Když jsem nedávno pročítal své rozhovory (sbírku motýlů) zpátky, pochopil, že spíše méně, ne-li trochu, jich je povedených a ostatní patří mezi exhibice mého EGA na tomto webu. Před setkáním s rabínem Sidonem jsem s Karímou Sadio (kolegyní) diskutoval a navrhoval otázky, které bych mu rád položil a najednou jsem začínal mít pocit, jako by můj úkol v rozhovoru nebylo přinést něco bulvárního (jako dříve), ale spíše něco, co o něm méně lidí ví.
Vzal mě až do posledního patra v Maiselovce, kde na stropě byla Suka, a kde se dá otevřít (možná ještě) celá střecha. Byla to pracovna ze dřeva, nějaká borovice nebo co, rychlovarná konvice o které jsem se, když jsem chtěl zalít společnou kávu, dozvěděl, že je rozbitá. Rabín se omluvil, že má jenom jeden keramický hrníček a to ten svůj oblíbený a nalil mi kávu do dvojitého plastového kelímku. Za mým hostitelem byly desítky knih, které jenom doplňovaly dojem sečtělého muže, jež zná odpověď na většinu otázek, které bych nikdy nechtěl zjišťovat čtením, ale přesto bych se k nim rád dostal. Když jsem se zeptal, zda poslední patro je pro rabína známkou nějaké symboliky, usmál se a řekl, že to neví, ale že je to jediné místo v M18 kde smí kouřit. Takže jsme do pěti minut oba zapálili po jedné z mnoha cigaret, které se dají stihnout za asi dvě hodiny povídání.
Bylo to snad poprvé, kdy jsem se s někým, s kým jsem vedl rozhovor, necítil nervózní. Vždycky jsem se bál, že moje otázky jsou příliš hloupé, příliš egoistické (a i přesto jsem je v rozhovoru chtěl mít), příliš bulvární, příliš cokoliv.
Chtěl jsem odstranit napětí z poznání, a vím, že jednu pozitivní vlastnost mám: umím být upřímný, i když se to vůbec neočekává – smile. Řekl jsem mu, že jsem mu už asi čtyřikrát psal a vždy z nějakého důvodu odmítl. Naznačil jsem, že to možná bylo kvůli interview s panem Jelínkem, kvůli přebrání nějakých článků z Židovských listů či Blesku o jeho současné partnerce a on mi to potvrdil, i když řekl, že jsem mohl kdykoliv neohlášen přijít a rozhovor s ním udělat. Protože nerad někam chodím neohlášen a vždy nabývám pocitu, že jsem na té dané návštěvě nechtěný, byl jsem rád, že se mnou nyní jedná na rovinu. A doplnil to – s úsměvem – větou, že přece nemohl odmítnout na svém novém webu někoho, kdo mu přes kontaktní formulář napíše hned po několika málo desítkách minut poté, co ty stránky byly poprvé spuštěny pro veřejnost (za což patří dík jeho dceři Kateřině).
Povídal mi o Honzovi Fábrym, jehož moje babička Eliška měla tolik ráda a který se tolik angažuje proti smýšlení antisemitskému a hlavně antirómskému a přitom stejně jako já nemá příliš přátel. Honza si prý s ním chodí pravidelně povídat, aniž by byl členem ŽOP (právo na to samozřejmě má) a padla otázka, zda je můj příbuzný. Zeptal jsem se ho, zda je tento pan Fábry vědec v Akademii věd Fyzikálního ústavu a Karol Sidon to potvrdil. Odpověděl jsem: “ano, je to bratranec mého otce.” A vzpomněl jsem si na společnou večeři s ním před cca rokem v kavárně Louvre. Pověděl mi o něm, že i s ním bych měl udělat interview, že je to zajímavý a hodný člověk, se kterým se už skoro nikdo nebaví a v tu chvíli jsem se naprosto vžil do Honzovy kůže. Pochopil jsem, že i přes rozdílný věk s ním mám mnoho společného.
A s rabínem Sidonem jsme se bavili o věcech, které v rozhovoru nakonec nezazněly, přesto mi dovolte dvě věci, kvůli kterým tento text píšu, naznačit:
- Islám: Alláh jako anděl židovského Hospodina
Jenom co jsem se tu věti zaslechl, moje srdce i duše začala plesat a otázka za otázkou padala bez záznamu. Je špatné, že Hospodin celého Vesmíru si vybral jeden národ? Není: některé národy předtím ho odmítly. A proč Adam a Eva nejsou Židé, když je jeden Hospodin? Hospodin pro každý národ udělal své anděly, které odpovídají naturelu daného národa. Proč by to Hospodin dělal jednoduché, když život také není jednoduchý. Je špatné být Hospodinův Anděl (to už jsem se ptal pro sebe), samozřejmě pokud nepatříte do Vyvoleného národa, můžete to vnímat jako nižší stupeň, ale vezměte si, drazí lidé, i na světě jsou bohaté a chudé země, s přebytkových rozpočtem nebo schodkem, jsou lidé kteří žijí jako před 100 lety Vy ve své zemi, už ani na zemi si nejsme rovni , proč bychom si měli být rovni před našimi anděly a Bohem, když ani naše životní činy nejsou totožné.
- Respekt
Nechci zde lašonovat, přesto z otázek či mých minulých činů od rozhovoru je zřejmé koho mám na mysli, avšak pochopil jsem a uvědomil si: Že celý život se s setkávám s lidskou iluzí, že máme někoho respektovat jenom proto, že vydělává více peněz, že je na vyšší pozici, že umí lépe vkládat prázdná slova a gesta do svých úst a na své Facebooky, že máme respektovat lidi, kteří mají vyšší titul než my, přestože krása daného člověka se skrývá nikoliv v těchto faktických věcech, ale někde úplně jinde.
Po rozhovoru jsem od něj dostal zkorigované otázky a odpovědi a připsal mi do mailu: Hezky se mi s vámi povídalo. Sdrce zaplesalo podruhé. I mně s Vámi!
Nakonec bych se rád tím Facebookem s Vámi (našimi úžasnými čtenáři Shekelu) rozloučil citátem, u kterého si díky FB nemůžete být nikdy jisti kdo ho napsal:
Největší nepřátelé pro sebe jsme my sami!
Kam dále: Interview s rabi Sidonem
1 Komentář
Oproti citátu,,Najvačší nepriatelia pre seba sme my sami"-sa dá postavit Catov:,,Numquam se plus agere quam nihil cum ageret,numquam minus solum esse quam cum solus esset-Nikdy nie je človek aktívnejší,než ako ked nič nerobí,a nikdy nie je menej sám,ako ked je sám pre seba."
K druhej časti citátu-Kde sme my,ktorí sme obklopení svojími svojími blížnými,ked nie sme s inými ako len sami so sebou?Ked prejdeme počiatočnými obtiažami,tak sa dá zistit,že nie sme si sami naj nepriatelmi.smile