Femme auto v Dakaru je jednou ze dvou senegalských autoopraven, jejichž majitelkami jsou ženy.
A nejen to – šest z patnácti mechaniků, kteří ve Femme auto pracují šest dnů v týdnu od osmi ráno do šesti večer, jsou dámy. Paní Ndeye Coumba Mboup založila svou společnost v roce 2006, poté, co několik let čekala na slibovanou pomoc od vlády. Před dvěma lety už její společnost zaměstnávala třicet lidí. “Nic jsem od nikoho nedostala, samé sliby. Nakonec jsem se o všechno postarala sama. Šlo mi hlavně o pomoc nezaměstnaným mechanikům. Zvlášť čerství absolventi to mají těžké, a dívky zejména: málokdo zaměstná dívku jako autoopraváře!” Paní Mboup ale připouští, že po počátečních rozpacích nakonec zákazníci preferují ženské mechaniky, protože je považují za serióznější a pečlivější než muže.
Boje za začlenění žen do dříve výhradně mužských domén probíhají na všech frontách: v roce 2007 nastoupily první rekrutky do senegalské armády, v politice se v roce 2010 zákonem prosadilo “padesát na padesát” …a řidičky dakarských taxíků více než zdatně konkurují mužským kolegům.
Národní fond pro zaměstnanost žen pomohl v roce 2007 založit společnost Taxi Sisters. Dakar se tehdy zdál nájemními vozy přeplněný a málokdo věřil, že provozovatel taxi tam může prosperovat. Taxi Sisters ale nastoupily s deseti novými, klimatizovanými automobily. Jejich řidičky – elektrotechničky a další absolventky různých škol, které nemohly najít vhodné zaměstnání – si novou práci pochvalují i po letech.
“Vozíme hlavně cizince, ale i místní. V noci nejezdíme – prošly jsme sice i kursy sebeobrany, ale zatím jsme žádné potíže neměly. Někteří řidiči, muži, nás podporují, jiní ne. Jsou i lidé, kteří si myslí, že žena by měla být doma a vařit. Ale my chceme své vlastní peníze, ne si o ně pořád někomu říkat.”
Kolegové taxíkáři Sestrám zazlívají, že využívají neoprávněné výhody: “Jako taxíkářky, ať si klidně jezdí, ale ať stojí s námi ve frontě, a ne rovnou před hotelem! To si pak osm z deseti turistů vezme je, a my máme smůlu!”
Jedna z řidiček se brání: “Auta máme na leasing. Z dvaceti tisíc, co denně vydělám (cca 1.000 Kč), dám sedm na benzín a sedm na splátku. Musím mít každý den aspoň čtrnáct tisíc jen na provoz!”
“Je důležité, aby ženy měly práci,” říkají řidičky taxíků. “Ženy většinou nepracují, a když vidí pracovat jednu, je to dobrý příklad. Není těžké sehnat práci, když jsi žena, ale v některých odvětvích lidé na to ještě nejsou zvyklí; ženy už teď dělají všechno, jen v dopravě ještě nejsou.”
Zákazník ze zahraničí přidává svůj pohled: “V Dakaru je většina aut v hrozném stavu; díry v sedačkách, rozbitá zrcátka… nový taxík je výjimkou.”
Jejich konkurent Mokhtar si ale myslí: “I když práce je dobrá pro každého, všechny práce nejsou pro všechny. Řídit taxík je těžké, nevyděláš si, kolikrát strávíš i pět hodin bez zákazníka. A muži vydrží víc, než ženy.”
Přes konkurenční řevnivost se ale mužští řidiči taxíků v Dakaru nakonec nemusí soupeření s ženami bát: vzdor počátečním velkým plánům řidiček nepřibylo. Senegalky nemají o profesi zájem – považují ji za nebezpečnou. To i přesto, že žádné z taxikářek se ve výkonu služby zatím nic nestalo. Řízení taxíku mají také za příliš časově náročné na to, aby to mohlo být povolání vhodné pro matky s dětmi, jimiž většina Senegalek v biologicky plodném věku je, a výdělky jsou prý moc malé na to, aby se jim taková oběť vyplatila.
Přestože tedy projekt Sister Taxi byl jako celek úspěšný, dnes upadá. Poměr řidiček a řidičů taxíků se v Dakaru nezměnil – žena tu řídí každý tisící taxík.
1 Komentář
Škoda, že na místo těchto dam,proudí do evropy jejich muži: https://www.youtube.com/watch?v=RJjsVckKUPI