahamova domu, služebnice (otrokyně) Abrahamovy manželky Sáry, otrokyně, kterou sama Sára poslala Abrahamovi do postele, aby mu sloužila jako souložnice, a na kterou pak ovšem žárlila, když s Abrahamem otěhotněla. Hagar se stala terčem Sářiny žárlivosti a nenávisti. Vidíme nakonec Hagar vyhnanou i s dítětem do pouště, vidíme ji propadající zoufalství, že její syn Izmael zahyne žízní. Nestalo se tak, Bůh činí zázrak.

Co bylo dál? Založil snad Abraham dvě domácnosti, aby mohl žít průběžně spolu s oběma syny? Byl dvakrát podobně Bohem zkoušen v otázce věrnosti Bohu až na hranici obětování životů svých synů? Pohybujeme se po příliš tenkém ledě mezi břehy, na nichž žijí dva znesvářené, a přece bratrské národy. Národy, které opakovaně spolu vedly bratrovražedné války.

Otázka, kdo byl praotec Abraham, by nikdy neměla vést k odpovědi: byl to Žid či Arab; ale jak říkají Arabové, byl to haníf – muž, který odmítl pohanské mnohobožství a přiklonil se k Bohu Stvořiteli. Byl to otec synů, z nichž vzešly dva velké národy, muž, který pohlédl na hvězdnou oblohu a Bůh mu přislíbil potomstvo stejně nespočetné, jako je nespočet hvězd na obloze.

Dvě pramatky dvou Bohem požehnaných národů jako by svým životem „předurčují“ budoucnost potomků svých synů.

Sára je předobrazem života a boje o přežití na příliš častém ostří meče cizích panovníků, je to předobraz snad nikdy nekončícího zápasu o domov a bezpečí, předobraz časté přítomnosti a pohotovosti andělů, kteří zachraňují z bezvýchodných situací, usměrňují, kárají i dávají naději.

I Hagar je bojovnice, umdlévání ve větru a písku pouště ji nakonec zocelilo, Boží zaslíbení vlilo naději, její potomstvo jsou jako ten vítr v poušti: věčně bojující o přežití, a přece stále jako by bez domova, pravnuci Izmaelovi – synové Nabajotovi – položí základ velké říše, vybudují v poušti nebývalá sídla, postaví studny a cisterny, dějiny mocných vládců světa jako by je budou míjet, a přece nakonec písek pouště jejich království zavane; nikdy ne však navždy, obrození ducha i života ovšem budou průběžně následovat plameny fanatismu…

Izák a Izmael, jiní, a přece tak stejní, synové dvou matek, synové jednoho otce. Kdo však mezi ně zanesl ten věčný nesvár?

Když Sára umírá, bere si Abraham za manželku Keturu. Kdo je Ketura? Není to nikdo jiný než Hagar. Rabi Šlomo ben Jicchak (Raši) říká, že Jicchak (Izák) šel ke studni, aby přivedl zpět Hagar jako ženu pro svého otce Avrahama (Abrahama). Abraham se žení s Hagar. A Hagar je od té chvíle nazývána Ketura, protože její skutky byly tak libé jako kadidlo (hebrejsky ketoret) a protože zůstala čistá, cudná (aramejské ketura znamená zdrženlivá) po celou dobu, co byla odloučena od Abrahama.

Izák jde a přivádí do domu svého otce matku svého bratra. Cítí snad Izák jednání své matky Sáry vůči Hagar jako nespravedlivé? Myslím si, že ano. Izák a Izmael zřejmě žili ve vzájemném míru. Když Abraham zemřel ve věku 175 let, jeho synové Izák a Izmael jej pohřbili v jeskyni Makpela1). Abraham měl ještě jiné potomky, které zplodil se svými služebnicemi, Bible nám říká, že je materiálně zabezpečil, ale poslal je pryč „na východ“. Jen dva synové, dva nositelé jednoznačného Božího požehnání, zůstali v blízkosti svého otce a byli spolu, když tělo svého otce vraceli zpět do lůna Země – dnešní nevraživost jejich potomků zřejmě v jejich srdcích v tu chvíli nebyla.

