Je divná doba. Všichni mluví o imigraci do Čech a na Slovensko. Mluví o imigraci, která ve větším měřítku vůbec neexistuje – a protože si mnozí oponenti a stavitelé šibenic pro vlastizrádce „berou do pusy“ často právě Francii, rozhodla jsem se napsat o imigraci do Francie a multikulturalismu sérii článků, v nichž využiji jak statistiku, tak vlastní zkušenost. Ve Francii žiju. Jsem provdaná za naturalizovaného Francouze, v době, kdy jsme se seznámili měl status uprchlíka. To já jsem imigrant.
Díl první: Statistika nuda je, má však cenné údaje.
Každoročně přijede do Francie něco přes 200.000 přistěhovalců. Asi polovina jich pochází z různých koutů Evropy (přijíždějí sem i přesto, že v Evropě konflikty běžné nejsou a životní úroveň je vysoká). Podle statistik žilo před dvěma lety na území Metropolitní Francie (těmito slovy se označuje evropská část Francouzské republiky) celkem 6 milionů imigrantů. 46 lidí z každé stovky přistěhovalců mělo občanství nějakého evropského státu, 30 lidí občanství afrických států, 14 byli Asijci a zbytek tvořili přistěhovalci z Amerik, Austrálie a Oceánie. Úplně nejvíc přistěhovalců do Francie přišlo z Portugalska (8%), pak z Alžírska a Maroka (po 7%), Velké Británie a Španělska (5%), Itálie a Německa (4%), Rumunska a Belgie (3%), Srbska, Tuniska a Číny (3%), Ruska, Polska a Švýcarska (2%). Po 2% přidávají do francouzské imigrace také Turci, Brazilci a občané USA.
Je pravda, že Evropané si práci do jednoho roku od příjezdu najdou častěji než ostatní (dvakrát úspěšnější jsou v tom ještě muži než ženy). Jak jsem zaznamenala z debat ve fórech, lidé u nás mají pocit, že by se snad mohlo jednat o 90% nebo 80% cizinců z Evropy. Realita je ale daleko horší: pouze 55% Evropanů si najdou práci do jednoho roku. Zbývajících 45% imigrantů z evropských zemí ve Francii je závislých na různych typech podpor. Občané členských zemí EU mají z logiky věci podporu dokonce vyšší, než ti ostatní. Na evropské imigraci Francie v absolutních číslech vydělává méně než na imigraci ze zemí mimo Evropu. Píšu „vydělá,“ protože tomu tak je. Propočty dlouhodobě mluví o 12,5 miliardě eur za rok.
Ještě zajímavější je vzdělanost cizinců. Středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání má mezi imigranty 90% Číňanů, 42% Afričanů, 12% Američanů… ale jenom 9% Evropanů. Tak to říká národní agentura INSEE.
Francie ročně udělí očanství přibližně stu tisíc lidí.
V roce 2014 dostalo občanství 105.613 lidí, 52% naturalizací (udomácnení – případ mého manžela), 19% na základě sňatku s Francouzem (to bude můj případ), 3% na základě obnovení občanství. Poměrně velkou skupinu (24%) tvoří mladí lidé, narození a/nebo žijící na území Francie, avšak mimo departamentu Mayotte, pokud je mi známo, a také rodiče detí žijících na území Francie (opět mimo departamentu Mayotte). Občanství se jim uděluje na základě žádosti po dovršení zákonem stanoveného věku a za podmínky, že pobyt byl nepřetržitý po dobu 5 let.
Díl druhý: 1962 a odborníci na ČT24
Před pár dny uvedla ČT24 rozhovor s panem XY (jistě prominete, jestli jméno tohoto pána dohledávat nebudu), odborníkem na francouzskou imigraci. Tento pán připoměl a kritizoval postup Francie při imigraci v 60. letech minulého století. Tvrdil, že Prezident Charles de Gaulle a vláda pozvali severoafričany do Francie kvůli nedostatku pracovních sil a očekávali, že si vydělají a odjedou zpátky. Přitom hanil jejich potomky kvůli slabé životní úrovni, kterou mají (cit.: ….v některých bytech bydlí až 20 osob a spí se v nich na turnusy…..) a srovnával imigraci z francouzského Maghrebu s imigrací Jugoslávců. Domnívám se, že promíchal nerelevantní a neucelené informace. To, co tvrdil, je podle mne pravda i lež současně.
