Děláte pro ně všechno, máte je rádi, snesli byste jim modré z nebe. Aspoň si to myslíte a tvrdíte to.

A pak přijde ta skutečnost. Zajdete si rád občas s kamarády na pivo? Prosadíte doma koupi auta lepšího než je nezbytně nutné? V tom prvním případě okrádáte své blízké o čas, v obou případech pak o peníze.

Ono je samozřejmě otázkou, zda tyto náklady nejsou nakonec nižší, než je výsledný efekt. A podle mě ano. Spokojenost v životě, a to rodinném, osobním a i pracovním se nakonec přenese i na vaše blízké. A za to nějaká ta vyhozená kačka stojí. I kdybychom to vzali čistě ekonomicky, tak díky své osobní pohodě nakonec vyděláte v práci více, než bez ní, tedy i na ty zvýšené náklady.

Ale někde je přeci jen hranice. Sedím takhle jednou na obědě s jedním mým dobrým známým šéfredaktorem jednoho periodika a jenom zírám, jak si zapaluje jednu cigaretu za druhou. Říkám, mu, že můj táta také kouřil. Kouřil hodně, ale tolik zase ne. První infarkt měl ve 45 letech. Ty infarkty se pak opakovaly a na čtvrtý už zemřel. Pokud by takhle chtěl taky skončit, tak to se mu jeho manželka i se dvěma malými dětmi určitě nepoděkuje.

Zapálil si další cigáro a bylo vidět, že má argumentace s ním moc nehýbe. Asi si byl jist svým zdravím a životním stylem.

Zkouším to jinak. „Kolik toho vykouříš?“, ptám se ho. Odpověď mi trochu vyráží dech. Dvě krabičky denně. Tak mu říkám, že to má denně asi 140 korun. „Houby“, zvedne hlas, „asi 230, podívej se co kouřím!“. Nevím, jestli mi tím chtěl ukázat, že na to má, nebo ne. Já jsem nekuřák, tak mě to teda rozhodně neohromilo.

„Tak to svou rodinu okrádáš měsíčně tak o 7000 korun“. Nevím o tom, že by se tento pán zrovna topil v luxusu a je vidět, že nad tou sumou trochu zapřemýšlel. O pár minut později si zapálil další cigaretu. Komu není rady, tomu není pomoci.