Všechna výročí si vyžadují svoje. I kdyby byla nakrásně jenom legendou jako třeba narození mládence z Galileje zrovinka  okolo 24. prosince, což samozřejmě vůbec není pravda. Přesto je tomuto výročí připisována atmosféra vstřícnosti a obdarovávání, která je podstatně důležitější než datum samotné.  Ovšem taky nemáme až tak úplně pevnou historickou jistotu, že Chrám byl zbořen a ztroskotán zrovinka na 9. av (tiš-be-av). Tradice tak vyučuje, bible to naznačuje, ale jisti si být nemůžeme.  Druhá Kniha královská  hovoří o sedmém dni měsíce av. Ovšem to je datum zahájení útoku, takže jsme tomu devátému poměrně blízko. Ostatně, proč by si někdo vymýšlel jiné datum? Kvůli svým narozeninám?

Co si  tedy tak asi vyžaduje výročí zničení obou Chrámů, tedy tzv. výročí churbanu (zpustošení a zkázy)? Půst a liturgie určené pro 9. av vypovídají celkem zřetelně. Pokoru a zamyšlení. A studium. Jako každý jiný ať už postní či nepostní den.

A právě tady se dostáváme k zajímavému detailu. Jednomu a témuž, který se v jidiškajt objevuje v tisíci variantách zas a znovu. Jak v halaše, tak v modlitbách tak především v samotném životě. Nejde o to jak, ale proč. Protože jakmile pochopíme to „proč“, nebude už jaksi možno konat jinak než „jak“ je doporučeno.

Zkušenější vědí, že během půstu 9. av neoplakáváme svoje neštěstí, ztrátu originálních desek zákona a misky manny. Neoplakáváme persekuce židů mocným Babylonem a později Titem, ale oplakáváme svoji vlastní nedokonalost.  Rutinu, stereotyp a berličky na svědomí končící v onom pilátovsky polovičatém řešení: „Ano, možná něco existuje, ale dejte mi s tím pokoj.“  – A to je ale zatraceně škodaoplakávat jen jediný den v roce, nebo nanejvýš od 17. tamus do 9. av, během selichot a během deseti pokání okolo Vysokých svátků.

Miluji tradici, která o *churbanu učí to podstatné: První chrám byl zbořen pro tři konkrétní slabosti – modloslužbu, pohlavní nevázanost a nakonec i vraždy (mj. ukamenování proroka Zacharjahu beh Jehojada). Proto i jeho neexistence byla konkrétnější – pouhých 70 let.

Druhý (zbořený Titem v roce 70.již naší éry) byl zpustošen pro přešlap daleko horší a velice těžko pojmenovatelný. Pro nespokojenost srdcí a z ní plynoucí zbytečnou zlobu (*sinat chinam). Nevraživost na důstojnost toho druhého. A taková nevraživost je natolik iracionální natolik nedefinovatelná (pokud nepoužijeme léčbu tórou), že je vlastně neomezená. Proto i ztroskotání toho Druhého chrámu je vlastně neomezené – dokud nepoužijeme léčbu tórou. K níž nás ovšem přivede teprve charismatický mesiáš.

Tiš-be-av* tedy neoplakává naše bebíčka, ale naše vředy. Důvodem půstu a zamyšlení není požár kostela, ale žár *sinat chinam, kterou si pěkně jako žampiony v teplíčku temnoty našeho nitra pěstujeme mimoděk každý. (Učí  talmudický traktát Joma 9a). Jako příklad bych mohl uvést všechny ty facebookové flames, destrukci a mazání přátel ohledně uprchlické hysterie, ale vy sami jistě přijdete na své vlastní a daleko osobnější zatrpklosti. Vždyť kolika lidem leží skupinka okolo Shekelu v játrech, a naopak kolika lidem uvnitř redakce pohnuli žlučí jiní. To ten Třetí chrám ještě hodně dlouho stát nebude. Ale nejde o ten barák, ale o nás – kteří jsme vlastně taky chrámem ducha.

A tím se dostáváme i onomu dennímu churbanu. Ted nemám na mysli ty horlivější ze synů člověka, kteří skutečně vstávají uprostřed noci, aby bosky a v popeli zavzpomínali na všechny nahoře naznačené skutečnosti, meditovali o nich a nacházeli řešení, jak a co se sebou dál. A už vůbec ne ty „plniče“, kteří tak činí jen proto, protože se to tak má. On totiž ten, kdo neabsolvuje meditaci nazvanou Tikun chacot (Půlnoční pokus o nápravu vesmírů), absolvuje letmý dotyk s *churbanem tak jako tak. Denně. A to v běžné ranní liturgii, kde se nejen můžeme dočíst, ale především bychom měli účinně prožít pokyn: Le-olam jehe adam … (Vždycky a na věky by měl člověk respektovat Nebesa a říkat sám sobě pravdu. Otevřeně i v skrytu! Vždyť,co vlastně jsme, Co naše zdánlivé zásluhy, přednosti, důstojnost a síla. Nebyli tu před námi  daleko nadanější? A jakou jedinou přednost má každý člověk oproti dobytčeti? Schopnost tvořit a posoudit. Nikoli soudit.)

To je to homeopatické zrnko léčby tórou, které může maličko napomoci proti bezdůvodné zášti a zatrpklosti vůči důstojnosti druhých. Čím jsem lepší a čím je horší ten druhý? Vím to skutečně spolehlivě? A když ne a dokud ne, tak proč nemlčím a nenechám mluvit tóru. Ne tu, kterou si vykládám po svém, ne tu, která mi může posloužit jako bič na neplniče nebo na ty, kdo ji chápou špatně a vykládají si zase po svém. Ale skutečně jen a jen tóru. Její tresť je jednoduchá. ? Do tohohle světa přicházíme, abychom konali. Podepisujeme se na tomto dolním světě svou veřejnou stopou. Tu už posoudit lze. Ne však soudit. Protože ještě nejsou známé pohnutky. A právě tady je dobré být opatrný. Stejně skeptičtí jako Abraham, ale zároveň stejně laskaví. Protože konáme pro víc. Na jednom náhobku jsem se ted v létě dočetl totéž jen jinými slovy. „Jedině ta vnitřní důstojnost přetrvá před Panovníkem na věky….“

Začni u sebe. A s vědomím, odkud se tu vzal a co tu vlastně děláš. Existuje totiž vedle mnoha jiných forem zotročení jedna hodně nebezpečná. To když tě zotročí tvoje vlastní já. Nejparadoxnější forma *sinat chinam. Milovat se příliš znamená vlastně nemít se dost rád.