S oblibou říkáváme, že Roš ha-šana je nejen počátek nového cyklu, ale také že jsou to jakoby „narozeniny vesmíru“.
V neděli po setmění začneme přát dobré zapečetění pro cyklus 5776. Oslavíme 5776-té narozeniny vesmíru a přitom všichni do posledního víme, že se vesmír a případné další vesmíry určitě narodily o fous dřív.
Co se to tedy tehdy před skoro 6 tisíci lety narodilo, že to slavíme rok co rok a zas a zas? S největší pravděpodobností se tehdy narodila vlastně jen ona prapodivná jistota, že člověk, ta nahá opice, která rozhodně není ani vrcholem ani korunou stvoření, by za jistých okolností korunou stvoření být mohla. Vlastně může. Vlastně je.
Ovšem za předpokladu, že na sebe přijme ještě jednu korunu. Korunu sladkého jha tóry. Čímž rozhodně není myšlena ani konverze do židů ani nějaké pámbíčkářství. To obé je totiž absolutně k ničemu. Není-li konverze z lásky k tomu jhu, prostě se vůbec nestala. Takže všechny případné násilné konverze, konverze z lásky k židovce či židovi a ekonomické konverze (i migrace) jsou nulitní. Stejně tak pámbíčkířství. Proč? Protože Sladký požehnaný je mnohem víc než pámbíček. Pámbíčkaření ho dokonce rouhavě znevažuje, ponižuje a uráží.
Sladké jho tóry totiž zdaleka není nějaký lidový formalismus, otročina volků a oslátek v rámci nějaké kongregace, konfese nebo světového názoru. Sladké jho tóry je vědomí (časem dokonce jistota), že mohu být lepší, a přesto neztratit ani svoji jedinečnost ani svoji kreativitu. Nic neobětuji. Nic mne nezavazuje k plnění. Jen tam touha, vědomí a jistota, že lze být dobrý v tom obecném a lepší (furt vejš) právě v tom, čím tu být mám. Za předpokladu, že budu respektovat to obecné… Pak se skutečně stávám korunou stvoření.
Ostatně stačí drobný pohled na sefirotický žebřík. Ta dolní kulička se přeci jmenuje Malchut (království, krajina, sféra vlivu). Ano kralujeme tu, ale jako nahé opice. Bez koruny. Ne nadarmo hovoří dokonce i kabalista z Galileje o tom, že jeho království není z tohoto světa. A že knížetem tohoto „dolního“ království je Nepřítel. Had. Zatímco teprve ta nejvyšší sefirotická kulička se jmenuje Keter (koruna). A nad ni je už jen Or a Ejn sof or (světlo, nekonečné světlo). Energie duchovní a energie činu…
A v V souvisosti s tímto *Or, je Roš ha-šana vlastně také narozeninami Adama a Evy. Přesně tím čímsi (energií, silou myšlenky, schopností tvořit) byli oděni před ochutnávkou jablek. Respektive ovoce Stromu poznání dobrého a zlého. A sotva byly otevříny oči jejich, utíkají do křoví a hledají, čím by zastřeli svoji chudobu (nahotu). Po kratičkém dialogu, který víceméně všichni znají, je potom pámbu odívá do kůže. Namísto světla a energie (or – jako aura), dostávají kožené odění (or – jako kora, okorat).
A přitom stačilo tak málo. Nezůstat v roští, když pámbu volal: „Kdepak jsi, člověče? Am se poděla tvoje původní člověčina? Do předmětů? Do krámů dolního Malchut?“, a prostě se vrátit se ke světlu (or). Vykonat tešuvu. Sáhnout si zpátky po koruně!
Podíváme-li se na sefirotický žebřík ještě pozorněji, naznáme, že existují čtyři symbolické světy – čtyři projevy formování a působení myšlenky tj. duchovní energie (or). Svět *Vyzařování (acilut), to je myšlenka samotná! Svět *Formulování (berija) – to nemusíme vysvětlovat, to si každý musí zformulovat. Na základě svých pohnutek a atky dispozic. Dále svět *Formování (jecira) – to už je nejen blesk pohnutky a jeho následné formulování, ale tady už je bezpochyby nutno přiložit ruku k dílu, prsty do hrnčířské hlíny a těsto do díže. Nu a nakonec nejnižší svět, to naše královstvíčko (malchut) – svět *Forem (asija).
A k tomu pro doplnění ještě jeden roš-ha-šanový pohled. V modlitbě Unetane tokef se uvádí : Tešuva, tefila u-cdaka maavirin me-gezejra raa – což se překláda jako: Tešuva, modlitba a milodar dokáží odklonit neblahý ortel … Na první pohled to může vypadat jako poetický popis odpustkové nálady. Ano na chviličku budu kajícník, Bože sladký dobrotivý. Kór, když je teď takové liturgické období.
