Ano, vím, že gramaticky správně ten nadpis není. A vůbec, sprostě se mluvit nemá. Kor když máte v blízkosti malé dítko. Ale i tak tohle byla má první slova v sobotu ráno, když jsem otevřela počítač.

„Mami, proč takhle mluvíš? Já jsem to říkal minule paní učitelce, že někdy mluvíš ošklivý slovíčka.“ Polkla jsem odpověď na svou obranu, že mé nejsprostší slovo doma je „prdel“ a použila odpověď, kterou používá starší dítko na výtku o úpravu svého pubertálního slovníku: „Když je to pravda, tak proč bych to neřekla?“

„Ale proč jsi to řekla?“

„Protože se stalo něco moc ošklivého a mám na teroristy strašný vztek. Vztek nad zmařenými životy.“

„Mami, a kdo je to terorista?“

„To je moc zlý člověk, který chce zabít co nejvíc lidí.“

„A mami, proč to dělá?“

„Protože chce ubližovat a myslí si, že to, co dělá, je správný.“

„A proč chce ubližovat. A proč si to tak myslí? On je takhle hloupej?“

„To já nevím.“

Vážně nechápu, jak se člověk dokáže dostat do stavu, kdy mu tohle přijde správný. Kdy se z normálního člověka stane zrůda, co si neváží lidského života. Nechápu a myslím, že ani pochopit nechci.

„Mami, třeba má nemocnou hlavičku, jako můj kamarád ve škole. Ten taky neví, že zlobení je špatný, protože je takhle nemocnej, víš…“

„Mami a bojíš se?“

„Bojím. Moc se bojím.“

„ Mami, a chceš něco říct, ale nikomu to neříkej? Já se bojím tmy.“

Nebylo dětství krásné a bezstarostné, kdy jsme se báli „jen“ té tmy?