Ano, největší vlna imigrace, s níž se Francie musela vypořádat, byla v 60. letech minulého století. Byli to Pieds-Noirs a Harkis. Do Francie tehdy v průběhu několika měsíců přibylo více než milion lidí.
Výrazem Pieds-Noirs (Černá chodidla/Černé nohy) označujeme evropské Francouze, respektive jiné Evropany, hlavně Sicilany, Španěly a Malťany a jejich potomky, žijící po generace v Maghrebu, a to ve francouzských protektorátech Tunis a Maroko (protektorát do roku 1956) a departamentu Alžírsko (do roku 1962). Už v roce 1880 jejich počet dosáhl 400.000 osob. Na začátku 60. let tvořili Pieds-Noirs asi 10% alžírské populace a 6,5% populace Tuniské. Podíl na populaci v Maroku ůne bohužel není znám.
Po ukončení francouzsko-alžírské války bylo do Francie od května do září roku 1962 přesídleno 800.000 Pieds-Noirs Z tehdejšího původního milionu Pieds-Noirs v Alžírsku zůstalo v roce 1965 asi 60.000. Druhou skupinou, která v roce 1962 a po něm odjížděla z Maghrebu, byli sefardští židé. Jejich počet činil asi sto tisíc.
Jako poslední skupina byli po válce z Alžírska repatriováni Harkis. Harkis byli muslimové bojující na straně Francouzů. Francouzi je během první vlny repatriací ponechali v Alžírsku, načež část Harkis byla popravena a část zlynčována, někteří proste zmizeli. Některé ze zdrojů uvádějí až dvěstě tisíc zavražděných. Po dlouhých diskusích dostali Harkis a jejich rodiny povolení přestěhovat se do Francie také. Bylo jich zhruba 90.000.
Protože noví imigranti byli bez rodin a bez zázemí, dostali k dispozici uprchlické tábory v hornatých částech Francie. Podmínky v těchto táborech byly úděsné; jejich obyvatelé prožili strašlivou zimu 1962/63, nesměli z táborů vycházet a volně se pohybovat. Ti, kdo nechtěli zůstat v táborech nebo pro které už nezbylo místo, odešli do měst a mnozí přežívali jako bezdomovci. Generál Charles De Gaulle Francouzům tvrdil, že se jedná jen o dočasná opatření, než se uklidní situace v Alžírsku a také tím, že Francie potřebuje pracovní sílu. Bylo však jasné, že ani Pieds-Noirs, ani Harkis se už nemají kam vrátit. Některým z nich se později podařilo odjet do USA, Argentiny nebo do Španělska.
- září 2001 tehdejší Prezident J. Chirac oficiálně uznal drámu Harkis. Den 25. září se stal Národním pamětným dnem Harkis a všech, co bojovali a zemřeli ve francouzskźch armádách.
- dubna 2012 Prezident N. Sarkozy oficiálně uznal odpovědnost Francie za ponechání Harkis napospas novým alžírským soudům a lynčování a omluvil se za prvotní odmítnutí pomoci a repatriace.
Mezi slavné Pierds-Noirs a Harkis a jejich potomky patří například Dominique Strauss-Kahn, Bertrand Delanoë (starosta Paříže v letech 2001-2014), Pierre Lellouche (zástupce Francie v NATO), Claudia Cardinale, Marlene Jobert, Patrick Bruel, Loris Azzaro, Yves Saint-Laurent, Albert Camus a dalši ….
Jo, a abych nezapomněla, matka francouzské ikony a symbolu Francie Edith Piaf byla Berberka. Ale to už s tímto dílem přímo nesouvisí…
Žádný komentář