Naše sousedka se loni vykašlala na svoje velmi lukrativní zaměstnání, pronajala třípokojový byt mladé rodině a přestěhovala se na chalupu. Nastálo. Do důchodu jí zbývá nejmíň patnáct, dvacet let.
Nikdo kolem ji nechápal a všichni si ukazovali na čelo. Takové místo! Takový byt! A ona to vymění za vesnickou chalupu s výhledem na husí rybníček! Ta snad není normální! Kolik lidí by dalo kdeco za takovou práci, jakou měla ona!
Akorát že ona je dokonale šťastná. Zbytek života hodlá strávit na dřevěné terásce, číst knížky, sázet u domu petržel a vařit dětem polívku. Jasně, trochu přeháním. Někam něco píše. Někde cosi přednáší. Něco málo někde dělá a dostává nějaké peníze. Jenže je to tak nevýznamné a snadné ve srovnání s tím, jak žila a tvrdě makala před tím, že to nemá ani cenu připomínat.
A takových lidí je každý rok víc a víc. Samozřejmě, všichni se na všechno nevykašlou a neodjedou do nějakého zapadákova. Ale rozhodnou se zásadně změnit svůj život, to je fakt. Lékař se například stane fotografem na volné noze. A jeden účetní začal se žurnalistikou.
Proč každoročně přibývá lidí, kteří pracují takříkajíc jenom pro sebe? Samozřejmě, že v době internetu a moderních technologií se lidem nechce sedět uvázaní někde u stolu od 9 do 18. Ale má to i jiné důvody
Lidé jsou unaveni životem.
Příliš naléhavě je nám sugerována úspěšnost. Úspěšnost. Dokážete to slovo přesně vyložit?
Od mateřské školky je člověk neuvěřitelně vytížen. Nekonečné povinnosti. Brzo vstávat. Krupicová kaše. Odpolední klid. Seď potichu. Kroužky. Sobota. Brzo vstávat. Angličtina a kreslení. Škola. Brzo vstávat. Vyučování. Domácí cvičení. Zkoušení. Maturita. Přijímačky. Vysoká. Brzo vstávat. Přednášky. Zápočty. Zkoušky. Státnice. Práce. Brzo vstávat. Porady. Prezentace. PowerPoint. Work Shop… Vyspíš se v důchodu. Nejdřív si ho ale musíš zasloužit.
Klidně si třeba mlaťte hlavou do zdi. Ale buďte úspěšní. „Vysoce efektivní lidé“ – už jste o nich slyšeli? Neflákej se, nemaroď, makej a pak – si umři. To jsou oni! Sen každého team leadera. Nikdy nenastydne, nikdy se neunaví, nebere si dovolenou, nevodí děti do školky, nepotřebuje paragraf, pracuje přes čas i o víkendech. Chce totiž být vysoce efektivní a úspěšný. To se musí. Opravdu se to musí?
Celá dlouhá léta školní docházky a studií slyšíme: uč se, nebo se nikam nedostaneš. Uč se, nebo skončíš u lopaty. Uč se, nebo…
Běžný standard: patřičné vzdělání. Dobře se vdát/oženit. Prestižní zaměstnání. Byt, auto, chata. Několikrát do roka k moři. Na výročí svatby do Paříže. Děti na gymplu. Dvacatery kozačky, třicatery polobotky, lodičky nespočítáme. Třicet kabelek na sezónu. Všechno jako jiní. Ale je to opravdu to, co potřebujeme?
Kdosi kdesi rozhodl, že právě tohle je úspěšnost – a konec. Jste přesvědčeni, že právě tímhle se má měřit? A je taková úspěšnost vůbec nutná? Úspěšnost. Ve skutečnosti jeden z největších klamů našeho života. Všechno to není důležité.
Tuhle obyčejnou pravdu většinou pochopí až životem hluboce vysílení lidé, kteří teď na první místo kladou duševní klid. Možnost nikam se nehonit. Nikomu nemuset nic dokazovat. Žít, nikoli přežívat.
Existují lidé, kteří se hnali a hnali, pak padli a konečně pochopili, že už dál nemůžou. Tím spíš, když jde o lidi mladé generace, kteří už od dvaceti zastávali zodpovědná místa, na hrbu měli neúměrnou zátěž starostí a zodpovědnosti, ale životní zkušenosti žádné. Přesto všechno viděli, všechno umějí a víc nic už si teď nežádají kromě klidu. Je to takové rané stáří.
