Zejména v současné době, kdy svět čelí změnám, spojeným s nebývale velkým množstvím utečenců, je důležité vědět, jak vznikají konflikty, které lidi z domovů vyhánějí, a co přesně tyto konflikty způsobuje.

Pokud – pro zjednodušení ekonomické stránky věci – bereme nejchudší země světa jako jeden celek, je nápadné, že tři čtvrtiny jejich obyvatel nedávno zažily nebo dosud zažívají občanskou válku. Zatímco dříve bývalo zvykem zkoumat vliv občanské či jiné války na ekonomický stav země, teprve relativně nedávno vědce napadlo probádat naopak vliv ekonomického stavu země na riziko vzniku válečného konfliktu. Toto zkoumání, jakkoli nepopulární v politicky zainteresovaných kruzích, ukázalo příčinnou souvislost mezi rizikem války a počáteční úrovní příjmů. Pokud se příjmy země zmenší, stoupne o odpovídající procento i riziko vzniku občanské války. Dalším rizikovým ukazatelem je pomalý ekonomický růst. Země, jejichž ekonomiky rostou příliš pomalu, čelí zhruba 14% riziku vzniku občanské války. Pokud ekonomika začne růst rychleji, například o 2% ročně, nebezpečí občanské války se o stejný počet procentních bodů sníží: na 12%. V zemích se špatnou ekonomickou a politickou situací však předtucha války zároveň vyhání investory, růst ekonomiky se zpomaluje a riziko války roste až ke konečnému vypuknutí konfliktu.  Lidé, kteří nevidí jiné východisko ze své ekonomicky zoufalé situace, se snadno stávají povstalci – kromě ideálů, jimiž se mohou zašťiťovat, získávají možnost přijít k penězům způsoby, které by v dobách míru byly označovány za kriminální.

Státy s malým ekonomickým růstem také nemívají peníze na efektivní prevenci a potlačování nepokojů a naopak povstalcům stačí relativně směšné sumy na to, aby si postavili a vyzbrojili vlastní armádu. To je důvod, proč v chudých zemích občanské války vzplanou tak rychle a snadno.

Dalším rizikovým faktorem je závislost země na prodeji nerostného bohatství, nebo přítomnost velkého nerostného bohatství za současného malého ekonomického růstu a slabého státu.  Nejsou tak vzácné případy, kdy mezinárodní společnosti samy sponzorují rebely, přičemž v tom spatřují investici do získání těžebních licencí.

Riziko občanské války vzdor obecnému mínění nezvyšuje despocie vlády, politický útlak ani etnická diskriminace. Etnické menšiny obecně sice mají sklony k vyvolávání vzpour, ale to se děje bez ohledu na to, zda jsou utlačovány či nikoli.  Vlastně se zdá, jako by ty skupiny, které jsou skutečně utlačovány, bez odporu trpěly. Extrémním příkladem je normanská nadvláda nad Anglií. Malá skupina Normanů fyzicky zlikvidovala anglickou šlechtu, zabrala pozemky a vládla 98% Angličanů po dvě staletí. Za tato dvě staletí se sice odehrála řada násilných konfliktů, ale nikdy nešlo o povstání Angličanů proti Normanům.

Všechny občanské války si nicméně žádají ušlechtilých důvodů, pro něž by se mohly konat. Je tomu tak i v případech, kdy skutečné důvody mají k ušlechtilosti daleko.  Kupříkladu na Fidži, kde indická imigrace postupně přečíslila fidžijské domorodce, se v roce 1999 stal Ind dokonce ministerským předsedou. Mahendra Chowdhury, který v čele Fidži (předního světového exportéra mahagonu) stanul, se po výběrovém řízení mezi britskou a americkou firmou rozhodl Britům svěřit státní mahagonovou plantáž. Nedlouho poté na Filipínách došlo – pod heslem „Fidži Fidžijcům“ – k ozbrojenému povstání. Jeho vůdcem byl George Speight, konzultant americké firmy, která výběrové řízení prohrála.

Jako mylná se také ukázala představa, že většina konfliktů mívá etnický základ. Většina států, v nichž dlouhodobě panuje mír, má mnohonárodnostní složení. Statistika neukazuje žádný vztah mezi etnickou heterogenitou a rizikem vzniku občanské války: s jedinou výjimkou, totiž situací, kdy jedno etnikum (nebo jedna jinak definovaná skupina) dominuje s nadpoloviční většinou, ale další je nebo jsou také velmi silné. To je i případ Iráku a jeho přetrvávajících bojů mezi sunnity a šíity.

Délka trvání občanské války opět závisí na ekonomických ukazatelích dané země v období začátku konfliktu. Prodlužovat je může i situace, kdy cena vývozních komodit dané země vzroste. Občanské války obecně nemívají krátké trvání – táhnou se průměrně skoro šest let, a pokud probíhají v zemích, které byly na začátku války chudá, hrozí, že potrvají ještě mnohem déle.