Publikace karikatur proroka Mohameda v dánském deníku v roce 2006 vedla k zabití desítek (ne-li většího množství) východních křesťanů a k bombovým útokům na kostely. Něco podobného se opakovalo i v tomto roce. Upřímně řečeno, sám bych neunesl pomyšlení, že nakreslím karikaturu, kterou nějaký chudák i s rodinou třeba ve vzdálené Nigérii nebo na egyptském venkově odnese hroznou smrtí. Je to jeden z hlavních důvodů, proč nejsem schopen se s karikaturisty Charlie Hebdo ztotožnit. Museli totiž tento vývoj očekávat.

http://echo24.cz/a/wzRsG/co-jsme-muslimum-udelali-a-co-oni-nam

Ukázkovými posměváčky současnosti, u kterých můžeme dlouze diskutovat, zda patří do kategorie škodolibců či proroků, jsou dnes už světově proslulí karikaturisté Charlie Hebdo. A přesto, že se téměř celý svět dojemně semknul pod heslem „Je souis Charlie“ a odhodlaně kráčí (s předními politiky v čele průvodu) vzdorovat teroristickému násilí a nenávisti, můžeme vidět, že vztah k samotným karikaturám a jejich zveřejňování už zdaleka tak jednotný není. A tady nastává prostor pro poctivou diskuzi, protože pokud máme zaujmout zodpovědný postoj, musíme pořádně zvážit, za čím a proč si stojíme.

Citát v úvodu pochází z úst Václava Cílka. Jeho postoj je pro mě silně na pováženou. Protože ano, ta situace, kterou popisuje, je strašným faktem. Islám je kolos, pod jehož hlavičku (nebo spíš pořádnou palici) se vleze obrovské množství různých jeho forem a jejich vyznavačů, od těch bytostně mírumilovných až po na život a na smrt odhodlané bojovníky džihádu. Je to kolos nesourodý, ale propojený, a Václav Cílek má pravdu, když někdo urazí city muslimů zveřejněním karikatur Mohameda na jedné straně zeměkoule, dá se očekávat, že si to vyžerou nevinné oběti někde úplně jinde, protože tahle zvrácená propojenost tu prostě existuje. A ani se nedivím, že pan Cílek má takové zábrany, že se mu ty nevinné oběti nechce vystavovat nebezpečí. Jenže: máme-li co do činění s vraždící obludou, jejíž prsty sahají tak daleko a jejíž vlastností je vybíjet si svou popudlivost na nevinných obětech, pomůže situaci, přestaneme-li si jí všímat? Odmítneme-li ji kritizovat (ať už slovem, písničkou, filmem, obrázkem)? Máme se nechat vydírat, strnout hrůzou nad tím, čeho je schopná? Máme si nechat vnutit její totalitní způsoby, mezi které nekritizovatelnost patří?

Ano, pokud tady existuje takové zvíře s takovými způsoby, bylo by nezodpovědné je jen zbytečně dráždit, bezúčelně provokovat, píchat přes klec klacíkem a z bezpečné vzdálenosti pak jen sledovat, jak rozzuřená potvora dáví ostatní zvířátka, kterým je dáno žít vedle ní. Jenže je to skutečně tento případ? Především: autoři karikatur nežili až tak v bezpečné vzdálenosti (což se nakonec tragicky potvrdilo), šlo jim o krk a dobře to věděli. Já osobně velice pochybuju, že svou práci vykonávali jen ze škodolibého plezíru nebo aby bezmyšlenkovitě demonstrovali, jak jim nic není svaté a že poplivou, na co přijdou. Nezdá se mi, že by kvůli „ničemu“ tolik riskovali, i když z jisté pózy, kterou nakonec zaujal ten přeživší z nich (Mohamed mě už omrzel, kašlu na něho) by se na to snad dalo trochu usuzovat. Mnohem pravděpodobnější je pro mě varianta, že své práci věřili, že v přinášení kritiky (i v takové kameňácké formě) spatřovali smysl, pro který jsou ochotní riskovat, a jen ten poslední teď (po otřesných zážitcích, není se co divit) vyměkl. Pak tedy vyvstává otázka, jak moc se jim práce dařila, zda si našli publikum, které jejich jazyku rozumí, které dovede k zamyšlení, rozesměje, osvěží… které prostě zvířátko Charlie Hebdo bude bavit. Ačkoli časopis patrně nikdy nebyl mainstreamovým médiem, své fanoušky si našel. Z našich známých osobností jsem zaznamenala sympatie k němu třeba u Jana Petránka, nestora českých novinářů, člověka s velikým přehledem i nadhledem… ten přiznal, že se nad karikaturami Charlie Hebdo rád srdečně zasměje. Zdá se tedy, že zas tak nekvalitní a zlá tvorba karikaturistů nebyla, když si dokázala najít takové příznivce jako je pan Petránek.

