Přesně tohle jsem si opakoval vždy, když jsem měl nějaké soužení. Asi nejvíce mi tuhle myšlenku v pubertě přiblížila kniha Děti holocaustu, kde se jeden liberální žid se baví s jiným  – ortodoxním – židem v poválečném období v USA. V podstatě na ničem se neshodnou, dokonce ani na tom, kam by se měl ubírat židovský národ.

Ortodoxní stále trvá na tom, že holocaust i celá válka byla z důvodu úpadku víry v příchod Mesiáše, a že by Izrael neměl vzniknout dohodou velmocí ani po válce.  Vyvolenou zemi má podle něj ukázat až Mesiáš. Ortodoxní žid se vznikem Státu Izrael nesouhlasí.

Ten liberální se naopak snažil přesvědčit svou rodinu, že jediná správná volba pro současného poválečného žida je hlavně život v Izraeli,  že Izrael bude potřebovat nyní každou pomoc, a že i oni by měli jít podpořit nově vznikající zemi svou dobrovolnou emigrací do ní.

Se stejným myšlenkovým zaujetím jsem vždy přemýšlel o událostech mého života. Stalo se to proto, že jsem příliš podlehl tomu, že nechci, aby se to stalo a tím pádem si situaci vyvolal, anebo proto, že mě to mělo zase posunout dále? Byla má víra a sebevíra příliš slabá, nebo jsem podcenil realitu?

A když už se to stalo, bylo to vysloveno a skutek nastal, měl opravdu znamenat to co vnímáme, anebo gesta (která při tom byla vnímána třetím okem) měla spíše mluvit o částečné ironii či dokonce nerozhodnosti? Byla tato ironie nebo nerozhodnost, způsobena nedostatkem člověka s nímž diskutuji o svých pochybnostech a  o tématu kterém mluvím, či třeba  jeho rozhodností, o které jako váha vím, že objektivní člověk ji nemůže znikdy v životě získat: protože když Vám někdo představuje svou pravdu jak objektivní recept na situaci, už v tu chvíli popírá, že by to mohla být pravda, protože lže ve své podstatě, že o sobě nepochybuje. Nicméně každý člověk o sobě někdy pochybuje, otázka zní,  jak moc potřebuje přesvědčovat ostatní, že jeho pravda je ta jediná pravdivá.