Chtěla jsem psát článek o bengálském hladomoru z roku 1943. Vražedně špatná potravinová politika, cynismus britské vlády a tak. Při studiu pramenů jsem ale zabloudila k bengálskému hladomoru ze 70. let 18. století.  A napadlo mě, že místo pomníčků hladem zmořeným Bengálcům bychom se mohli podívat někam blíž.

Víme o hladomorech v Somálsku. O hladomorech v Etiopii. Někteří z nás slyšeli i o hladomoru na Ukrajině nebo v Holandsku. A zrovna v letech 1770 – 1772, kdy v Bengálsku umíraly miliony lidí na podvýživu a nemoci, se totéž dělo v Čechách.

Na rozdíl od Bengálska ovšem nebyla prvotní příčina českého hladomoru v nedostatku dešťových srážek, ale naopak v jejich nadbytku. Podle dobových záznamů bylo neobyčejně vlhké celé destiletí, které hladomoru předcházelo. Zima roku 1769 byla teplá a vlhká, sníh napadl až koncem března 1770 a způsobil značné škody na již zasetých obilovinách. Následné sucho dílo zkázy dokonalo. Ceny zemědělských plodin skokově vzrostly hned v létě následujícího roku.

Následujícího roku se situace opakovala – teplá zima, mráz a sníh v polovině jara. Poškozené osení a rozbahněná pole. Stejně jako předešlý rok následovala suchá a horká období. Už nebyl jen nedostatek obilí; chyběla i píce pro dobytek. V létě přišly lijáky a povodně. Obilí na zatopených polích hnilo. Ceny obilí po žních roku 1771 dosáhly závratné výše. Země, která se ještě nevzpamatovala z následků sedmileté války, potřebovala pomoc. Zákaz vývozu obilí a dovoz z Uher a Banátu ale nedokázaly zabránit katastrofě. Doboví kronikáři hovoří o hřbitovech, které nestačily pojímat mrtvé. Zemřelí byli často ukládáni do masových hrobů, aniž by byla známa jejich jména. Lidé jedli otruby, kořínky, stromovou kůru. Šířily se nemoci.

Od června 1771 do června 1772 na následky hladomoru zemřelo v Čechách nejméně čtvrt milionu lidí. Po jeho odeznění doznalo české zemědělství velkých změn – došlo k masovému uplatňování odvodňovacích systémů, vysušování rybníků a osévání polí jetelem. Urychlilo se rozšíření brambor a ozimného ječmene. I to patřilo pravděpodobně mezi důvody, proč další hladomory, které české země (nebo jejich části) postihly v letech 1805 a 1836, neměly ještě ničivější následky.