Ale nikdo není dokonalý, nezavděčí se všem a jistě i autoři Ch. H. mohli někdy přestřelit, udělat karikaturu třeba nevkusně cynickou, nesmyslně urážející a ubližující. Pokud se někdo cítí takto poškozený, může se legálně bránit. Od toho tu máme soudy, možnost podat žalobu za urážku na cti, hanobení, pomluvu atd., a je na autorech, aby vysvětlili, co svým vtípkem zamýšleli, je na nich, aby své dílo případně obhájili. Je tu tedy nástroj jak se bránit. Nehledě na to, že trapnými a nejapnými vtipy se patrně satirický časopis odrovná sám.

Pokud se ovšem ukáže, že kritika byla oprávněná, karikatura narážela na jev, který je kritiky hodný – pak by bylo fatálním omylem ji zakazovat jen proto, že pro jistý okruh lidí je takováto kritika tabu, vytáčí je k nepříčetnosti, uráží je v jejich „náboženském cítění“. Znovu se dostávám k té agresivní potvoře, která zastrašuje své okolí třeba tím, že žere nevinné oběti. Takovou potvoru je potřeba zkrotit a její rozeznání a pojmenování je k tomu prvním krokem. Pokud frustrovaný násilnický chlap doma mlátí svou manželku, nepomůžu jí, když i já, pokud s ním budu mít co do činění, mu začnu ustupovat podle jeho agresivních choutek, neodvážím se  vytknout mu jedinou chybičku – jen proto, aby se zbytečně nerozčílil a jeho žena to pak neodskákala i za mě. Řešením není, že ho nechám terorizovat i sebe. Ustupovat takovýmto vyděračským metodám povede jen k tomu, že se bude vzmáhat v té své nejhorší podobě, a budu to já, kdo mu k tomu ještě víc uvolní pouta.

Nejvíc lidi vytáčí oprávněná kritika, vždyť i ona byla impulsem k první v Bibli zaznamenané vraždě, první zločin v samých počátcích lidských dějin se patrně odehrál také kvůli zraněným náboženským citům… Kain nevydýchal, že jeho oběť Hospodinu nebyla úspěšná, nestrávil Boží kritický pohled na své počínání. To musela být krutá rána jeho náboženskému cítění! A tak si zchladil žáhu na úspěšnějším bratru. Pro pravdu se lidi nejvíc zlobí. Nelze říct: zakažme kritiku, která zraňuje city věřících (muslimů). Protože city věřících (muslimů) velice často zraňuje samotná pravda.