Bravo, i to je fajn, každá kačka milodaru se hodí. Nicméně, dokud nepochopíme, že trojice tešuva-tefila-cedaka je zároveň jediná cesta Adama z roští a opičky ke korunovaci, zůstáváme zas a zas dole v Malchut. A nenaplníme svoje královské poslání zakódované v nás už při stvoření.
Cedaka (milodar) je určena pro svět forem. Tefila (přemýšlení, usebrání a meditace) pro svět formování sebe a svých postojů. A tešuva(návrat) pro svět formulování podstaty. A najednou jsme skokem v sefiře Keter. Máme svoji královskou korunu na dosah.
Proto je Roš ha-šana narozeninami vesmíru, protože každý člověk, je vlastním vesmírem! (Starý, skoro už omšelý obraz, který jidiškaj porodila, a který ale tuze dobře chápe každý novorodič, nebo ten, kdo své blízké palčivě čerstve ztratil.) Ale člověk je skutečným a nekonečným vemírem teprve tehdy, odhalí-li v sobě onen nekonečný rozměr humanity. A jelikož se nám to rok co rok zatraceně nedaří, ale Vznešený ví, že to v nás je, právě proto je tu i Roš ha-šana. Počátek dalšího cyklu. Narození nového vesmíru… Zvládneme to?
Přes sladké jho tóry? Dodje nám, že běženci ten rozměr humanity obsahují taky? Dojde nám konečně, že ani pro strach ze ztráty zaměstnání se nemá „postoupit po množství ke zlému“ a že před dobýváním, je dobré každému nepříteli třikrát nabídnout mír? Dojde nám, že se nejprve musí narodit pohnutka a myšlenka něco zasít, abychom nakonec teď na podzim okolo Roš-ha-šana sklízeli a posoudili úrody a výnos? A tak jako sklízíme kožené (or) skutečnosti, budeme zákonitě sklízet i skutečnosti duchovní (or)? Protože to duchovní stálo u zrodu těch fyzických úrod. Vše nakonec sklidíme. Včetně své touhy zůstat chudí a nazí v křoví Malchut u svých kožených jistot namísto odvahy otevřít všechny tórou nabízené dveře a kanály, abychom se stali skutečnými aristokraty a sáhli si i pro Keter?
Jestliže nesáhneme, nic se neděje. Jen riskujeme, že už nebudeme mít dost času, si to uvědomit příště. Ale třeba ještě dostaneme další šanci. Protože pámbu je přeci Láska. A právě z té lásky obnovuje cykly a my si to připomínáme liturgií a symboly „Počátku cyklů“.
Ale ten Láska je taky Soud. Proto také během Vysokých svátků procházíme jakoby turniketem (ki vnej Marom), abychom si tuhle inveturku absolvovali o něco dřív než u toho turniketu definitivního.
Tak příští rok v Jerušalajmu. Ale i s korunou na skráních.
1 Komentář
Mt 1,1 biblos geneseos – kniha pocatku / i ve smyslu dalsich cyklu se svymi pocatky a narozenim/
genealogie, rodokmen, strom zivotniho cyklu
…v knize genezis se tohoto slovniho spojeni uziva 2x, jednou jakozto pocatek stvoreni nebe a zeme /Gn 2,4/a po druhe jakozto pocatek stvoreni Adama – Cloveka jako muze a zenu /Gn 5,2/
…i kdybychom na Mt evangelium a jeho pocatek s genealogii Jezise Krista syna davidova a syna abrahamova nahlizeli jako na mytus a pripustili nepresnosti ohledne poradi, vynechani kralu, tak text ma svoji symboliku jak mezi brevny alefbetu tak i mezi stromem zivota, nebot:
pocatek/genealogie jezise krista/ je zacatkem noveho cyklu, obdobi a vyrazy jako "syn abrahamuv" nam kamaradi s prvni jednickovou radou az po to jezisovo "abrahamovo luno" a pak "syn daviduv"/ kral/ s druhou radou …no a pak ta treti rada ta nam konci konci Tavem coz i ten pribeh evangelia o jezisi Kristu :)
po druhe matous symbolicky pocita 3x po 14 cyklu: a/14 abraham a david
b/14 david a babylonske zajeti
c/14 babylonske zajeti a Kristus/mesias/
tohle nam uz kamaradi ne jenom s 1, 10 a 100 kovou radou ale pri trose usili a dobre vule i se stromem zivota vzhledem k jednotlivym sefirot – symbolicky, cely clovek – Kristus/pomazany/ manifestativne se svym puvodem