Nyní se posuňme v historii o něco kupředu, roku 721 před naším letopočtem asyrský král Salmanassar V. dobyl území v Bibli označované jako Samaří, sídlo severoizraelského království, a odvedl většinu obyvatel z tamních deseti izraelských kmenů do otroctví. Dobyté území následně osídlil kmeny příchozími z Mezopotámie, jejichž příslušníci se však poměrně záhy smísili se zbytky původního židovského obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě, než jak ji praktikuje dnešní většinový judaismus. Tito osídlenci jsou v Bibli označováni jako Samaritáni2).

Čtvrtá kapitola Evangelia, jak je zaznamenal apoštol Jan, vypráví příběh o Ježíšově setkání se samaritánskou ženou. Voda ze studny praotce Jákoba je v tomto příběhu základem pro rozhovor o vodě života věčného. Voda, zdroj pozemského života, a studny…, ženy u studny, toto je opakující se biblický motiv. V případě evangelijního příběhu se samaritánskou ženou však před sebou máme ještě jeden motiv, motiv ženy, která je podobně jako Sára a Hagar předobrazem dalšího požehnaného lidu – duchovního Jisraele – církve. Jsme zde svědky zásadního posunu v Ježíšově pozemské misi. Když Ježíš vysílal dvanáct apoštolů na jejich první misijní cestu, nařídil jim, aby nechodili mezi pohany a nevcházeli do žádného města Samaritánů, ale aby šli raději k ztraceným ovcím z domu jisraelského.3) Avšak opakované odmítání, které Ježíš zažívá mezi svými soukmenovci, postupně mění Jeho odstup k ostatním (okolním) národům. Samaritánská žena u Jákobovy studny je předobrazem církve smíšené z židů i nežidů. Samaří bude zřejmě i díky tomuto mimořádnému rozhovoru otevřeno poselství Evangelia, zde bude apoštol Filip hlásat úspěšně, že Ježíš byl ten očekávaný Mesiáš4), a proto mu na pomoc v misijním díle přijdou i apoštolové Petr a Jan, později tudy bude procházet a kázat Krista i Pavel a Barnabáš5).

Pro to, o čem však chci mluvit, je důležitý jiný fakt z příběhu od Jákobovy studny, tím faktem je moment, kdy Samaritánka přiznává, že nemá manžela, a Ježíš to upřesňuje a říká jí, kolik mužů již měla a že i muž se, kterým právě žije, není její manžel. Jak jsem řekl, samaritánská žena je předobrazem církve, Aurelius Augustinus o ní píše: „Obraz církve dosud neospravedlněné…“

Tohle není úplně příjemný předobraz, křesťané by si jistě přáli nějaké čistší srovnání, přáli by si být určitě srovnáváni jinak než židé/Židé se svou pramáti Sárou a Arabové se svou pramáti Hagar. Ale, jak jsem již řekl, Sára i Hagar měly i nesporně dobré povahové rysy a stejně tak Samaritánka. Je tu její touha po vodě života věčného, která lidi z národů světa přivede do náručí Božího Syna narozeného do středu lidu ostatními národy opovrhovaného a pronásledovaného.

Tyto předobrazy tří žen se nám mohou prolínat. Historicky můžeme vývoj prvotní církve sledovat v několika etapách:

Byla zde církev křesťanů ze židů (z věřících židů), její počátek nacházíme v Jeruzalémě kolem Jakuba – bratra Páně, prvního křesťanského biskupa a patriarchy. Tato první církev zničením Jeruzaléma (roku 70 našeho letopočtu) ve své čistě židovské formě zaniká, Jakubův jeruzalémský biskupský stolec později převezmou křesťané z pohanů (většinou helénistů). Ti křesťané, kterým se podařilo uprchnout z obleženého Jeruzaléma, nalezli útočiště i u křesťanů v Samaří, zde se tak prvá církev ze židů prolíná s církví z nežidů.

