Odpor k islámu a naneštěstí k muslimům jako k lidským bytostem, které mají stejný nárok, jako my, žít a tvořit, neobjevujeme pouze v souvislosti s obavami o „další vývoj EU“, ale pramení i z jiných, hlubších a temnějších vrstev. Chceme-li porozumět, musíme se oprostit od povrchního pohledu. Tyto temné stránky vystupují obzvláště velkou silou, dostanou-li se tolerance, svoboda, lidská práva, individualismus na přetřes mezi groteskně vystupující politiky, odpůrce migrace a strašáky islamizací, anebo když na tato témata narazí primitivové.

Vztahy k migrantům a velmi často významnou měrou závisí na atmosféře solidarity, také na sociálních či kulturně historických znalostech a vyspělosti, což platí dvojnásob, pokud srovnáme odměřený přístup Visegrádské čtyřky s aktivní solidaritou zemí na Západ od naší hranice. Aktivní solidarita, jejíž nedílnou součástí je pomoc ekonomická, lékařská, pedagogická, sociální, atd., vyžaduje nejen čas a námahu, ale i zvláštní schopnosti umožňující jednotlivcům, aby případ od případu posuzovali meze v rámci své kulturnosti, jak co nejlépe a nejvhodněji pomoci migrantům.

Vydané úsilí se Francii, Německu, Velké Británii a dalším vyspělým zemím, bohatě vyplatí, přinese občanům těchto zemí v budoucnosti výhodné výchozí pozice především pro obchodní aktivity, trh a finanční instituce. Vznášet argumenty, omlouvat svou neochotu pomoci migrantům, že za vlnu migrantů z muslimských zemí může chybná politika USA, vojenská přítomnost amerických jednotek v daných zemích, je bezesmyslné, ani nemá význam ji dále rozvádět, stejně tak i argumentovat ochranou evropských hranic apod., o tom je zbytečné mluvit, natož o tom přemýšlet.

Západ si do budoucna trhy v islámském světě otevřel, bývalé socialistické země si brány k těmto trhům pevně zavírají, možná zavírají tak razantně, až bude obtížné, ne-li nemožné je v budoucnu otevřít. V tomto kontextu vnímejme jednání odpůrců migrace a strašáků islamizací jako velmi krátkozraké. Pokud někdo argumentuje prospěchem obchodování s Čínou, pak tiše souhlasí s tamějším režimem, což není znakem bystrého obchodního ducha, navíc nechápe asijskou mentalitu, která obzvláště v Číně, díky obrovitému množství obyvatel, nabývá na nepřehlédnutelném významu. Asijský obchodník snadno podlehne právu silnějšího, obzvláště, přináší-li mu takové jednání rychlý a nejméně bezztrátový zisk.

Situace v muslimských státech je s to paradoxně dospět do stavu, kdy může vzniknout někdy v budoucnu – možná během pár desítek let – chalífát obchodující se západními zeměmi, nakonec nově vzniklý chalífát by byl jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Evropou a Čínou, Indií a zbytkem Asie, pak by propouštěl obchod se zbožím a komoditami do zemí na západ od naší hranice, za daných podmínek: „…vy jste pomohli, ale vy jste se k nám nechovali hezky…“, a nejen to, pro Čínu i EU by bylo výhodné mít za souseda silnou muslimskou říši, než desítky navzájem se vraždících islámských armád, bojůvek, komand a skupin před kterými prchají davy migrantů.

Zdůrazňovat jen a pouze radikální islám zcela jistě vede k upozaďování hlubších a skrytějších vrstev. Tím neustálým diskutováním, prázdným tlacháním, mnozí hovoří, píší o hrozbě islámu, dochází k paradoxní situaci, zakrývají se skutečné podstaty problému radikalizace muslimů. Uveďme příklad DAIŠ, pokud by mělo dojít k jeho zániku, povede v islámském světě k poučenému napodobování.

Co je ale dnes pozorovatelné a hmatatelné, o čem musíme diskutovat, aniž bychom zabředávali do argumentací odpůrců i strašáků, co může být zdrojem nedůvěry a strachu vůči migrantům, zejména v bývalých socialistických zemích střední a východní Evropy, jde spíše na vrub vědcům zabývajícími se duševními onemocněními a neurózami, ale pro racionalisticky uvažující vědce a jedince, platí, tato poučka: kontrolujme realitu, aniž bychom propadali iracionalitě; v této konotaci jsou pak migrující muslimové spíše předmětem k důslednému racionalistickému uvažování o islámu, zda je anebo není zlou předtuchou.

Proč tedy vnímat islám, jako zlou předtuchu?

Za prvé není možné, abychom tolerovali omezování osobních a základních práv jednotlivce v islámském světě. Za druhé ani nemůžeme přijmout neúctu k soukromému vlastnictví. Za třetí, liberální demokracie, byť je odmítána mnoha muslimy, imámy a islámskými učenci, patří k neoddělitelným kořenům Západní civilizace. Za čtvrté, nemůžeme se ani smířit s myšlenkou, historie radikálních muslimů je psána krví nadále má být krví psána. Za páté, byť se mnozí muslimové veřejně nedistancují od radikálních odnoží islámu, my jsme radikalismus povinni nejen odmítnout, ale máme závazek; zabránit, aby skrze teror radikálové ohrožovali další státy potažmo národy, nebo migranty ohrožovali v zemích, kam se před nimi ukryli. Za šesté, ani se nemůžeme ztotožnit s úkony a kogentní formou práva šaría, natož aplikací šaríi do běžného života muslimů žijících v Evropě, anebo s myšlenkou, aby šaría zcela ovládla muslimskou komunitu v Evropě. Za sedmé, pro poučené jedince, politiky, humanisty, nejen kritiky, je důležitý úkol, aby pozorně vnímali touhy mnohých – i v Evropě akademicky vzdělaných muslimů – znovu založit chalífát a sledovali, jak daleko už jsou v plnění svého snu.

Musíme se ptát, hledat důvody, proč lze uvažovat o islámu jako o zlé předtuše, ale máme povinnost s důslednou humánností se postarat o ty z muslimů, kteří přišli hledat útěchu v zemích EU. Oni jsou trpícími, dočasně pozbyli schopnost najít smysl života, ztratili pocit zodpovědnosti ve svém životě; nepopírejme islám, nezatracujme všechny muslimy, protože ti, kdo prchají, oni čelili, stále čelí všudypřítomnosti utrpení a síle velikého zla. Pokud se rozhodneme migranty od utrpení osvobodit, vymaníme se v budoucnosti z pout i my.

Ovšem pokud jsou mezi migranty jednotlivci, kteří se na svět dívají optikou, která vede k nepřátelství a agresi vůči nevinným lidem, pak je naší povinností takové jedince vyhledávat a těmto lidem zabraňovat v jejich zlém konání.

Je ale zcela zbytečná nedůvěra a strach, obojí přivádí groteskně vystupující politiky spolu s nimi i mnohé primitivy k plytkým úvahám, že aktivní solidarita s migranty – po níž musí následovat inkluze – je čímsi jiným než prostou pomocí trpícím lidským bytostem, chaotickou a postradatelnou, také zavrženíhodnou, podezřelou a nečestnou špatností. K takovým postojům, obzvláště po světových válkách, je nadbytečné se vyjadřovat.