Mladí sociální demokraté připravují návrh na pamětní desku lékaři Juliu Tandlerovi jako jihlavskému rodákovi (zemřel 1936 v exilu v Moskvě). Lékař je autorem myšlenek “život nehodný života” a příznivec eugeniky a rasové hygieny. Jeho politický životopis bývá upravován.

Jihlavský rodák Julius Tandler byl tvůrcem sociální politiky rakouské metropole Vídně dvacátých let minulého století. Tandlerův přínos politice i jeho samého jako tvůrce sociálního zázraku Vídně ale zcela diskreditují  výroky a studie o sociálním darwinismu, eugenice a “ničení nehodného života”,  které nemohou být jednoduše odsunuty do pozadí.

Lékař a sociálně demokratický politik Julius Tandler byl členem Wiener Gesellschaft für Rassenpflege (vídeňské společnosti pro rasovou hygienu).

Známa je jeho teorie “Život nehodný života” a studie “Nebezpečí méněcennosti (1928)”. I v diskusním příspěvku v roce 1930 vyjádřil politování nad tím, že “lidstvo zná význam nálezů eugeniky příliš málo a vyhýbá se začátku přípravných akcí.” Měl na mysli především “vyhlazení méněcenných”, ale bez jasně formulovaných konkrétních opatření.

Myšlenky o “šlechtění národa (rasy)” vedly ve čtyřicátých letech k hromadné likvidaci duševně nemocných.

Výrok Juliuse Tandlera:
“Jaké úsilí musí státy vynakládat pro perfektní život, který nestojí za to žít, lze vidět z příkladu, že 30.000 blbců (myšleno duševně nemocných) v Německu stojí tuto zemi dvě miliardy marek. Se znalostí těchto čísel vyhraje problém ničení života nehodného života, aby se  životu, který stojí za to žít, zachovala aktuálnost a důležitost. “

Oficiální (ovšem retušovaný) životopis Juliuse Tandlera, prezentovaný Mladými sociálními demokaty Jihlava, praví:
Julius Tandler pocházel z poměrně chudé rodiny. Jeho otec byl nejdříve obchodníkem v Jihlavě, poté v roce 1871 odešel se svou rodinou do Vídně a pracoval tam jako redakční sluha. Julius Tandler si musel peníze na své středoškolské a univerzitní studium sám vydělat. V roce 1895 byl promován doktorem medicíny, v roce 1899 habilitoval, a v roce 1910 byl jmenován profesorem anatomie na vídeňské univerzitě. V letech 1914 – 1917 byl Tandler děkanem lékařské fakulty. Julius Tandler byl jedním z lékařů, kteří založili mezinárodní reputaci vídeňské lékařské školy. Viděl úkol lékaře nejen v léčení, ale také v prevenci nemocí. Protože v sociálních podmínkách rozpoznal příčinu mnoha nemocí, angažoval se v sociální oblasti a skrze ní navázal kontakty se sociální demokracií, do níž vstoupil v průběhu první světové války.

V roce 1919 byl Tandler zvolen do vídeňského zastupitelstva. Dne 9. května 1919 se stal státním podtajemníkem a vedoucím Úřadu národního zdraví. V této roli Tandler vytvořil v roce 1920 zákon o nemocnicích, jímž zajistil rakouským nemocnicím, které do té doby byly financované prostřednictvím dobročinných fondů, převzetí nákladů spolkovou vládou, zeměmi a obcemi.

V listopadu 1920 odešel z Úřadu národního zdraví k městu Vídeň, kde jako úřadující radní pro sociální záležitosti a zdravotnictví bojoval v příštích letech s velkým nasazením proti poválečným nedostatkům v sektoru zdravotnictví, při níž trpěly především děti, a za vybudování péče. Vznikl vídeňský systém péče.

Julius Tandler se obzvlášť angažoval v boji proti vysoké úmrtnosti kojenců a tuberkulóze, která na základě své četnosti byla mezinárodně známá jako “Vídeňská nemoc”. Ještě v roce 1923 byla tuberkulóza příčinou 13,4% všech úmrtí ve Vídni, a tím i nejčastější příčinou smrti vůbec. V krátké době do roku 1932 byl tento počet snížen na 9,3%.

Spolu s chirurgem Leopold Schönbauerem (1888-1963) Tandler zřídil mimo jiné první poradenské centrum pro nemocné rakovinou ve Vídni; Vídeň jako třetí město na světě zakoupila pět gramů radia pro radiační terapii pro pacienty s rakovinou pro nemocnici v Lainzi, která se za Tandlerova vedení stala centrem lékařského výzkumu a zároveň jedním z největších evropských sanatorií.

Sociální pomoc se za Tandlerova úřadování stala právem pro všechny, kteří ji potřebovali. Tandlerova sociální politika se stala příkladnou pro celý svět. V meziválečné době vznikla ve Vídni síť dětských školek a družin, poradenských pracovišť pro matky a školních zubních klinik – zařízení, která v této podobě a počtu neexistovala nikde na světě. Tyto instituce jsou ještě dnes pilíři vídeňské sociální péče o mládež. V sociální péči o mládež města Vídně má mimochodem dodnes platnost Tandlerův výrok “Kdo staví dětem paláce, boří zdi vězení”. Tandler zavedl v roce 1927 bezplatné balíčky dětského oblečení a současně zdravotní kontroly nastávajících matek – žádné vídeňské dítě již nemělo přijít na svět v hadrech – a výrazně přispěl k tomu, aby se městská veřejná zeleň v letech 1921 – 1932 rozrostla z 2 na 3,3 milionů m2.

