Se schránkami přecpanými recyklovanými informacemi o slevách hovězího, s pocitem zcela zásadní potřeby mít tvar, styl a postavení (posilka, wellnes, hypotéka a hlavně – pro všecko na světě – nedělat chyby!!), tak nějak zapomínáme na to podstatné. Že nedostatky zlidšťují.

Asi je zbytečné připomínat, že kdo chce dělat v lidu Jisroele toho, kdo mnoho nastudoval a mnoho rozdá (rav = mnoho, a toho, kdo šíří (marbe)  Nauku mezi mnohé (rabim), tedy že ten, kdo chce rabínovat, musí být nejen ženatý, aby jiným nekecal do potíží v manželství nemaje náležitých osobních zkušeností, musí mít také nějaké „normální“ řemeslo, aby nebyl úplatný, závislý a pragmaticky vydíratelný. Čímž se dokonce i na biblických stránkách můžeme snadno dočíst, že například rabi z Tarsu byl vyučený výrobcem stanů. Třetí důležitou podmínkou pro rabínování (kromě náležitého vzdělání a určitých morálních kvalit) je pak dar či schopnost uznat svoji chybu.

A nejen sobě. Ale i jiným. To totiž nesmírně pomáhá celému vesmíru. Je to takové kabalistické (tedy tradiční) kouzlo.  Před chybujícím člověkem totiž najednou nemáme  pražádný mindrák. A najednou se nesoustředíme na „autoritu“, ale na to podstatné, co ho autoritou činí. Totiž zda učí tóru a jak ji učí.

Vždyť, kdo dovede klást otázky a naslouchat, dovede lépe pojmenovat můj vlastní problém. A možná najde ta správná slova, abych pochopil, co se se mnou děje.  Kde ubližuju vesmíru a tím tedy i sobě.  A vůbec nevadí, že má bříško, občas něco roztržitě zapomene, blbě zatlouká hřebíky anebo občas něco „zvojtí“  dokonce i mezilidsky. Sedmkrát za den padne dokonce i spravedlivý. (Nesmí na to ovšem hřešit!) Tak proč chtít po „autoritě“ dokonalost. To z něj autoritu stejně neudělá A naopak, nedokonalost mu na autoritě neubere, pokud je autoritou přirozenou. Autoritou mravnosti. Autoritou proto, že neprofiluje sebe, ale především tóru, to psaní a učení o životě k žití.

Napadlo vás, proč se všude – v zábavním průmyslu, literatuře,  divadle, umění a dokonce i v muzice nějak vytratilo „měkko“ – proč je všechno jaksi post-moderní, proč je náš jazyk obhroublý a nikdo se už nepozastaví ani nad vyloženými vulgarismy?

Protože musíme být silní a úspěšní.  Protože „kluci přeci nebrečej“! A brečet veřejně znamená dát najevo veřejně svoji nedokonalost.  Zatímco jsem-li (anebo působím-li) sebejistě, vytuněně, na klidu, celkem cool a v pohodě, jsem alespoň pro ty okolo dokonalý.

Dokonalý i za  cenu hypotéky, nemilovaného zaměstnání (ale prachy jsou prachy), nesvobody říci pravdu – ne tu pivní, ale tu bolavou. A za cenu nesplněných snů, protože někde na té jedné špatné křižovatce jsem prostě pragmaticky udělal onen krok od snu k jistotě. Jsme tedy alespoň dokonalí  a nikdy nefňukáme.  Tak dokonalí, až je to k pláči.

Sloužíme obalu, ne nitru. A víme, že to není správné. Dokonce nemorální. A tak je potřeba to překřičet. Muzikou bojící se pláče, divadlem bojícím se poctivého antického pathosu, literaturou, která je až na výjimky jen padesátým odstínem šedi. Bezcitná touha nebýt nedokonalými nás paradoxně zbavuje citu.

On v nás samozřejmě je, protože na jiskře života lpí jako ten první, ještě neředěný obal. A teprve na něj navlékáme obaly vystylovaného těla, kérky, trendy hadrů a trendy postojů. Touha nebýt nedokonalý nás vlastně zbavuje odvahy projevit city. Zejména ty, co  naznačují naši křehkost, slabost, zranitelnost. A tak se přetvařujeme, což je  ovšem dost nemorální. A protože tak jako  micva přitahuje micvu, selhání přitahuje  zase další a další selhání. Kvůli nemorální přetvářce  čistě jen kvůli Molochovi „úspěchu“ destruujeme  nakonec i morálku jako takovou. Morálku tohoto světa. Bez ní ale zůstaneme prázdní, i kdybychom byli skutečně úspěšnými. Neboť pro koho úspěch, když ne pro vykonané a konané dobro?

Kabala dneška? Vědět o své nedokonalosti a  nebát se dát ji najevo. A nejde jen o hledání a nedohledání Peroutkových ne-článků, ale v podstatě  už jen o to umět se radovat z toho, že nejsme stroje. Že nejsme ani dokonalí, ani stejní jako ti jiní „dokonalí“, ale že dokonalí být můžeme. V jediném – v míře své lidskosti. A tedy i zranitelnosti a chybovačnosti.

Jedině tak totiž lze vejít pod křídla šechiny.

Skutečná kabala  (vlastně jen notarikon) tohoto jednoduchého principu se objevuje v díle rabi Nachmana z Braslavi. Najdeme ji v jeho díle „Sefer ha-midot“ – tedy doslova Knize o hodnotách, nebo, chceme-li, o tom, jak si posílit svoje vlastní *midot – vlastnosti a hodnoty. V kapitole o kategorii soudu – din.

Braslavský rebbe zmiňuje, zdánlivě nepochopitelný koán:  „Tam, kde je milosrdenství příliš drahé, za ceny tak přemrštěné, že ho sotva pořídíš, je to znamení pláče.“ A jeho žáci vysvětlují. Je nezbytně nutné mít dostatek milosrdenství Chesed taky vůči sám sobě.  Lhát si do kapsy milosrdné není. Posluhovat obalu je k pláči. S takovou se pod Křídla šechiny nikdo nikdy nedostane. Jednoduše proto, že se možná obětuje, ale nenaplní. Vždyť, podívejte se, co vlastně znamená verš:  Be-cel kenafejha jechsajun  – budete přikryti jejími křídly. Netušíte? Podívejte se na *rašej tevot – úvodní znaky tohoto zaslíbení. Bejt, kaf a jud. Bachi (zaplač, zaplač si.) I nad sebou. Abys jednou nemusel plakat proto, že ses plakat styděl.

בצל כנפיה יחביון  ——-  בכי