Ostatně, z toho mála, co jsem od Ch. H. viděla, nejsem zdaleka tak pohoršená jako třeba Tomáš Halík, i pokud se týká křesťanské tématiky. Nemůžu si být jistá, s jakou pohnutkou kreslil karikaturista obraz šukající Svaté Trojice. Snad to bylo opravdu jen škodolibé rýpnutí, které mělo věřící popudit a ranit. Jenže mě taky nemůže nenapadnout, že taková asociace možná nějak souvisí s všudypřítomnými aférkami pedofilních kněží vynořujícími se na nás z kdejaké sakristie. Vždyť samotný člověk byl podle Bible stvořen k obrazu Božímu, to je základ křesťanského učení, tak co teprve kněz, oficiální Boží reprezentant… když je obraz takový, jakýpak je asi vzor?… a pohoršující karikatura je na světě…

Pan Halík mluvil o dalším takovém nechutně popuzujícím obrázku: Panenka Maria rodící čuníka… chápu, že pro mnohé pohoršlivé až otřesné vyobrazení. Ale nechtěl tímto prvoplánově šokujícím způsobem básník přece jen i něco říct? Třeba: co posvětí (zplodí, porodí) matička církev, to je svaté, nad tím se neuvažuje, to se přijímá (i kdyby to smrdělo kdovíjak, třeba jako ten čuník)? Možná, možná taky úplně něco jiného, třeba i tohle byla jen škodolibost, touha kopnout si do posvátného. Ať tak či onak, podle mě nemá příliš smysl se nad takovými obrázky urážet a vztekat, podobně jako se nenechal strhnout ke zlosti pochybným počínáním Šimeího král David. A když už, tak v první řadě stojí za to pouvažovat, jestli nejsme terčem vtípků oprávněně. Vždyť co je jeden sprostý obrázek proti tomu, co asi zakoušeli ty zástupy sirotků od pedofilních služebníků Božích? Nad tím je třeba plakat, zamyslet se, jestli třeba právě ta kněžím po staletí vnucovaná povinnost celibátu poněkud nesmrdí (asi nejvěrohodnější a nejdojemnější kritiku na toto téma jsem četla z pera kněze, který sám celibát přijal, vážil si ho a jen velice těžko snášel, jak se s pro něj tak krásným darem v církvi zachází, že může být vynucováním tak degradován a nakonec sloužit ke křivení tolika mladých životů). S tím je třeba něco dělat, a ne se vztekat nad pár sprostými obrázky bezvěrců.

Už vůbec nechápu, co je pohoršujícího na karikatuře Mohameda plačícího a vyznávajícího: „Je suis Charlie.“ (Pokud tedy pominu ten samotný fakt, že některé muslimy uráží jakýkoli obrázek Mohameda, i ten sebehezčí, ti pak pro jazyk karikaturistů patrně nikdy nebudou mít pochopení a eliminovali by jejich tvorbu asi stejně, jako teď IS eliminuje „pohoršlivé“ starověké památky…) Buď byl Mohamed opravdu soucitný člověk, který by v žádném případě neměl problém zastat se obětí popravených v jeho vlastním jménu, pak by ta karikatura vyzněla k Mohamedovi vlastně velice laskavě a odsuzovala by (stejně jako oficiálně většina muslimů)  islamistické vraždění. Nebo byl opravdu tak nesnášenlivý nekritizovatelný ješita, že je pro nás nevstřebatelné představit si ho plačícího nad zavražděnými, vždyť proč by plakal nad takovým šuntem, když sám nechával bez mrknutí oka své kritiky odpravit? Pak je ovšem kritika takového duchovního vůdce oprávněná a silně potřebná. Pokud přesto i taková „nevinná“ karikatura vyvolává protesty, pak se vkrádá otázka, jak vážně můžeme brát celou deklarovanou masovou solidaritu muslimů s oběťmi a jejich pozůstalými, jestli se po vzoru svého učitele a proroka spíše skutečně nezachovali atentátníci a muslimský soucit s Charlie Hebdo je asi tak věrohodný, jako můžeme brát vážně obrázek Mohameda plačícího nad mrtvolami svých kritiků (v kontextu některých tradic opravdu směšná představa)…

