O irských prádelnách pro padlé dívky už jistě většina z nás slyšela. Málo známá je skutečnost, že existovala podobná zařízení i pro „padlé chlapce.“

Jedním z nich byla i takzvaná průmyslová škola svatého Josefa v irském Letterfracku. Ve své době patřila mezi nejobávanější instituce, které irská vláda a katolická církev používaly k věznění dětí a mladistvých. Většina delikventů se sem dostala z rozhodnutí soudu za zločiny jako záškoláctví, krádeže cukroví nebo jen proto, že jejich rodiče nebo poručníci jim „neposkytovali řádnou péči.“ Za zmíněné kriminální přečiny mohl být chlapec v závislosti na svém věku odsouzen na šest až osm let. Do poloviny padesátých let sem byly zařazovány i děti v předškolním věku, od dvou let výše, které sdílely pobyt se staršími chlapci.

Propuštění obvykle následovalo poté, co odsouzený dosáhl šestnácti let věku – dožil-li se jich.

Kruté tresty a sexuální zneužívání nebyly ničím nevídaným. Chlapci, kteří se v noci pomočili, byli nuceni běhat po kamenném dvoře s počuraným prostěradlem nad hlavou tak dlouho, dokud prostěradlo neuschlo. Dokonce i za deště a mlhy.

Pamětníci vzpomínají na dlouhé a kruté bití nahých hochů i další nemilé příhody; odsud také pochází jedno z prvních hlášení o sexuálním zneužívání. Peter Tyrell, který tu byl vězněn ve třicátých letech, popsal znásilnění jedním z dohlížejících mnichů. Když se o něm však poprvé zmínil při zpovědi, kněz se ho zeptal, jak se opovažuje říkat takové lži o mniších, bez nichž by neměl střechu nad hlavou. Tyrell po propuštění z technické školy odešel do Britské armády a byl poslán na frontu. Padl do zajetí, ale německý zajatecký tábor ve srovnání s technickou školou svatého Josefa přirovnával k „čajovému dýchánku.“ V šedesátých letech zahájil kampaň za zveřejnění pravdy o technických školách.  Několikrát se o svém dětství pokusil napsat knihu. V roce 1967, dříve než svou práci dokončil, spáchal sebevraždu.

Přestože se technická škola Svatého Josefa průběžně objevuje v záznamech Oddělení pro vzdělání, k důkladnému prověření poměrů nikdy nedošlo. Už v roce 1934 lékařská inspektorka Dr. Anna McCabeová při běžné kontrole zaznamenala přítomnost monoklu u jednoho z chlapců. Na dotaz odpověděl, že dostal ránu pěstí za vyrušování při vyučování. Oddělení pro vzdělání následně napsalo Křesťanským bratřím, kteří školu vedli, dopis, v němž žádalo, aby se podobných nežádoucích a nebezpečných trestů v budoucnu zdrželi.

O rok později dostalo odpověď, že jde o nedorozumění, neboť během demonstrace při vyučování jeden z Bratrů omylem vrazil chlapci loktem do oka.

Vysvětlení bylo přijato a kruté bití zůstalo součástí každodenního života chlapců od svatého Josefa i během následujích třiceti let.

Ironií bylo, že ačkoliv mnoho z nich sem bylo soudem odesláno proto, že jejich rodiče je nedokázali přimět k řádné školní docházce, ani tady se vzdělání nedočkali. „Průmyslová škola“ bylo výdělečné zařízení. Poskytovalo krejčovské, tkalcovské a ševcovské služby, mohli jste si tu nechat zhotovit matrace, opravit motor, objednat pečivo nebo ukout cokoli ze železa. Škola byla přitom naprosto potravinově soběstačná. Všechno jídlo pocházelo z vlastní farmy, na které – stejně jako v ostatních odvětvích činnosti zařízení – pracovaly téměř výhradně děti. Až čtyřicet z celkové stovky chovanců bylo na farmě nebo v řemeslech zaměstnáno na plný úvazek. Slovo „zaměstnáno“ je ovšem eufemismus, protože samozřejmě nedostávaly žádný plat. Jediné vzdělávání, kterého se těmto čtyřem desítkám chlapců dostávalo, byla třičtvrtěhodina křesťanské doktríny po práci. Zbývající chlapci, většinou ti menší, měli vyučování ráno a po zbytek dne pracovali.

Hospodářsky byla škola úspěšná. Na začátku šedesátých let měla pět set ovcí, devatenáct krav, čtyři sta padesát kuřat, prasata, krocany i kachny. Nejenže dětská práce stačila uživit celou školu; výsledkem byly i přebytky na prodej.

Kromě toho dostávala instituce od vlády příspěvek na každého zadrženého. Křesťanští bratři si však v průběhu desetiletí opakovaně stěžovali, že stát je financoval nedostatečně. Naposledy vznesli takovou stížnost v roce 1999, poté, co byl zveřejněn dokument o pozadí provozu školy. Nikdy nezmínili zisk, který jim z provozu školy a práce jejich chovanců vznikl. Přestože církevní řád, kterému škola patřila, nikdy nezpřístupnil své záznamy, z těch, které přece jen nějak unikly na veřejnost je zřejmé, že zisky existovaly. Ještě v padesátých letech je finanční situace školy popisována jako „velmi uspokojivá,“ ovšem koncem padesátých let, když ubylo chovanců, se objevují stížnosti, že soudce v Dublinu, původem z Corku, posílá chlapce do corkských škol. O desetiletí později se situace znovu zlepšila a v sedmdesátých letech už byla bankovní konta řádu opět tučná. Jedna z interních zpráv mluví o tom, že mladší děti „znamenají pro instituci finančně tak mnoho“ a chválí jednoho z mnichů, že „jemu lze děkovat za ta hezká čísla… převážně ze školy.“

Když byla škola v roce 1974 konečně uzavřena, Oddělení vzdělávání poslalo řádu Křesťanských bratří děkovný dopis za skvělou péči, kterou generace mnichů poskytovaly chlapcům v instituci.