Zejména v době, kdy společenská diskuse o uprchlících z oblastí války a nepokojů (ať už jde o Sýrii, Lybii, Eritreu nebo další země) nabývá na síle i důležitosti, není na škodu připomenout si zákonitosti masového násilí, které náš kontinent opakovaně zachvacovalo i ve 20. století.

Vůči etnickým čistkám, které vždy hrozí přerůst v genocidu (a dělicí čára mezi nimi je mnohdy těžko rozlišitelná) není imunní žádná společnost. Etnické čistky probíhají ve společenském chaosu, nejčastěji v době válek nebo po nich, kdy je násilí pro zahraniční veřejnost přijatelnější a sdělovací prostředky i zákony jsou nejsnáze zmanipulovatelné. Politici mají možnost ospravedlnit čistky strategickými důvody (nacisté tvrdili, že Židé podporují nepřátele Třetí říše, Mladoturci prohlašovali, že se Arméni paktují s Rusy, Češi se odvolávali na potřebnou eliminaci německého politického vlivu). Čistky se nikdy se neobejdou bez násilí, vždy velice krutého – lidé neodcházejí z domovů dobrovolně, je potřeba je k tomu donutit s dostatečnou razancí. Agresoři napadají bezbranné a slabší jedince, neozbrojené muže, ženy, staré lidi, děti. Běžné je mučení, týrání, mrzačení těmi nejkrutějšími způsoby. Typický je vysoký počet obětí – i ti, kdo mají štěstí a nejsou zabiti nebo umučeni, často padnou za oběť hladu, nemocem nebo nevyhovujícím životním podmínkám při transportu a přesídlení.

To platilo stejně pro americké Čerokíe v 19. století jako pro Armény a Řeky vyháněné z Anatolie, pro Čečence, Inguše, krymské Tatary i české a polské Němce.

Zatímco v dřívějších dobách nebyly etnické čistky většinou absolutní  – bylo možno se vzdát, konvertovat, přejít k agresorům nebo se vyplatit – při moderních čistkách už napadení k podobným kličkám příležitost nemají. Například po sovětských čistkách, které SSSR zbavily všech s čečenskou, ingušskou nebo krymskotatarskou národností, se několik jedinců koncem čtyřicátých let pokusilo vrátit se zpátky. Byli vysídleni znovu.

Podobně nacistické Německo odmítalo přihlížet k tomu, nakolik byli ti, kdo podle Norimberských zákonů spadali mezi Židy, integrováni do většinové německé společnosti, jaké měli náboženství, s kým žili v manželství nebo jakou práci vykonávali. Podobně uplatňovaly rasová kritéria na Němce československé a polské soudy po 2. světové válce. V Československu směli zůstat Němci ze smíšených manželství.

Při etnických čistkách nejde jen o vysídlení národů, ale rovněž o vymazání vzpomínky na ně. Ničení svatostánků, hřbitovů, přestavby starobylých budov, ničení knih i celých archívů  – to všechno je pro etnické čistky typické bez ohledu na to, kdo jsou právě jejich aktéři.

Za oběti etnickým čistkám padají ponejvíce ženy. Ve vyostřující se situaci, která čistkám předchází, muži obvykle emigrují s tím, že je ženy a děti budou následovat. Proto také mnoho arménských, židovských i řeckých mužů nechalo rodiny doma. Ti, kdo neemigrovali, bojují daleko od domovů, ať už jako partyzáni, nebo v řádné vojenské službě. V některých případech jsou deportováni nebo hromadně popraveni jako první.

Ženy, které zůstávají, bývají znásilňovány, častokrát organizovaně. Během války v Jugoslávii byly bosenské Muslimky znásilňovány s úmyslem oplodnění a posléze donuceny nechtěné děti donosit.

Zatím zřejmě není naděje, že by se oběti čistek mohly spolehnout na pomoc mezinárodního společenství. Během deportace Arménů nebo Řeků nikdo nezasáhl, ačkoli zprávy o masakrech plnily titulní stránky novin. Stejně tak i Spojenci ve 2. světové válce odmítali přijímat uprchlíky, nebombardovali železniční tratě vedoucí do koncentračních táborů a k zásahu proti nacistickému Německu je nepohnulo vyvražďování Židů.