V Jeruzalémě má tedy počátek církev Jakuba a Petra, tato linie se pozdější Petrovou a Pavlovou misijní službou mezi pohany (helénisty i vyznavači egyptských a různých dalších kultů) stane církví Jakubo-Petro-Pavlovskou, až v ní nakonec převládne hlavně Pavlovo theologické myšlení.

Je tu však ještě další církev, pro kterou bych použil označení Janova církev. Jan hrál v Ježíšově službě zvláštní roli. Mohli bychom říci, že Ježíš svěřil apoštolům Petrovi a Pavlovi péči o formu – obřady a dogmatiku. Co však bylo svěřeno Janovi? Předně ženy, které za Svého života Ježíš zřejmě miloval. Z místa utrpení na Golgotě Ježíš říká Své matce: „Hle, syn tvůj,“ a odkazuje ji k Janovi, a Janovi říká: „Hle, matka tvá.“6) Jan se přestěhoval do Efezu a Ježíšova matka Maria žila v ústraní v domku na Slavičím kopci (nedaleko starověkého města Efesos – Efez), než byla vzata do Nebeské slávy. Pod křížem stála i Ježíšova věrná souputnice Marie z Magdaly, ta se podle řecké křesťanské tradice přidala k Janovi ve městě Efez a zde mu pomáhala. Tento dočasný lidský odkaz však převyšuje odkaz mnohem zásadnější: Šekina – Boží síla (energie) a sláva, která přebývala i ve svatostánku jeruzalémského Chrámu, se Jana navždy dotkla na ostrově Patmos, když mu bylo předáno Zjevení (ἀποκάλυψις [apokalypsis]), které mu odhalilo zlomové události dějin Spásy.

Židé věří, že Šekina představuje ženský rozměr Universa (Tvůrce). V celestiálním Království ve stupni preexistence jsme tomu asi rozuměli více, ale naše mysl byla zastřena, když jsme přišli (zrodili se) na Zemi, učíme se vše znovu, logikou i city. To, k čemu se postupně dobíráme, to bylo apoštolu Janovi odhaleno. Jan přijaté poselství předal lokálním církvím, a v tomto poselství má základ i církev Janova.

Když po zničení Jeruzaléma postupně jednotlivé lokální církve stále více ovládá jen petro-pavlovská forma Samaritánky prolínající se se Sárou – tedy forma ovlivňovaná helénismem, církev Janova ustupuje do pozadí. Sára stojící ozdobená (opakovaně) na prahu ložnic vládců a Samaritánka mající mnoho mužů, ale žádného manžela se zrcadlí v babylonské nevěstce, o níž čteme v knize Zjevení apoštolu Janovi (kapitola 17); ačkoliv Samaritánka kdysi naslouchala slovům Mesiáše, dnes – znečištěna utrpením a krví mnoha Božích svatých služebníků a služebnic, jež po staletí utiskovala a týrala – se blíží ke své záhubě, neboť je neschopna znovuzrodit se ze svých vin.

Kde však je Janova církev? Zanikla snad? V knize Zjevení apoštolu Janovi (kapitola 12) čteme o jiné ženě, o ženě, kterou se Satan pokouší zničit, ale nemůže nad ní zvítězit. Tato žena nachází úkryt na poušti. Podobně jako se z Hagar nakonec stala Ketura a vyšla z pouště, aby se stala zákonnou manželkou, dnes jiná – duchovní – poušť je místem pro ukrytí čtvrté předobrazné ženy, ženy z knihy Zjevení, ženy, ve které se zrcadlí věrná církev Janova. V čase vlády Temnoty je místem věrné církve poušť se vším nepohodlím, které život ve skutečné poušti může přinášet.

