[…] Migraci muslimů do relativně bezpečné Evropy lze pochopit ještě lépe, uvědomíme-li si, že většina dětí narozených muslimským rodičům je vychovávaná tak, aby neudělali krok, aniž by se v duchu neptali, co říkají nařízení autorit. Rozvrh dne ukazuje, že velký díl z dvaceti čtyř hodin si vezmou modlitby a plnění rutinních povinností, které vycházejí z Koránu, od Mohameda a muslimských učenců, samozřejmě i rodičů. Na vzniku i těch nejjednodušších nařízení a pravidel se žádným způsobem obyčejní muslimové nepodílí. Není dovolené diskutovat, nebo dokonce stavět se proti příkazům a nařízením autorit, ani je volit nebo se přímo účastnit na vládě, pokud mužský jedinec nepochází z „toho správného“ klanu nebo kmene. Kdo nevládnou, nesmějí se vyjadřovat k veřejným záležitostem, svobodně projoveovat vlastní názor, a to jsou téměř všichni, musí se řídit nařízení autorit, aniž jejich záměru rozumí, přesně obsah nechápou, jejichž vhodnost nejsou způsobilí posoudit, natož aby byli schopni o nich kvalifikovaně diskutovat nejen s „nemuslimy“, ale i mezi sebou.

Studenti v islámských náboženských školách jsou podrobeni naprosto odlišné výuce, než studenti židovských náboženských škol nebo škol křesťanských. Důraz na bezmeznou poslušnost, neodpírání autoritám, je kladen nejen ve škole, ale i doma a na veřejnosti.

Po celý běžný den, i v nejužším soukromí, jsou všichni podrobováni přísné kázni, striktní kontrole a často bio-psychosociální autocenzuře. Mladí i staří trpí přemírou regulace jak z vnějšku, tak i zevnitř vlastní rodiny. Podívají-li se na svou matku a otce, bratry a sestry, širší rodinu, blízké i vzdálené sousedy, vnímají, že jsou na tom stejně jako oni. Jsou si navzájem příkladem, zejména tím, jak neplánují ani o své vlastní vůli nerealizují nic, čím by vybočili z předepsaného postavení v islámské společnosti. Děti, dospívající a mladí dospělí, kteří vyrůstají ve státě, kde je majoritním náboženstvím islám a právní systém je zcela založený na šarí‘e, nevidí před sebou rozvíjející se budoucnost s tisícem cest a tisícem bran, jako evropští mladíci a dívky. Mladá generace v  náboženském státě, pod stínem šarí’y, je pevně uchopena mocným sevřením, konfrontována neustálou hrozbou krutých trestů, dokonce i rozsudky smrti, je spoutána neroztažitelnou a neprotržitelnou sítí složitých uniformních pravidel, které brání i těm nejosobitějším a nejprůraznějším jedincům vystoupit z davu.

Dochází k nenaplňování potřeb mladých lidí, jak je známe ze Západní kultury, mnoho mladých muslimů již není ochotných svoje chování ovládat a vlivem stlačujících (opresivních) zkušeností, zejména pod omezujícím vlivem šarí’e, si neuvědomují bezcílnost a prázdnotu smyslu života až do chvíle, než se setkají s realitou války a sebevražedných útoků. V chudém, válkou ničeném muslimském státě, najednou hledají nový smysl existence. Ale jaké možnosti se jim nabízí? Buď vstoupit do řad bojovníků radikálních skupin, válčit anebo emigrovat.

Vůle mladých lidí je uvedenými skutečnostmi, ostnatou realitou, v níž žijí, změklá, elastická a přizpůsobivá, což v konečných důsledcích vede k tomu, že za mnoho roků natlačené a nahromaděné city i emoce, vybíjí se náhle, překotně, „jako když převrhne po okraj plný sud“, mají pak mladí muslimové tři možnosti řešení nenaplněných potřeb jsou to: apatie, agrese, aktivita.

• apatie, která se prohlubuje až do deprese (proto tolik muslimek propadá drogám a suicidiu),
• agrese, která se projevuje buď sebevraždou anebo vraždou (proto je tolik sebevražedných atentátů, také homicidních vražd mezi muslimy)
• aktivita, která může být kladná (stát se imámem, studovat, ale to nemůže každý) anebo záporná (emigrace, to může téměř každý)

Stále ale hovoříme o lidech, jejichž život je oplocen šarí‘ou, která kromě uvedených příčin způsobuje elastickou, podrobivou vůli[1], jakou lze rozpoznat u týraného psa; i ten, jakmile dostane příležitost, využije ji. Takový charakter tvaruje šarí‘a[2]. (Šarí‘ou a jejími zhoubnými či kladnými účinky na muslimskou společnost a jedince se v této publikaci zabývám jen okrajově).

