Milý Jakube,

omlouvám se,  ale snad Vám nevadí familiární oslovení a nebude vadit ani familiární tón mých odpovědí.  Původně jsem na tohle téma ani psát nechtěla, ale odpovědi si zasloužíte. Ano, nejlepším krokem při  strachu, jak sám píšete,  je o něm mluvit. Ano, Evropané musí začít intenzivně se svými muslimy mluvit a ptát se jich na to, co je zajímá nebo, jak jste správně uvedl, čeho se obávají.  Mám sice výhrady k samotné formulaci této Vaší věty, protože být Evropanem neznamená automaticky nebýt muslimem, a k výrazu „svými“ mám výhrady také.  Ale obsah chápu, rozumím, jak jste to myslel.  K tomu, proč výhrady mám,  se vrátím později.  A doufám, že Vám nevadí, že jsem odpovědi na Vaše otázky  zveřejnila.

Odpovím Vám teda za mne a za lidi, co znám (dovolím si říct, že osobně jich znám snad i víc než  znám osobně Čechů), konvertity osobně neznám žádné.

„Co pro ně znamená šaría?“

Předně bych chtěla upřesnit, co šaría vlastně je. Podle všeobecného chápaní „západu“ je šaría islámské právo, často dokonce lidé pod tímto výrazem rozumí trestní právo.  Soubor islámských zákonů. Podle tohoto chápání podle mně, a ani neznám nikoho takového, soubor islámských zákonů  NENÍ a BÝT NEMŮŽE nadřazený právním normám státním. Soubor zákonů jakéhokoliv náboženství všeobecně by NEMĚL BÝT nadřazený státnímu právu. Platné zákony státní se dodržují, pokud ne, je to proto, že je ten, či onen, z různých důvodů dodržovat nechce, nemůže, nebo je prostě nezná.  Pokud tak činí, a je úplně jedno proč, je za nedodržení práva sankcionován. Tečka.  A tak to funguje všude. Respektive mělo by. Někdy se tak neděje. Víme, že pro některé lidi jakoby „právo neplatilo“.  Škoda.

Šaría není ale soubor islámských zákonů,  jak to zcela nesprávně definuje dokonce i česká verze wikipedie. Šaría kodifikuje veřejné i soukromé aspekty života muslima a společenské interakce. Úroveň, intenzita a rozsah normativní síly šaríe se velmi liší v té které části světa a souvisí s jejím historickým vývojem. V arabštině “šaría“ pochází z kořenového šara’a, což znamená “otevřený, být jasné.”  Mně osobně je spirituálně bližší jiná  interpretace. Podle některých islamologů a jazykovědců je výraz “šaría” odvozen z kořene „šar “, který původně znamená “cesta vedoucí k vodě “, kde se lidé a zvířata přicházejí napít. V přeneseném významu “cesta, která vede ke zdroji života“,  v náboženském smyslu pak  “cesta, která vede k Bohu”.  Úroveň, intenzita toho, jak po „cestě k zdroji života“ jdeme a jakou cestu ke zdroji si vybereme, se velmi liší i u jednotlivých lidí a je dána vzděláním, zkušenostmi a potřebami.  To je ale u muslimů stejně rozmanité jako u nemuslimů. Včetně ateistů.  Také se snažíte, o čemž jsem přesvědčena, hledat tu správnou cestu „ke zdroji života“, hledat správnost, právo, rovnováhu sám v sobě i vůči svému okolí.  Všichni to děláme zcela přirozeně, nehledě na náboženství.

„Jaké množství z nich (muslimů) berou svou víru doslova a tedy značně fundamentalisticky?“

No, na to Vám neodpovím, poněvadž statistiku neznám, a hlavně: pokud byste takovou otázku položil každému jednotlivě, asi byste se pravdy nedopátral. Co je to „doslova“? Jaké množství křesťanů berou svou víru doslova?  A pokud by nějaké „doslova“ existovalo, je vůbec  možné, aby  to „doslova“ mohli dnes vůbec praktikovat?

Existují lidé, kteří nepraktikují. Nemám na mysli ateisty, nýbrž věřící, kteří vnímají náboženství zcela  na úrovni spirituální. Pak lidé, kteří praktikují částečně, a to bez ohledu na spiritualitu, pak lidé, označme je jako „věrní muslimové“ (z francouzského „fidèle musulman“), u nichž se kloubí spiritualita s praktikováním, ale ani ty bych neoznačila za někoho, koho označuji já výrazem   fundamentalista, i přesto, že ti, co je termínem fundamentalista označuji, sami sebe považují za „věrné“.  Kdo je kdo, a kterých je kolik, si prosím můžete zodpovědět sám, stačí, když slovo muslim  nahradíte slovem křesťan nebo judaista.

PS: za fundamentalisty považuji ty, co mají tendence omezovat jiné a jiným diktovat. A to bez rozdílu co diktují a bez ohledu na tom jestli praktikují a v jaké míře. O jejich spiritualitě mám pochybnosti.