Mně osobně ta karikatura tedy připadá docela trefná a vtipná, možná se ale v jejím pochopení pletu, třeba vážně autoři Ch. H. nikdy pořádně nevěděli, proč tu „potvoru“ kritizují, jen na ni náhodně narazili a bavili se vytáčením úzkoprsých muslimů a toho posledního přeživšího to teď opravdu jen omrzelo (že by se těch vytočených reakcí už nabažil?). Ale i kdyby ten „mizernej plátek“ opravdu za moc nestál (stejně jako ten mizernej posměvač Šimeí), stejně nám (třeba mimoděk) jeho karikaturisté odhalují, s jakou potvorou tu máme co do činění (viz úvodní citát), dávají tak impuls k pořádnému zamyšlení. Jisté je, že se setkali dva živočichové, kteří se spolu nesnesou. Obětujeme „našeho“ dovádivého ratlíka, abychom se zavděčili nárokům jeho agresivnějšího kolegy? Nejde tu o nic míň, než o životní prostor. A vskutku, není to náš ratlík, kdo zastrašuje zabíjením (či rovnou dáví ty, kteří mu odmítají vzdát patřičný respekt v tom sdíleném prostoru). Zdá se, že ratlík štěká ne bezdůvodně, že má přece jen trochu čuch a vidí, kdo to ohrožuje jeho revír. A podle mě pořád lepší jeden rozčilující vyskakující drzý ratlík Ch. H., než dekl totality, který se ve jménu míru a boje proti nenávisti může nenápadně snést na hlavy nás všech. Kdy bude každý nepohodlný kritik umlčen, protože zbytečně provokuje.

Vzpomeňme na podobně neomaleně kritické proroky a zkusme jim chránit prostor (i za cenu, že se mezi ně občas přichomýtne nějaký sprostý posměváček, který sám o sobě za nic nestojí). A pokud Ch. H. opravdu za nic nestál, kéž nastoupí na jeho místo deset nových odvážných kritiků, snad solidnějších, kultivovanějších a opravdovějších, kteří přesně vědí, co a proč dělají. Kteří islám (včetně Mohameda) podrobí poctivé kritice bez ohledu na vyděračské zastrašování ze strany fanatických muslimů. Čím více takových kritiků, tím lépe. Bohužel to zatím moc nevypadá.

Bylo by teď fatální chybou stáhnout  poslušně ocas, nechat si vytrhnout tužku z ruky, ve jménu pochybného klidu zlikvidovat možnost karikovat (kritizovat) kohokoli udílením nějakých náboženských výjimek. Ustupování násilníkovi dává k budoucímu pokojnému soužití jen pramalou naději. Podle mě je argument pana Cílka silně nefér, hraničí s osočováním týrané ženy, že si za to může sama: kdyby neprovokovala…. A nesouhlasím ani s panem Halíkem: provokující ratlík Ch. H. k nám patří, svět by byl o dost smutnější, kdyby se po něm producírovali jen naondulovaní dobře vychovaní pudli. Stojí za to chránit životní prostor i pouliční směsce, zvláště ve chvíli, kdy jí jde po krku taková krvelačná bestie. A situaci nevyřeší, když pouliční směsku zbavíme vlastní identity, naondulujeme ji a vnutíme jí způsoby kultivovaného pudla (protože takové ta bestie zatím strpí). Možná Ch. H. nereprezentuje celou naši kulturu, ale rozhodně je její částí, a já jsem silně proti tomu, abychom ji obětovali takové nesnášenlivé obludě.

Trochu se totiž bojím, aby ta poslední karikatura nebyla prorocká ještě jiným nešťastným způsobem, totiž aby nakonec nedocházelo k prolínání Charlie Hebdo s Mohamedem opačně, tak že Charlie ztratí svou tvář, nasadí Mohamedův mundůr a móresy, a bude takovou poslušnou prodlouženou rukou Mohamedovy nejhorší podoby. To by byl smutný konec celého světového vzedmutí poatentátové solidarity.