Proti migrantům – lidem hledajícím ve svobodné Evropě útočiště před chudobou, sebevražednými útoky a válkou – určité osoby nebo skupiny osob vyjadřují znechucení bizarním a sugestivním způsobem; ale o těchto osobách napsal římský císař Markus Aurelius: „Nemějme v sobě nic nepřívětivého, nic zarážejícího ani ukvapeného, nic, čemu by se mohlo říci výstřední.“[1]; tato slova zcela trefně vystihují, jak bychom měli vystupovat na veřejnosti, abychom právě nepůsobili směšně, jako ty osoby, které vyhrožují islamizací, brojí proti migraci, vznáší prázdné, polovičaté a nevědecké argumenty, kritizují a chtějí snad i trestat ty, před nimiž by spíše měli být zdrženliví, soucitní a laskaví.

Ony osoby jsou ale možná jen krátkozraké a možná sociálně-politicky hluchoslepé, možná věří i tomu, že před branami Evropy se shromažďují hordy krutých, nelítostných, zlých, zvrhlých muslimských hrdlořezů čekajících na smluvený signál. Ale buďme nedůvěřiví k jejich pomluvám, k jejich nevědeckým teoriím. Ti lidé si vůbec neuvědomují, že solidarita – ve spojitosti migrace muslimů do Evropy – stává se zásadním faktorem, ne-li fenoménem dnešní doby.

Místy až groteskně působí odpůrci migrace, strašáci islamizací, aniž by tušili, a byli si ochotni připustit, že se pozvolna řadí do stejné linie s těmi, kteří v nacistickém Německu o jedné skupině vzdělaných a talentovaných lidských bytostí tvrdili, že jsou „Rassentuberkulose der Völker“[2], pak je dělili na ty, kdo pro zwecklosigkeit[3], případně nutzlosigkeit[4] byli určeni k něčemu ještě hrůznějšímu; buď „vernichtung durch Arbeit“[5] anebo rovnou „bis zur Vergasung“[6].

Sluší se, s pokornou úctou k obětem Světové války, ale upozornit na historickou skutečnost, když Wehrmacht před vítěznými mocnostmi složil zbraně, Waffen – SS byly rozdrceny a převážná většina členů Einsatzgruppen byla řádně potrestána, zřejmě pod vlivem hrůzných válečných zkušeností vznikly v zemích střední, jihovýchodní a východní Evropy levicové totalitní režimy, a jizvy z těchto let si četní jedinci z postkomunistických zemí ponesou možná i po několik generací. Snad tady je potřeba hledat ony kořeny odmítání ochotně a smířlivě vycházet vstříc migrantům a spokojeností s povrchními soudy o islámu a muslimech.

Ti, kdo s takovou chutí předvídají budoucí islámský vývoj Evropy, staví na vědeckých chybách a logických omylech, ztratili schopnost nezávislého myšlení – pokud onu způsobilost kdy měli – modelují budoucnost v islámských barvách, vyhrožují, zastrašují, prý se historie vlády teroru, totalitarismus, centrální řízení ekonomiky, nesvoboda, porušování základních lidských práv, s rostoucím počtem migrantů může klidně zopakovat.

Mohlo by se na zběžný pohled někomu zdát, že oni „politici a politická seskupení“ mají poslání jako Filippos II., kdy mu delfská amfiktyonie svěřila vedení svaté války, ale král pověření měl, však oni je nemají, povolali se do služby sami.

Kdo za těmito samozvanými ochránci Evropy stojí, kdo je pověřil, zřejmě nikdo, pokud je toto tvrzení pravdivé, pak jsou v úplném zajetí „idée fixe“. Uniká jim prostý fakt, a to takový, že mezi evropskými a náboženskými státy je zásadní rozdíl a ten způsobuje soudobý problém, kdy v posledních měsících nebývale vzrostl hromadný úprk obyvatel z islámských zemí do svobodné Evropy. Což by kritiky, pokud by uvažovali s chladnou hlavou, byli rozvážní a nevystrašení, vedlo k logické úvaze v souvislosti migrace a individualismu; je-li náboženství odděleno od státu a transcendováno mimo prostor a čas, oddělené od hmotné pozemské reality, zaměřené na neosobní zdroj božství, nastává období uznání statusu člověka bez ohledu na jeho společenské postavení. Zrodil se individualismus, jehož počátky lze vystopovat ve filosofickém a kulturním hnutí 17. a 18. stol. o. l., které šířilo vzdělanost, vědu a odluku státu od církve z Francie přes Holandsko, Anglii a postupně do celé Evropy.

Právě ti muslimové, kteří migrují do Evropy, postupně vnímají Alláha jako neosobního, transcendentního – zeptejte si jich na víru, jaký mají vztah k Alláhovi – ztratil pro ně „kouzlo“ věčné autority, jíž nesmí ani myšlenkou vzdorovat. Muslimové, prchající z rodných zemí, utíkají, aby nejen zachránili holé životy, ale i vlastní identitu, svou jedinečnost; především objevovali svou individualitu a nezávislost v rámci své víry, svého světonázoru. A to je počátek cesty, na jejímž konci se mnozí muslimové ztotožní s myšlenkou: lze být muslimem, studovat Korán, vyznávat Alláha, jeho proroka a svaté knihy, dodržovat nařízení a pravidla, být zbožným, praktikujícím, a přesto uznávat a zachovávat základní lidská práva, jednat a konat humánně, solidárně, tolerantně…

Muslimové prchající do Evropy už chápou, že ve státě, kde neexistuje odluka církve (islámu) od státu, nevládne svoboda ani občanská rovnoprávnost, neváží si svobody jednotlivců a porušují se v těch zemích společenská pravidla. Oni již velmi dobře rozumí a chápou krutou realitu islámu; podřizuje všechny individuální přání a priority náboženským požadavkům a pro tento účel používá různé metody nátlaku, které muslimy připravují o svobodu volby.

Za normálních okolností se lidé v liberálních demokraciích své individuální svobody ve prospěch vlády či státu nevzdávají. Naproti tomu však v islámských státech i v dobách relativního míru, se obyvatelé osobní svobody vzdávají až do takové míry, že se sféra dobrovolného jednání jedinců smršťuje na stěží postřehnutelný uzoučký pruh.

Mnohé aktivity, které v Evropě běžně vykonáváme svobodně, ty se v náboženském státě buď zakazují, nebo nařizují. Vznikají zvláštní náboženské úřady, instituce a donucovací, kontrolní složky státu, které mají jediný úkol, (po)trestat zmatené zbloudilce, (u)vést je na správnou cestu nařízení a pravidel.

[Pokračování příště]

[1] Aurelius, 2006:12

MARCUS AURELIUS, Antoninus. Hovory k sobě: Ta eis heauton. V Gassetu vyd. 1. Praha: Gasset, 2006, 149 s. Modrý Mauricius. ISBN 80-903682-4-7.

[2] rasovou tuberkulosu národa

[3] zbytečnost

[4] marnost

[5] likvidace prací

[6] ke zplynování