Značné finanční prostředky, které vyžadovalo budování nových sociálních institucí, byly za pomoci městského radního Hugo Breitnera, kterého Tandler žertem nazýval “nejdražším přítelem”, získány občas neobvyklým způsobem. Breitner zavedl nejdříve dvouprocentní a později čtyřprocentní sociální daň.

Breitner prováděl vybírání těchto daní svým charakteristickým způsobem: výtěžkem z nočních klubů a barů pokryl náklady na denní oběd pro 13 tisíc školních dětí, ze sázek na koňských dostizích zaplatil oblečení pro novorozence a porodnici financoval z příjmů vídeňských hodinových hotelů. Kromě politické práce Tandler věnoval svůj čas a energii také vědecké práci. Publikoval řadu odborných publikací, včetně čtyřdílné učebnice systematické anatomie.  Ke konci dvacátých let však začalo narůstat násilné narušování přednášek pravicovými studenty, kteří Tandlera haněli za jeho angažování se v “Rudé Vídni” a za jeho židovský původ.
Na počátku třicátých let Julius Tandler působil v hygienické sekci Společnosti národů, předchůdkyně OSN.  Roku 1933 požádal Tandler o dovolenou, během níž podnikal akademické schůzku v Číně. Po návratu do Vídně byl dočasně zatčen rakouskými fašisty a nakonec ztratil profesuru. Hluboce raněný opustil Rakousko, nejdříve se vrátil do Číny, následně přijal pozvání k poradám o reformě zdravotnictví v Sovětském svazu. V Moskvě však zemřel dříve, než zde stačil zahájit práci.

Tandlerův  „oficiální“ životopis zdůrazňuje jeho zásluhy o rozkvět města Vídně. V této biografii jsou opomenuty jeho myšlenky, výroky a studie o sociálním darwinismu, eugeniky a “ničení nehodného života”.

Utajovaná kapitola Tandlerova životopisu bývá označována jako “hnědé fleky”, v nichž Tandlerovy myšlenky sloužily jako základ nacistické vyhlazovací politiky proti duševně nemocným a okrajovým skupinám obyvatelstva.

Tandlerova teorie “život nehodný života” a studie “Nebezpečí méněcennosti (1928)” vznikly na konci dvacátých let kdy byla v lékařských kruzích Rakouska diskutována myšlenka čistoty rasy.

Eugenika je sociálně-filozofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Ačkoli již antický filozof Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z “nejlepších” mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v nacistické ideologii.

I v diskusním příspěvku v roce 1930 vyjádřil Tandler politování nad tím, že “lidstvo zná význam nálezů eugeniky příliš málo a vyhýbá se zahájení přípravných akcí.” Měl na mysli především “vyhlazení méněcenných”, ale bez jasně formulovaných konkrétních opatření.  Tandler také výslovně chválil zabíjení postižených novorozenců. Stejně jako mnoho jiných spisovatelů před ním i po něm vzpomínal modelu starověké Sparty: “V případě, že Sparťané slabé novorozence vystavili na Taygetos, bylo to úmyslné vyhlazování, které má velký význam, ale jejich realizace byla jistě nedostatečná.”

A na jiném místě: “ale, například, cílevědomý životní přístup od útlého věku Lacedaemonianů není nic jiného, než diktát odpovědnosti populační politiky k racionalizaci hospodaření.”  Vzhledem k Tandlerovým myšlenkám populační politiky, eugeniky a vyhlazování “života nehodného života,” je Tandlerova osobnost ideálním cílem pro ideologicky motivované útoky na principu sociálního státu.

Nejproblematičtějším názorem jihlavského rodáka a rakouského sociálně demokratického politika je myšlenka o “ničení života nehodného života”. Celý Tandlerův výrok zní takto:

“Jaké úsilí musí státy vynakládat pro perfektní život, který nestojí za to žít, lze vidět z příkladu, že 30.000 blbců v Německu stojí tuto zemi dvě miliardy marek. Se znalostí těchto čísel vyhraje problém ničení života nehodného života, aby se životu, který stojí za to žít, zachovala aktuálnost a důležitost. “

Jako lékař a politik Julius Tandler počítá, jaké sumy by stát ušetřil na lékařské péči, kdyby život duševně a tělesně postižených ukončil. Myšlenky sociálního demokrata Tandlera k dokonalosti dovedli nacisté ve vyhlazovacích táborech.

V květnu 2002 byl v pavilonu V ve vídeňské nemocnici Otto-Wagner odhalen památník Steinhof, věnovaný obětem lékařských experimentů včetně “dětské eutanazie”. Události roku 1928 jsou v dějinách památníku popsány takto:

Ve svém projevu na sjezdu “Österreichischer Bund für Volksaufartung und Erbkunde”, sociální demokrat Julius Tandler, vídeňský radní pro sociální péči, obhajuje “sterilizace méněcennných”. Sociální demokraté také diskutují o otázkách populační politiky, v níž se i přes své sociální zaměření soustředí na “očištění” společnosti a odstraňování okrajových skupin obyvatelstva.