Najednou začnou vidět život v jiném světle. Nejčastěji právě na pozadí závažného přetížení a silného stresu. Jak se tak povalují v nemocnici, na mnohé přijdou.
Unavení lidé postupně mění všechno i sami sebe. Začínají se znovu učit, jak žít. Začínají všechny okolnosti přizpůsobovat sobě, svým zájmům, přáním a biologickým hodinám. Hodlají řídit svůj život a nedůvěřovat rozhodnutím těch, kdo je zaměstnávají. Čtou a malujou, sami vaří a pečou. Chodí s dětmi do parku čutat s mičudou. A je jim jasné, že jedna nebo dvě kabelky úplně stačí. Učí se žít tady a teď a vychutnat si každou chvilku.
Metař.
Tím mě od dětství strašili. Dneska se mi zdá, že není tak špatné ohánět se koštětem na čerstvém vzduchu. V každém případě mi taková práce připadá přitažlivější než dřina v redakci stostránkového měsíčníku. Kdy člověk nemá čas se ani najíst a dát si hrnek kafe. Kdy si v deset večer vzpomeneš, že se ti vlastně po obědě chtělo na záchod. Kdy v jedenáct večer volá zadavatel reklamy, že potřebuje předělat celou stránku. A časopis má být v devět ráno v tiskárně… Potom se řítíš po tmavém schodišti, protože výtahy v budově už dávno nejezdí. Taxi si nevoláš a jdeš aspoň pár stanic pěšky, aby ses trochu vzpamatoval. A myslíš na to, že ráno musíš ještě dopsat ten článek a v osm být v redakci. Doma čeká hladové dítě a jeho nedopsaný domácí úkol. A půlhodiny po půlnoci volá autor a žádá o úpravy textu. Ráno to začíná všechno znovu. Půlhodiny před odevzdáním do tisku přichází šéfredaktor a nařídí: všechno to sakra předělejte! – A jak? – To mě nezajímá. O víkendu vycházíte.
Jsou lidé, kterým tohle všechno skutečně přináší uspokojení. Neustávající zběsilý rytmus je neunaví do konce života. A jsou přitom schopni vnímat život ve všech jeho projevech. Takže těm gratulujeme. Ale zdaleka ne všichni mohou být superúspěšní. Všichni nemůžou být na prestižních postech a řídit ty veleúspěšné supermany v superúspěšných společnostech. Někdo taky musí zametat spadané listí.
Lidé unavení takovým životem a ti, kteří se ustavičně štvou za úspěchem, si navzájem nikdy neporozumí. Každému, co jeho jest. Ale jestli cítíte, že dál už prostě nemůžete, nebojte se svůj život změnit. Život není třeba brát zas tak vážně. Na to je příliš krátký.
Autor
5 Komentářů
Tak koukám to je asi o mě :). Teď se sice také honím, ale jen pokud si to dovolím. A teď se přestěhuju do bytečku se zahrádkou a budu nejšťastnější člověk na světě.
Pro mne to bylo absolutní znechucení, které vyšlo od posledního poskytovatele práce. Nesmyslné požadavky, zbytečné tabulky a příšerné porady. Porady na kterých se jen plácalo do vody, vyhrožovalo a slibovalo. Slibovalo v duchu – slibem neublížíš. Ještě dnes je mi zle a už to budou dva roky. Ráno vstávám kdy chci, pravidelně jím a stresuji pouze z věcí podstatných.
A tohle je právě krásné na té dnešní době – možnost volby. Chceš být úspěšný? Makej! Chceš si užívat, takříkajíc o chlebu a vodě? Nic ti nebrání, pracovní povinnost už dneska naštěstí neexistuje. I mezi bezdomovci je určitě mnoho těch, kteří ten způsob života vyhledali dobrovolně (neříkám že všichni). A právě u těch, co chtějí být úspěšní, ten tlak pak žene celou společnost dopředu. S tou špičku se táhne i ten zbytek. A je logické a správné, že ta špička si žije lépe než zbytek. Jinak by tou špičkou být nechtěla a nebyli by tahouni. Dnešní doba je krásná a miluji svobodu nejen slova, pohybu a vyznání, ale především rozhodování.
