Počátkem července uplyne stopětapadesát let od narození skladatele a dirigenta Gustava Mahlera.  Mnohdy je vnímán jako vizionářský autor, který předstihl svou dobu. Za Mahlerova života ale tomu tak vždy nebylo – spíš byl ceněn jako dirigent a řada jeho děl byla odmítnuta.

Mahler jednou řekl: “Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.”

Němci ho považovali za Vídeňana a Vídeňané ho buď obdivovali, nebo nenáviděli za to, že Žid.

Gustav Mahler vyrůstal v tradiční židovské rodině, konvertoval ke křesťanství, aby se stal šéf vídeňské opery, oženil se s ženou nežidovského původu a byl pohřben katolickým knězem. Po jeho smrti, Alma Mahler popsal svého manžela jako “Christgläubiger Jude,” Žid, který věřil v Krista.

Jako dirigent po sobě zanechal dvanáct symfonií, některé byly oceněny jako nejlepší  inovativních symfoniích své doby.

Mahlerova hudba překovává útrapy
V nejtemnějších dnech nacismu: 27 února 1941, židovský orchestr přednesl Mahlerovu Symfonii č 2 v Berlíně pro židovské publikum. Martin Goldsmith, jejichž rodiče hrál v tomto orchestru, popsal tuto neuvěřitelnou událost, ve své knize, “Neuhasitelná symfonie,”: “Pro příští hodinu a 25 minut, Mahlerova”symfonie Vzkříšení” se zmocnila divadla, hudebníků, publika. Nikdo, ať už na pódiu nebo v hale, nevnímal čas, jen o obrovskou sílu zvuku a stejně nesmírný duch pohybující se mezi nimi … Více než 1000 lidí, mužů a žen, kteří přišli na symfonii do divadla, znali nebezpečí a bolest a bolest a ponížení na téměř denně déle než osm let. Publikum a umělci, koncertem nereagovali ne na konkrétní náboženské narážky, ale elementární duši. Taková je síla Mahlerovy hudby. Později v roce 1941 byla židovský kulturní spolek rozpuštěn a většina účastníků byli posláni do táborů v rámci “konečného řešení”.