„Jaký je jejich vztah k homosexuálům?“

Jako všech jiných.

Já osobně mám za to, že lézt do soukromí jiných je scestné a nemocné. Hodnotit a normovat to, kdo, jak, proč a s kým má sexuální poměr, mne osobně přijde do určité míry zvrácené.  Ale lidé jsou živí tvorové, kteří vnímají sexuální styk jako požitek a tak rádi sledujeme  a posuzujeme  sexualitu druhých (každý svou mírou samozřejmě). A proto, že je sexualita požitkem, mělo by to také požitkem zůstat, a nikdo nemá právo ochuzovat o tento požitek jiného. Samozřejmě až na případy, kdy se druhá strana nezúčastňuje požitku dobrovolně, nebo o tom není schopna rozhodnout.

Můj osobní názor na právo homosexuálů  na sňatek a adopci a výchovu dětí ? SAMOZŘEJMĚ ANO!!!!!  Instituce manželství je stará jako lidstvo samo a tradice oslavovat sňatek a tím tento vztah, původně vztah muže a ženy, demonstrovat jeho vznik okolí, vznikla snad v dobách, kdy naši muži běhali dlouhé kilometry za zvěří po savaně, abychom se nakrmili. Ženy tak zdatné nebyly. Zvlášť v období, kdy byly gravidní.  Leda, že něco rostlinného nasbíraly a uvařily. Dalo by se říct, že muži k přežití ženy jako takové nepotřebovali, potřebovali je ale k rozmnožování. Děloha je vlastnictvím ženy.  A zvlášť pak  pro určení toho, čí potomek je čí a toho, kdo koho vlastně prioritně nakrmit musí, se stala instituce manželství nezbytná a nezbytným se stalo tento vztah demonstrovat. Naše zákony a normy jsou ještě dnes tomu přizpůsobené.  Dnes ale trvat na manželství jako vztahu muže a ženy pokládám za překonané. Dávno zvířata nelovíme, ale kupujeme je v obchoďáku a k určení otcovství není nutné být manželem, žena k zabezpečení dítěte není na muže odkázána.  Na manželství se však vážou i jiné právní předpisy, normy, a je sprosté, ano, považuji to za sprosté, tato práva upírat jiným, jenom proto, že se spolu nedokáží  biologicky rozmnožovat.

„Kteří z nich dodržují ve vztahu k ženám středověk s tím, že žena je spíše majetek, než člověk?“

Uf, tak to je otázka.  Odpověď souvisí částečně s výše uvedeným.  Výraz „majetek“ není příliš vhodný, spíš jste chtěl říct, omezování svobod a práv ženě na základě jejího pohlaví.  Kontrolou ženy a kontrolou jejího chování, omezováním jejích svobod a práv, v porovnání se svobodami a právy muže, se totiž prapůvodně kontrolovala reprodukce a nutnost pro muže „lovit“ více, či možnost „lovit“ méně.  Dělo se to pak ve všech dobách, ve všech společnostech. Výraz středověk bych vynechala,  není patřičný. Děje se to i v Evropě i dnes, v poměrně velké míře, a s náboženstvím to nesouvisí. Právní rovnosti dnes již  ženy více či méně dosáhly (zkuste si však najít zákon o rodině, který byl ve Francii platný do roku 1968, dle něho totiž mohl zaměstnavatel požadovat po vdané ženě doklad o tom, že jí její manžel pracovat povoluje, o volebním právu pro ženy ve Švýcarsku raději nebudeme mluvit). Pravda, mentálně a soukromě za právním systémem mnozí zaostávají. Důležité je, abychom vychovávali ženy, aby za „majetek“ nepovažovaly samé sebe, aby se jako „majetek“ nechovaly, aby na svých právech trvaly a nenechaly nikým svá práva omezovat, a velice důležité je,  aby se dívky vychovávaly tak, aby se pak nedostávaly do situací, které je dotlačí k tomu, aby nerovnost práv na základě pohlaví akceptovaly a pokud se tak stane, společnost by jim měla pomoct z takové situace ven. A to se u nás neděje. Co si pak myslí muži je relevantní.  Ženy se mají právo rozvést. A muslimky toto právo nabyly již v sedmém století. Pokud se žena nerozvádí, a akceptuje omezení svých svobod, není to dáno tím, že je muslim.

„Kolik z nich je empatických, případně sympatizuje s konáním IS?“

Nikoho neznám.  Muslimové, co znám, nepovažuji sympatizanty a bojovníky IS za muslimy.  Proto také před nimi utíkají.  Sympatizace s IS nesouvisí s islámem, ale s něčím (něćím) jiným a Vy to jistě víte. Mohli bychom si o tom laicky popovídat, ale kompetentní odpověď by jistě podal jakýkoliv psychiatr.

Tak mne napadlo, viděl jste film Timbouktou?

Zatím, Jakube, teda prvních pět, a opravdu v krátkosti. Další, s dovolením, příště.

Martina