Maminko, tatínku, můžete mi říci, co je bůh? Velmi krásná otázka dítěte, které začíná intenzivně vnímat svůj okolní svět nejenom skrze své okamžité pocity, ale také skrze časová prolnutí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Domnívám se, že velké procento rodičů na podobné otázky není připraveno. Své dítko, byť v naprosto ve víře, že konají správně, uvrhnou do sítě bludů, nesmyslů, pověr a mýtů. Naši potomci se dozvídají, stejně jako my kdysi, že bůh je jakási legendární bytost, která vidí vše, a nad vším vládne, tedy i nad námi, sídlící někde vysoko na nebi. I dnes, pokud slyším podobnou odpověď, mám nutkání zvednout hlavu vzhůru a pokusit se tam na modré obloze skrze mračna jakéhosi boha zahlédnout. Dítě ve školních letech toto nutkání neovládne a svůj zrak k obloze téměř jistě zacílí. Jaké je pak zklamání, když ani po týdnu intenzivního pozorování ta bytost vskutku není? Opravdu velké, zvláště, nežije li školák na pustém ostrově, ale mezi svými vrstevníky, kteří si již své zvednutí zraku absolvovali a tím jsou mnohem dál ve svém poznání. Myslím si, že právě zde většinou začíná a končí poznání boha u většiny mladých nedospělých lidí.

Svoji víru v boha si musí člověk najít komplexněji. U židů, křesťanů, či muslimů, je víra v boha standardizována svatými texty a je opravdu jedno, nazýváme li svého boha Hospodinem, Bohem nebo Alláhem. Monoteistické pojetí víry je sice jednotnější a ucelenější, někdy se také můžeme setkat s pojmem jednotný systém víry. Čím ale více integrujeme boží zásahy a jevy pro jednu jedinou bytost do balíku všech nadpřirozených zázraků, tím hůře svého boha definujeme. Vždyť takový bůh stvořil nebe, Zemi, Slunce, nás, ale také způsobil globální katastrofy, nebo skrze svého syna dal vzniknout novému náboženství. Naprosto souhlasím, že pochopit takovou bytost je složité, a to nejenom pro dítě školou povinné, ale i pro dospělého přirozeně inteligentního člověka.

Všichni požadujeme jednoduché odpovědi, jednoduchá řešení. Málo z nás jsou ti, kteří touží po složitých, nesrozumitelných a protichůdných výkladech. Přeci i student matematiky vyřeší brilantně velmi složitý matematický příklad, nad kterým by mnozí bez pochopení kroutili hlavou, a to jen proto, že jeho profesor dokázal zdánlivou složitost pojmout tak, aby se stala jednoduchou. Naprosto stejný přístup musíme mít i v případě, pokud se nás dítko, nebo i dospělý, ptá na boha. Samozřejmě, většinou vysvětlíme naše chápání o této bytosti ze svého racionálního pohledu na svět, či ze své pohledu skrze víru. Ano, i ateisté mohou velmi dobře definovat boha, ne tedy svého, ale toho, o kterém ví, že neexistuje.

Znám jedno velmi hezké přirovnání, pomocí kterého si dovolím demonstrovat, jak ateisté a teisté definují nadpřirozenou bytost, například boha. Představme si prosím, že ve své ruce držíte dřevěnou destičku, a asi si tak velkou a s takovou hmotností, aby se nám držela pohodlně. Náhle naše oči spatří v destičce díru. Kdosi před námi, určitě z konkrétní příčiny, vytvořil v dřívku otvor, že jím člověk prostrčí celý svůj prst. Uveďme nyní dva pohledy na stejnou věc. Rozdělme všechny zúčastněné do dvou skupin. Na ty, kdo věří, že je v deštice díra a na ty, kdo sice nevěří, ale přímo vědí, že v destičce díra není. „Ach, jací to mohou být blázni, kteří nevidí jasný otvor, že jím člověk prst prostrčí?“ bude tvrdit teista, otvorář. Pokud to uslyší ateista, bezotvráč, pousměje se a vyřkne: „definuj jakousi díru, vždyť neexistuje, nevidím ji!“  Nemohu soudit ani jednu stranu o tom, kdo má pravdu, jelikož každá ze skupiny tu svoji má a bude se za ni dokonce bít.

Ti kdo věří v díru, mají jasný argument. Člověk drží v ruce destičku a je v ní otvor, skrz kterého mohu i klidně podívat na druhou stranu, na svět za destičkou. Vždyť otvorář díru definuje i pomocí měřitelných veličin jako je průměr, hloubka, obvodová symetrie apod. Jedná se o velmi silnou zkušenost s dírou, kterou nemůžeme jen tak smést ze stolu. Takový člověk pevně věří, že díra existuje. Na druhé straně máme již svého bezotvoráře, který si chvíli svoji deštičku prohlíží, mračí se, a dokáže také podat přesvědčivé důkazy. Jedním z nich je ten, že díru nemůžeme nijak fyzicky uchopit. Dokážeme snad říci jakou má barvu, jakou má chuť, či jak se bude chovat při pádu z výšky na zem? Ne, opravdu nelze díru nijak takto popsat. Dále si představme, že ateista povede řez touto destičkou skrze otvor, který je předmětem sporu. Hle, po rozřezání dřeva na dvě části díra zmizela. Kam se poděla? Vždyť máme dvě dřevěné destičky, které nemají žádný otvor. Pro bezotvoráře je to jasný důkaz, že díra neexistovala, ale i přesto, paradoxně, ji bude moci definovat jako pouhá absence zbývajícího okolního dřevěného materiálu, jelikož někdo materiál z dřeva odvrtal. Dva pohledy, dva světy.

S bohem je to velmi podobné. Ať už jsme teisté, nebo ateisté, pokusme se na základě svých pádných a přesvědčivých argumentů svého boha definovat. Vždyť pro teisty může být bůh definován pomocí nejrůznějších zázraků, až po lásku v srdci každého jedince. Pro ateisty může být bůh nadpřirozená smyšlená postava, která ovlivnila celé národy na tisíce let. Neodbývejme prosím nikoho ve svém okolí jen tím, že bůh je, či není, když se nás zeptá na velmi jednoduchou otázku: „co je to bůh?“