Parašat „Lech lecha“ se začíná (a je často překládána) coby pokyn „vyjdi“. Vyjdi ze své krajiny, svého rodiště a svého otcovského domu. A už jsme si tak nějak všichni zvykli,  že pámbu nekyne (rozuměj, nedává doporučení), ale nařizuje. A díky tomuto nepochopení se pak  před námi, posléze i za námi a nakonec především na nás samotné valí obrovská kulička nedorozumění. Neporozumění. Jsme tím pádem náchylní domnívat se, že BigBoss nařizuje a udílí příkazy a zákazy. (Jak často se hovoří o tom, že tóra obsahuje 613 příkazů a zákazů !!)  A že pro slušného tvora v křesťanství, islámu i jidiškajt je zapotřebí to respektovat a poslouchat.

Což sice vesmíru nakonec skutečně neškodí, ale jako vedlejší efekt to s sebou nese fundamentalismus a změnu toho dobrého v pouhou ideologii, a to už vesmír bolí.

Nicméně tradice a zejména kniha Zohar si společně s vámi kladou otázku, co když je to jinak? S těmi tzv. příkazy, s desaterem i s naším „vyjdi -*lech lecha?  Nikoli vyjdi (nebo bude zle), ale prostě vycházej.  Vycházej ze své krajiny, rodiště a svého otcovského domu…  Nelze nebýt Evropan, Afričan, žid, křesťan nebo musulman, nelze nemít tradice, příbuzné a kulturu, ale pokud dobře studuješ onu metrixovou mřížku Bossových doporučení, pochopíš možná, že to všechno jsou  jen dílčí východiska, determinanty (podle kabaly obaly a roucha). A začneš se starat o to,  co je tvým skutečným rodištěm, krajinou a otcovským domem.

Vyjdi (sobě) ze země své, z rodiště svého i z domu otce svého … (gn 12:1) –  Rabi Abba otvírá toto téma slovy jiného biblického verše: Slyšte mne, vy urputného srdce , kteříž jste dalecí od spravedlnosti (iz 46:9);  S poukazem na to, jak těžší je pro bytost svévolníka sice tako jako tak vidět cesty a chodníčky tóry a přesto se jim nevěnovat.  Srdce zatěžkává, protože odmítají vrátit se zpátky ke Vznešenému – svému skutečnému pánu. Proto je Slovo u Izaiáše nazývá „lidmi urputného srdce“.  „Vzdálenými spravedlnosti“ protože utíkají od podstaty tóry – učí Zohar.

Student  namítne. A co  je podstatou tóry? Co jiného, než detailní předpisy o košernosti husích jater a termínech desátků!!  Zohar mu  odpovídá ústy rav Chizkiji: Opravdu? Jen na tom frčí? Proč tedy čteme, že těm, co utíkají od Vznešeného,  se vzdaluje se i On. A protože se sami vzdalují, připravují se o pokoj a harmonii. Neboť je psáno: svévolníci pokoje nemají (iz 48:22).

A pak už to jde ráz na ráz. Víte, učí Zohar, to není jen prázdná náboženská floskule anebo marketingové heslo, čteme-li v 84. žalmu – Jak neuvěřitelně mílí a příjemní jsou Tvoji příbytkové, Panovníče. To se skoro nedá vydržet, celá bytost po tom touží, potěší to srdce i tělo …

Tóra musí člověku dělat radost a potěšení, ne ho stigmatizovat. Jakkoli.

To, co učí Zohar,  samozřejmě nejsou nějaká vrátka k liberalizmu. Jakési (dnes tak oblíbené a praktikované): Tohle se mi nechce, to je určitě středověk. A vůbec- to se dneska ani nedá takhle žít. A tak se vymluvím na cokoli, co je po ruce, třeba i na Zohar. Vždyť ona i ta krkovička je dobrá a někdy kolikrát radost.  Radost. A prej máme mít ze života radost. Vždyť ona i ta naše zamírající Evropa je dobrá, a bez cizáků by v ní byla možná ještě větší radost.

Jenomže radost „urputného srdce“ není tou správnou radostí, jelikož svévolníci (byť seberadostnější) pokoje nemají. A tak musíme kruhem zpátky. Nikoli „vyjdi“, ale „vycházej“! Vycházej ze svého skutečného rodiště, své skutečné krajiny a otcovského domu. A ten je krapítek jinde.

Pokud tedy jsem  Jsem (jsem-li). Ale pokud jsem, pak prostě nebudeš mít potřebu zabíjet, krást, lhát si do kapsy a smilnit. Pokud jsem, nelze ani jinak,  než abys světil památník stvoření. A pokud nejsem Jsem, pak si dělej co chceš. Nějaké jakž takž na biblických zákonech stojící zákony vydal už Chamurabbi. Při troše štěstí budeš žít v poklidu, v mantinelech zákonů vydaných vrchností,  přestaneš rumu říkat rum a pomazánkovému máslu máslo, ale pokoj mít nebudeš. Protože svévolníci pokoje nemají.

Život je neuvěřitelně logický. A všechny systémy – vesmírné i mýtické jsou logické taky.  Člověk se zklidní teprve až doma. A právě z toho skutečného „doma“ je dobré vycházet. To, že se nám teď doba i okolí maličko fašizují, není dáno dobou. Je to dáno jen a jen  „urputností“ našeho vlastního srdce. Vycházíme-li ze svévole, není divu, že jsme „doma“ ve fašismu.

Abraham vyšel  také přesně z téhle logiky, a ta mu napověděla: „Vycházej, ze svého skutečného domu.“ A tak se sebral a šel. Ne jako ovce, ani do ekonomického exilu, jak to udělal jeho otec Terach, jemuž v Ur Kaldejských už zákonitě přestala kvést pšenka s prodejem hliněných bůžků, když je jeho vlastní kluk veřejně zesměšnil a blamoval.

Proto vyšel Abraham nejen z Ur do Cháran, ale i z Cháran dál. Do zaslíbené země, která měla mít svou slaboučkou kopii v zemi Kenaán (protože, co je nahoře je i dole), ale ve skutečnosti je ještě vejš. V oné nevyslovitelné (ale zažité a prožívané) harmonii, kterou nabízí a poskytuje  poznávání doplněné o pocit, že začínáš  chápat logiku vesmíru, k níž mimo jiné  patří, že bez harmonie ducha není pokoje.

Abraham, možná právě díky řemeslu pantáty Teracha, dobře viděl do toho, jak se vyrábějí „božínkové“ a ideologie  – včetně té o křesťanských kořenech Evropy. A začal se logicky ptát po logice vesmíru. Něco ho trklo a on na to vsadil. Důvěřoval tomu. Alias „uvěřil a počteno mu to za spravedlnost“, jak uvádějí některá křesťanská písma.

Jeho  takto zmiňovanou zásluhou ale nebyla ta tzv. víra (notabene poslušná), jak se nás někteří učitelé snaží zcela vyčůraně přesvědčit. Jeho skutečnou zásluhou byla odvážná  důvěra v logiku života. Našel svůj skutečný dům, rodiště i domovinu, a to mu zákonitě přineslo spravedlnost.  Přestal utíkat a, i když se nadále staral také o svůj dům, o Lotův dům a o to, aby kvůli Sáře nepřišel o bradu, našel pokoj. Žádnej „pobožníček“, docela obyčejný chlap. Ale už na cestě „domů“. K sobě a tomu božskému v sobě i v okolí.) Jak prostinké.  Nechoď nikam, ale vycházej ….