V kupé u okna pohodlně usazená ve směru jízdy, pospávala starší paní. Právě ona způsobila, že se jednotvárná cesta proměnila v opravdu velkolepý zážitek, což mi opět připomíná, že je vážně velikou chybou, pokud člověk bezmyšlenkovitě dává na první dojem. Od setkání s tou paní už odmítám argumenty typu: první čtyři vteřiny při setkání dvou cizích lidí rozhodují apod. Přiznám se, že jsem tehdy chtěl jít o kupé dál. Ta paní nevypadala důvěryhodně, ale překonal jsem onen nedefinovatelný odpor a usedl, avšak raději co nejdál od ní.

V Olomouci mezi nás přistoupili dva, možná tak v kristových letech, oblečeni byli do svátečního. Na první pohled působili sympaticky. Ti dva rychlými pohyby rukou sundali ze zad malé batůžky. Se slavnostními výrazy v obličejích, jako kdyby přicházeli od samotného arcibiskupa, vytáhli zabalenou svačinu a tu hned rozbalili. Řízky obložené chlebem. Ukusovali malá sousta, která důkladně drtili zuby, pak je rozmělněné slinami polykali. Svačinu, jistě zabalenou od maminky, zkrmovali urputně a bez jediného slova. Byli hubení, chytré oči obrýlené, voněli nevtíravým odérem drahého parfému. Aróma osmažených kusů masa se vznášelo uzavřeným prostorem kupé. Žena si tu a tam upravila dlouhé hnědé vlasy, muž se občas poškrábal krátkými, nervózními prsty v kudrnaté houštině černých vlasů.  Dojedli, utřeli si ruce do ubrousku, umaštěné obaly s použitými ubrousky vyhodili do koše. Tím probudili onu starší paní u okna. Ta se na ně ospale podívala, usmála se, zavřela oči a pokračovala v podřimování. Rozpovídali se. Z jejich hlasitého rozhovoru jsem záhy zjistil, že oba asi absolvují postgraduální doktorandské studium, seznámili se v nádražní restauraci.

Jak cesta ubíhala, moje sympatie k nim rychle opadaly. Jejich vzájemné vychloubání, jak vteřiny ubíhaly, se mi pozvolna protivilo, až nakonec pocity trapnosti ve mně rostly přímou úměrou s jejich slovní gymnastikou.

Když byli v nejlepším, vyrušil mne šustivý zvuk doprovázený klidným ženským hlasem. Otevřel jsem rychle oči. Paní, sedíc u okna po směru jízdy, ano, ta, co ve mně vzbuzovala nedůvěru, se obrátila k ženě, zarazila jí uprostřed vychloubačného monologu a položila otázku plynnou angličtinou. Neuměl jsem anglicky tehdy a ani dnes nemohu říci, že by moje znalost angličtiny od té doby nějak pokročila, ale vzhledem k tomu, co o sobě ti dva navyprávěli, očekával jsem, plný netrpělivého očekávání, konverzaci vedenou v angličtině. Ale ouha! Zarytě mlčeli. Paní spustila francouzsky. Těšil jsem se na francouzskou rozmluvu, protože díky přenádherným písním Edit Piaf už vím, jak je tento jazyk elegantní, krásný a zpěvný. Taky nic. Německy. I to zůstalo bez odezvy. No že by spolu pohovořili rusky? A zase ticho. Paní se rozpovídala španělsky. Netušil jsem, že španělština v  houstnoucí atmosféře může znít jako nějaký starý vznešený jazyk. Zase nic. Paní se tedy odmlčela. Nastalo ticho. Čím déle trvalo, tím bylo trapnější. Najednou se dva slovní gymnasté, věční studenti, náhle se prudce zvedli, bleskovým tempem si vzali baťůžky a zmizeli z kupé světelnou rychlostí.

Ohromeně jsem na jazyky obdařenou mluvčí zíral. Pobaveně se usmívala. Zvědavost nakonec zvítězila nad studem: „Odpusťte, ale…“

„To jsem jim to nandala!“ nenechala mě domluvit.

Rozesmálo mne, co právě řekla, mezi záchvaty smíchu jsem ze sebe vysoukal:

„To teda jo, paní, to jste jim to opravdu nandala!“

Paní se také rozesmála. Její chechtot rezonoval s mým řehotem a stud byl rázem tentam. Slzeli jsme smíchy, ale nakonec se v nás zdroje smíchu vyčerpaly.

„A to jako opravdu umíte tolik řečí?“

„Ale kdepak! Jak jste na tohle přišel. Vůbec ne. Jsem cestovatelka a mám naučených pár frází…“

Seznámili jsme se. Strávili příjemným klábosením zbytek cesty. Paní mluvila, já naslouchal. Její slova mne přenesly do krásných exotických světů a cizích krajin, už tehdy jsem tušil, že do těch nádherných míst se asi nepodívám, proto jsem poslouchal, její slova si ukládal do paměti.

Tak jsem se dozvěděl, co za nebezpečí mezi lvy a slony prožila v „Djoudj National Park Senegal“, pak mi povídala, že nevěřila jak obrovští mohou být jeseteři, dokud nenavštívila „Байкал“ vyprávěla, kdy poprvé ochutnala „Callebaut“ a „Guimauve“, že to bylo v belgickém La Maison de La Praline, ze světů sladkých chutí mě přenesla do světů duchovních, podrobně mi popsala onen nedefinovatelný vjem, který lze okoušet pouze se skloněnou hlavou před „הכותל המערבי“ i o tom, s jak velikou pokorou v srdci se procházela v uličkách „מאה שערים“, popisovala mi tajuplné západy, nádherné východy slunce na břehu „El lago Titicaca“, díky jejímu obrazivému vyprávění jsem i já spatřil úchvatné scenérie v „Etosha National Park“, pozoroval stáda vzácných černých nosorožců, gemsboků, tsessebeů a namibijských impal u napajedel…

Vyprávěla mnoho, okouzlila mou duši krásou příběhů a zážitků z dalekých cest, vrátila mne do doby, kdy jsem, jako malý chlapec snil nad kníhami, až je mi dnes líto, že společná cesta netrvala déle.

A kdybych vám někdy vyprávěl třeba o tom, jak jsem cestoval po Tasmánii, ano cestoval, ale na bárkách slov vyprávění paní z jednoho kupé obyčejného rychlíku, který uháněl směrem na Ostravu. A jen mne mrzí, že jsem cestovatelku od té doby už nepotkal, kdybych nedal tehdy na první dojem, možná bych se dozvěděl mnohem, mnohem více; třeba o tasmánských čertech.