Tomáši, já bych nezapomínala ani na ty, co "makají" o chlebu a vodě a na výběr moc nemají (možná mezi tím chlebem a bezdomovectvím?). Vždycky, když slyším o "možnostech", vzpomenu si na svou kolegyni, ze které se po (tuším, že dost bouřlivém) manželství stala vysokoškolsky vzdělaná samoživitelka na prahu padesátky, po povodních navíc doslova s holýma rukama. U rozvedené matky nad pětačtyřicet už potenciální zaměstnavatele nezajímalo, že má praxi ve vedení kanceláře i ubytovacího zařízení, že mluví třemi jazyky, je svědomitá, spolehlivá a loajální a že má vysokoškolský diplom. Byla ráda, když vůbec našla práci, kde za 200 – 220 hodin měsičně dostávala 10.400 hrubého. A myslím, že není určitě sama, kdo má takový osud. Tvrdit, že život "o chlebu a vodě" je volba těch, kdo si chtějí užívat volného času a štítí se práce, je podle mě nefér právě k takovým lidem.
Víš Karimo, mě vždycky překvapí tyto srdceryvné příspěvky. Pokud tvá kolegyně pracovala se svými zkušenostmi a vzděláním za cca 50 Kč na hodinu a ještě k tomu minimálně 200 hodin měsíčně (tedy každý pracovní den přes 9 hodin), pak já osobně musím pochybovat o jejích schopnostech. Řekněme že žije v kraji, kde není práce. Pak je to ale o té české lenosti se za prací odstěhovat. Pokud řekneš, že nebydlí v podnájmu, ale má vlastní domek, tak jí nic nebrání v tom si ten domek ponechat a v místě nové práce si platit podnájem. Určitě by si na to vydělala. Já osobně, pokud potřebuji výpomoc (občas toho mám tolik že sám nestíhám), tak těch 10000 platím za cca týden práce. A já osobně si radši nechávám vypomáhat důchodci, kteří jsou dle mých zkušeností poctiví a loajální, ale především nikam nespěchají jako mladí "progresivní" pracovníci, kteří mají fůru jiných zájmů. Proto pro mě je důchodce vždy první volba. A zpět k tvé kolegyni, teď jsem si jen tak pro zajímavost klikl např. na Lidla, protože vím, že na hodně prodejnách mají vyvěšeno že hledají lidi. Tam se určitě nepracuje 200 hodin měsíčně (a pokud ano, tak s příplatky za víkendy) a i "obyčejná" (ať se na mě nikdo za ten výraz nezlobí) pokladní si tam určitě vydělá více jak zmiňovaných 10400. Ba řekl bych že i o dost víc. A na pozice prodavaček a pokladních bych se hodně divil kdyby nebrali lidi středního věku. A podívej se na ten jejich web kolik míst tam nabízejí. Jestliže tvá kolegyně byla ochotna pracovat takto dlouho za tak malé peníze, tak je to určitě dost její volba (lokalita, druh práce), ale určitě ne nutnost.
Tomáši, to neměl být "srdceryvný příspěvek", jen "jiná realita". Ta paní nemá vlastní domek; je to východoevropanka, která se vdala za Slováka a po rozvodu se přistěhovala (tuším, že právě kvůli té práci) z nějaké vsi do Prahy. Skoro celý život strávila v Česku, měla české občanství. A ano, nskonec z té práce opravdu odešla a – pracuje jen brigádně, zase v obchodních řetězcích, protože zaměstnat ji zatím nikdo nechce.
Jinak já sama musím říct, že i když o místo v Lidlu jsem se ještě neucházela, mě už taky odmítli na pozici pokladní v Albertu, v Ikei, v Debbenhamsu, v Lindexu, v Marks and Spenceru, v Kanzelsbergeru i v Baumaxu a už si ani nepamatuju, kde jinde – nedostala jsem se ani na pohovor, a to ještě nejsem ani důchodkyně :-) ženy kromě věku diskvalifikuje i "díra" v životopise, podle které lze usuzovat, jak staré má děti. Po první "dětské pauze" jsem marně hledala práci (v Brně a v Praze) skoro pět let, ve všemožných oborech od vedoucí sekretariátu po uklízečku. A ještě vloni se mi stalo, že si na pohovoru (na vedoucí kanceláře) přímo přede mnou přeškrtli moje jméno hned po odpovědi na otázku, jak staré mám nejmladší dítě, i když z životopisu bylo jasné, že pracuju už čtyři roky.
Jinak máš samozřejmě pravdu v tom, že na místech s dlouhou pracovní dobou a mizerným platem bývá vysoká fluktuace – zůstávají tam jen lidé, kteří si myslí (ať už oprávněně či ne) že nemají na vybranou.