Ubírají-li se vaše kroky po cestách Nejvyššího, vítejte na poušti…

 

POZNÁMKY:

1) Viz I. kniha Mojžíšova 25:9

2) V současnosti si Samaritáni nárokují jisraelský (etnický) původ a považují se za legitimní potomky jisraelských kmenů Manases (Menaše), Efrajim a Lévi. V čele jejich komunity stojí velekněz, jímž se stává vždy nejstarší muž z kněžské rodiny, která svůj původ dovozuje až k biblickému Áronovi. Z původně početného národa se Samaritáni stali malou uzavřenou komunitou, čítající podle údajů z r. 2007 pouhých 721 lidí. Samaritáni jsou soustředěni ve dvou centrech, ve městech Náblus (Šchem, konkrétně v Kirjat Luze) na západním břehu Jordánu a Cholon v Izraeli. Po vypuknutí tzv. první intifády se Samaritáni z bezpečnostních důvodů z centra Náblusu přestěhovali blíže k izraelským osadám u hory Gerizim do sídliště Kirjat Luza. Z důvodu obav z reakcí jedné či druhé strany se Samaritáni snaží zůstat v izraelsko-arabském konfliktu nestranní. Kromě politických problémů museli Samaritáni v posledních desetiletích řešit další tíživý problém, který vznikl tím, že Samaritáni podle své interpretace Tóry nepřijímají konvertity, a tudíž sňatky mohly probíhat jen mezi Samaritány navzájem. Z tohoto důvodu došlo k vývoji řady genetických vad, které jejich populaci ohrožovaly. V současnosti tvoří samaritánskou populaci pouze čtyři rodiny (pátá vymřela ve 20. století). Aby zabránili postupující degeneraci populace, svolili představitelé Samaritánů k sňatkům samaritánských mužů s nesamaritánkami; těmito manželkami se stávají především židovské Izraelky, ovšem jen pod podmínkou, že budou dodržovat samaritánské náboženské praktiky, které jsou zvláště pro ženy velmi přísné. Každé samaritánské manželství je v současnosti sledováno (z důvodu výše zmíněných degenerací) odborníky z nemocnice Tel ha-Šomer.

3) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 10:5-6

4) Viz Kniha skutků apoštolů 8:5-17

5) Viz Kniha skutků apoštolů 15:3

6) Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Jan 19:25-27

4 Komentářů

  1. danny
    25.3.2015 – 5 Nisan 5775 v 07:57 — Odpovědět

    teoreticky,ked pramatka,,predurčuje"život syna,tak mi napadá malá otázka.Prečo vo verši(Gn 21,17):,,Boh počul hlas toho Mládenca."Chlapca a nie Hagar?
    Ked sa spomínaju ženy,škoda,že býva opomíjaná šunemanska Velká žena.(2 K 2,4).užasná osobnost.(Sára neprežila ,,pokus"obete Izáka,Ona ani v okamžiku obrovského sklamania nestratila vieru v Milosrdnost.)
    Na okraj,ked sa spomínaju ,,vetvy"hanífa Ismaíla,kto bol vlastne ,,obetovaný"?Q37:100-106?Izák a či Izmael?
    Postreh,Izáka Izmael žili v mieri a Izák a Izmael ho pchovali,Ale(Gn35,29):,,A pochoval ho Ezau a Jakov."smile

    0
    0
  2. 25.3.2015 – 5 Nisan 5775 v 13:06 — Odpovědět

    Inspirativní čtení, Dominiku. Díky.

    2
    0
  3. achabisko
    28.3.2015 – 8 Nisan 5775 v 14:15 — Odpovědět

    bs*d Mimochodem, když už jsme u Hagar, jak se vám líbí obraz/ přirovnání Pavlova žáka v ep. Galatským ? Synové nesvobodné a svobodné :))) Díky za evt. dialog

    0
    0
  4. danny
    29.3.2015 – 9 Nisan 5775 v 06:14 — Odpovědět

    Iné vyjadrenie a význam slov Paulinga,aby sme nespájali to,čo Hospodin oddelil?

    0
    0

Napsat komentář: danny Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Generace "POTÉ"

Další článek

Kráva