U „turniketu“ to bude  určitě zajímavé.  Bůh možná není, ale „turniket“ ano. To není falešná útěcha ani bigotní „nadějička“. Jinak to být nemůže, protože duch a duchovno tady jsou. Ať už se k ním chodí přes tunely plné světla, náboženské ideologie nebo obyčejný strach ze smrti. I když pro nás, co něco schováváme, to tam u turniketu bude docela krušné. Skoro až do trapna a k slzám. A co teprve za turniketem!! Až nás nečekaně doslova porazí (či na kolena srazí)  paprsky těch jednoduchých tajemství.

O kterých jsme kdovíjak složitě a často i „bojovně“ špekulovali, místo abychom za nimi šli už tehdy, kdy jsme se ještě mezikonfesně  a především zbytečně handrkovali, kdo má lepšího a košernějšího pámbíčka.

A u všech z nás bude rozhodovat pohnutka. U těch co dali vyvraždit Valdenské, upalovali tzv. čarodějnice, hájili fundamentalisticky a zarytě šestidenní stvoření či Šestidenní válku. Anebo dotáhli princip „milchig-flajšig“ až do té míry, že pokud si vůbec někdy dopřáli slepici na paprice, tak jedině s dokořán otevřenýma oknama a krabicí kokosového či sojového mléka pěkně viditelně sousedům na očích. „Ne, my pro všecko na světě nehřešíme!!“

Nesoudím, neposmívám se. Soud nám totiž nepřísluší. (Můj je soud a moje také odplata, učí nás Big Boss v tóře). Nám přísluší pouze soudnost. A úsměv je lepší než výsměch.  O všem rozhodne pohnutka. A naše i jejich míra poznání.

Starý dobrý princip milosrdenství a soudu. Ten se dá tříbit a pěstovat jedině studiem a konáním (tóry). A právě proto je tzv. zanedbávání „dělání“ tóry – *bitul ha-tora, vnímán jako svévole a tedy přestupek.

Právě proto, že kdo si blbě přečte pokyn „Vyhladíš je jako proklaté“, může chybovat. Dokonce fatálně.  Ale ačkoli neznalost zákona v tradici (na rozdíl od moderní legislativy) omlouvá, a dalo by se namítnout, že středověce tmářský křesťan „směl“ ještě netušit, příliš mu ta omluva či výmluva nepomůže. Ta tradice tu už dávínko byla.  Stačilo se jí neštítit a naopak ji studovat. Tu Ježíšovu. Tu židovskou.

Ale já bych dnes rád zašel (jako obvykle a často) k nabourávání samotné fundamentální víry. Dokud je ještě čas. Ještě před turniketem.

Protože víra vnímaná jako identifikace sebe sama s nějakým směrem, jako deklarace vlastní náboženské praxe a pietismu, je obrovské osobní prokletí. A z pohledu tóry dokonce praktikou modloslužebnou. Ten nestoudný paradox, když nedokonalá a nezřídka zamindrákovaná hnida prohlašuje : „Věřím v Boha!“..

Přivedla mne k tomu opět jedna z nenáhod, kdy na obrazovky dostal Matěj Hádek coby Mistr Jan. Protože od kacířů Wicklefa a Husa je (díky filmu Jan Hus i v povědomí veřejnosti) už jenom krůček ke kacíři numero Jedna – Martinu Lutherovi. Obdivuji ho, ale příliš rád ho nemám. I když se ho snažím pochopit.

Nejde mi tak ani to, no natropil katolíkům, ale o jeho antijudaistické postoje. Reforma tehdejšího katolicky etablovaného světa (dnes bychom řekli státního anebo euro-katolicismu) pro něj byla jeho hlavním posláním. A tím, že ji začal spatřovat v tzv. „ospravedlnění z víry“, musel se zákonitě  stát antijudaistou. Antisemita nebyl, ale judaismus mu zatraceně překážel. Brzy pochopíme proč.

Jelikož Lutherovi, jak známo, překáželo kdeco. To už se tak každému rustikálně založenému vzdělanci stává, že všechno, co nezapadá do té jeho teorie, překáží. Po šuplících teologických škamen se mezi nalepenými žvýkačkami určitě najde i klasický drb o tom, jak by byl Luther nejraději z Bible vyrval tzv. Slaměnou epištolu. Slaměná epištola neboli list Jakubův, kde se ve druhé kapitole dočteme prohlášení, že „víra bez skutků je mrtvá“. To by ale znamenalo, že tu nějaké skutky k legitimizaci víry asi jsou… Jenže, kdyby bylo k ospravedlnění člověka zapotřebí to, co učí tóra, tedy pochopení, lítost a snaha o nápravu – a z ní pramenící skutky,  pak najednou  Lutherovo ospravedlnění z víry tak trochu neplatí.

K těm tehdejším (Lutherovi nepasujícím) skutkům nepatřily jen pokyny Nauky (tóry), ale třeba i způsob přijímání, respekt k hierarchické supremaci apod. A pochopitelně odpustkový kšeft a skandál. Stejně po selsku, jako i nám, mu připadalo směšné, jak může někdo stejně nedokonalý jako my sami odpouštět naše provinění (zpravidla za prachy či jiné počitky). Nerozmazávám to tu proto, že byste to nevěděli, jen proto, že mu na to bylo odpovídáno z druhé strany jiným pošetilým peklem . tedy argumentem o „tajemství víry“. Každý na webu dostupný katechismus nás poučí o tom, co všechno toto „tajemství“ odnáší.

Proč to všechno povídám? Kvůli okurkové sezóně?  Nikoli. Především proto že ta víra, ospravedlnění z ní a dokonce jí protistojící „tajemství víry“ jsou nesmysl, za předpokladu, že nám chtějí posloužit k tomu, abychom se vymezili. Proti Lutherovi, katholíkům, ostatním, „nenašim“.

Jak méně krve (možná) mohlo vytéci, kdyby i Luther věděl to, co možná ještě tušil Hus. Že ta víra je vlastněvěrností. Komu nebo čemu, to už záleží na vás a na našem poznávání tóry, nicméně jsem-li věrný dobrému Pastýři, pak spolehlivě překousnu i nějaké to tajemství věrnosti, a dokonce zcela (za-turniketově) pochopím i ospravedlnění z věrnosti. A nechám je klidně vedle sebe, nikoli proti sobě. A jejich horlivé zastánce jakbysmet. Tedy pokud mi pro moji cestu za věrností Tomu Čemusi nezačnou rozbíjet barák, hlavu a rodinu. A to plat bez výjimky i na jinověrné – pokud je i sebe začneme pozorovat a také posuzovat podle tóry. Jsou-li věrní, i když jinak, pak nejsou nebezpeční, jsou to jenom jinověrní – „jinakvěrní“.  Pokud věrní nejsou, pak jsou stejně nebezpeční jako každý nevěrný věřící a ospravedlněný všemi „tajemstvími“ ….