Světem nám (trošičku) otřásl nový skandálek. Paní Doležalová z Národní asociace etnických menšin (NAACP) má průšvih: provalilo se, že není černoška. Dokonce možná nemá ani kapku černošské krve! Je pouhá, hanba hanboucí, směs namíchaná z genetického koktejlu několika středoevropských národů.

A tak Rachel Dolezalova raději odstoupila ze své funkce v NAACP. Nedobrovolný coming-out není nikdy příjemný – člověk je automaticky považován za lháře a mnohdy jím opravdu je. Paní Doležalová má, jak vyplývá z jejího životního příběhu (aspoň tak, jak nám jej teď servírují média), problémů celou řadu. Lpění na faktech, zdá se, opravdu nebude její prioritou.

Ale kdo může říct, je-li paní Doležalová černoškou? Co – zejména ve Spojených státech – definuje „černošství“? Je víc „černá“ paní Doležalová, která si češe afro a přibarvuje pleť, nebo vybělený Michael Jackson se zmenšeným nosem a narovnaným vlasem?

Co kdyby se v situaci paní Doležalové ocitl transsexuál, který by byl (respektive byla) předsedkyní spolku na ochranu práv žen? Musel by odejít, protože lhal o svém ženství (vždyť se ženou jen cítil, zatímco geneticky jí není!) a klamal okolí tím, že se za ženu převlékal, líčil se, holil si vousy a pěstil bujnou kštici?

Na Národní asociaci etnických menšin by – z pohledu lidí, kteří mají rádi svět jednoduchý a přehledný – asi skutečně nevrhalo nejlepší světlo, kdyby její předsedkyně byla členkou etnické většiny.

Ale z pohledu rozumu se etnická a národní příslušnost určuje více emocemi, než čím jiným. A pokud paní Doležalová hovořila o černošských ženách v první osobě množného čísla, pro mě se tím nedopustila ničeho ohavnějšího, než transsexuál, který o sobě hovoří v ženském rodě.

Ostatně, neměla být Amerika zemí neomezených možností?