Z pohledu dnešního Evropana, systém šarí‘a lidskou osobnost zcela psychicky destruuje. Pohledem humanisty, náhledem z pozice antiopresivních přístupů, šarí’a brání ve svobodné existenci, tyranizuje, komprimuje, nutí mlčet, útrpně snášet bezpráví, vede k otupělé existenci, vysiluje jak fyzicky, tak duševně, až z četných muslimů vznikají „stáda“ krotkých a bezmocných jedinců, jejichž skutečným pastýřem je buď zloba, nenávist a hněv, anebo apatie; nelítostná hůl nařízení a pravidel mnohým brání myslet daleko do budoucna, poučovat se z historie, žít lidsky běžným, normálním způsobem života, prožívat své bytí jako obyčejné bytosti, které se radují z prosté všední existence, jen z toho, že žijí s lidmi a pro lidi, že k tvořivému bytí je nutné pěstovat lidské vztahy v komunitě stejně nebo podobně smýšlejících individualit.

Islám, díky šarí‘e jako náboženský systém zcela rezignoval na utváření a budování moderní liberálně demokratické pospolitosti, kde je (když si teď odmyslíme ekonomické souvislosti) prioritou člověk, důstojné naplňování potřeb a práv jedince v kontextu individualismu a dodržování základních lidských práv v mantinelech aktivní solidarity.

Islámské právo vnáší do náboženského státu vážný psychosociální a politický problém; v důsledku otupělé vůle a elastické povaze obyvatelstva se až příliš často k moci v islámských zemích – i na dlouhou dobu – dostávají různí despotové, lotři, tyrani, kteří nejen ignorují základní lidská práva, ale i slušnost v sociálním a politickém životě. Jako kdyby i o nich napsal Marcus Aurelius: [„…jsou nerozvážní, libují si v okázalosti, v pořádání opulentních slavností, v podnikání pompézních staveb, v rozdělování peněžitých darů, jsou přístupní pochlebování, jsou lovci přízně, milují lichotky, nejsou schopni řídit záležitosti svoje i jiných. Neváží si opravdových filosofů, obklopují se tlachaly anebo úzkoprsými pedanty…“][3]

Pokud tedy zejména mladí silní muži, mladé (i těhotné) matky, prchají do relativně svobodné Evropy, tak z mnoha pohnutek, uveďme si jen některé z nich, ano lze se domnívat jedná se o ty nejvíce aktivizující: nekončící válečné konflikty, sebevražedné útoky, špatné vlády, bezmoc, nejistota, strach, chudoba, nouze, utrpení, nemožnost si plánovat budoucnost,…, a nesnáz kardinální, kterou je bezesporu šarí‘a[4], i když je tato nesnáz promptně zamlčována.

Tisíce mladých lidí, byť jsou nadále praktikujícími muslimy, prchají před hrůzami – jichž jsou doma nedobrovolnými účastníky – a ocitají se v paradoxní situaci, jsou ochotní žít uprostřed cizího (nemuslimského) světa, dovolit, aby jim „vládli“ nemuslimští jedinci, jen když alespoň na chvíli, ne-li napořád, uniknou ze spárů islámského práva, sebevražedných útoků, válek a moci muslimských vlád.  Tito mladí lidé prchají před násilím svých otců, bude jistě zajímavé sledovat myšlenkové změny v hlavách těchto migrantů, kteří do Evropy prchají nikoli za prací, ale před islámským násilím muslimů, samozřejmě i před šarí’ou. […]

[1] charakter, povahopis, jádro osobnosti

[2] zájemce o islámské právo odkazuji na literaturu

POTMĚŠIL, Jan. Šarī⁹a: úvod do islámského práva. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 219 s. ISBN 978-80-247-4379-0

WARNER, Bill. Šaría pre nemoslimov. Prvé vydanie. Brno: Centrum pre štúdium politického islamu, 2015, 69 stran. ISBN 978-80-88089-04-9

[3] volná citace z Marcus Aurelius, Hovory k sobě, 2006

[4] NOAH Feldman, The Fall and Rise of the ISLAMIC STATE, Princeton and Oxford, 2008