Povídá Jaakov v parašat Wa-jece svému tchánovi. Docela v něm pění žluč, protože má pocit, že to pan tchán už maličko přehání. Přesto se snaží jakž takž krotit a pochopitelně, stojíme uprostřed semitské pouště a semitských posluchačů. A tak se jeho „bublání“ zákonitě musí stát nejen souhrnem argumentů vůči hamižnému Lavanovi ale také veřejným projevem vojevůdce před  nastoupenými armádami.  V historických filmech o Attillech, Spartacích, Ježíších či Théseech nás to vždycky zdržuje, vždyť kompars se má už za chvíli začít „řezat“ a to teprve bude to akční, tak proč poslouchat ty motivační fráze! Ale tyto vojevůdcovské projevy dávají hercům v hlavní roli (a ve zbroji) vžycky příležitost k „hereckému“ koncertu.

Nevíme, kdo v „našem“ filmu hrál Lavana a kdo Jaakova, dokonce jsou tací, co tvrdí, že možná žádný Lavan a Jaakov nebyli. Jsou to jen mýty. To ale ponechme stranou, protože na tom vůbec nefrčí. Jaakovovo „Podívej Lavane“ je každopádně scénáristicky velmi zdařilé.

Pojďme si připomenout detail. Jeden z mnoha. Proč Rachel ukradla „dědky“ svých praotců, proč Lavan zaútočil (anebo zapronásledoval) Jaakova, byla to magie anebo pouhý lstivý trik to s těmi oloupanými holemi v napajedle,  to vyřešíme později, jindy. Dnes se podívejme jen na Jaakovovu argumentaci. Vlastně jeden její detail.

„Podívej Lavane, dvacet let jsem ti sloužil, možná ti dokonce dělal blbce. Slepý jsem ale nebyl. Pár z tvých ústrk jsem snášel proto, že jsem si říkal – karmicky je to v pořádku. Pár proto, že jsem pochopil, Lavan je chudáček krapet na peníze, to se dá ustát. Ale odtud až potud. … Ale teď mám právo jít svou cestou a dokonce i právo demokraticky ti sdělit, že jsi se svým podezíráním a útoky úplně mimo, protože mám splněno. Vždyť oba víme, že dokonce i to, co pod mou správou roztrhala zvěř, i to jsem uhradil, tak jak jsme se dohodli. Ty sám jsi toho z ruky mé vyhledával. A nejen zadávené ale i to, co pokradli zloději. (gn 31:38); Tak teď, prosím sklapni!“

Jinými slovy: „Jojo, holenku, máme demokracii. Máme plno svobod a práv. Já i ty. Ale vedle práv má každej taky povinnosti. A domáhat se svejch práv může teprve tehdy, když mám „splněno“ i na misce povinností. Proto jsem, když jsme si plácli, že ti pohlídám stáda, bez námitek hradil i to, co jsem nemusel. Tak zněla dohoda. Svobodně uzavřená i bez papíru. A dohody se plní. A tak zní i pravidlo:  Závaží, kámen, korec i pintu spravedlivou míti budete (lv 19:36), navíc, jak po čase prozradí jeden rybář od Tiberiady : Dávejte tu míru dobrou, natřesenou (luk 6:38) protože, jak víme ostatně naprosto všichni: To co zvyšuje bohatsví a to bez jakéhokoli plahočení, je požehnání Nebes (prv 10:22). Já si svoje povinnosti splnil, a dal jsem ti dokonce míru natlačenou, vrchovatou, tak teď mám právo ti tady veřejně říci :  „Fuck off!“

A všichni tomu tam v poušti celkem rozuměli. Dokonce dali praotci Jaakovovi v duchu za pravdu. Včetně Lavana. Proto potom oba „vojevůdcové“ resp. vůdcové vojů  Lavan i Jaakov společně stavějí kultický pahrbek coby viditelné zpřítomnění nové smlouvy (Ed ha-gal haze  – tahle hromada budiž svědectvím…)

Mám právo křičet z plna hrdla „Mám právo!“, ale teprve poté, že mám jistotu, že mám splněno v rámci svých povinností. Protože mít právo na právo mi dávají právě ty splněné povinnosti. Tóra je prostá a jednoduchá. A jaké, že ty povinnosti jsou? To taky nomádí z obou houfců tam u „Gal ed“ neboli v Micpa věděli moc dobře. A daleko nahatěji, než jak to dnes ilustrujeme ovlivněni Origenovým taktickým výmyslel o „dějiách spásy“, jak nás dokonale usvěčují všechny kýčovité a zatraceně přebarvené ilustrace tohoto poněku černobílého názoru. Jeden je padouch a druhej hrdina. Nikoli, všichni jsou padouši i hrdinové. Rozhoduje jen jejich právo na právo skrze povinnosti. A ty jsou jen dvě. Být svobodný a respektovat svobodu.

Jak toho dosáhnout to Chamurabbiho zákoník (později vtělený do právních kodexů židů) neobsahoval. Naštěstí tóra není jen právním, ale i mýtickým kodexem židů. A tak ho pochopitelně (právě v těch údajně mytýckých – anebo spíš mystických pasážích) obsahuje. „Jsi součástí Mého světa a jenom pro tvoji mimochodem beztak jen ode Mne vdechnutou kreativitu jsem ti na něm dal podíl taky. Takže máš  plné právo říkat  „můj svět“. Tvůj svět je ale tvůj do té míry, dokud nezapomeneš, že je Můj (protože co je nahoře, je i dole). Tvůj je ten zdejší svět – olam ha-ze. Příroda, čas a tvoje dary (determinace).  Ale ten skutečný – olam ha-ba – je Náš.  I na něj máš demokratické právo. Za předpokladu, že si splníš své povinnosti.  Žádný třetí svět, nějaké nebe-peklo-ráj neexistuje. Jen ten „tvůj“ a ten „Náš“. Ale i v tom „tvém“ světě plničkém demokratických práv a svobod máš pořád povinnosti vůči tomu „Našemu“.  A ty nejsou zase tak složité.  Projdi si, prosím, jejich branami, a  hned potom (a s plným právem!!) se začni hrabat v cestovních vacích migrantů, baťůzcích sluníčkářů táhnoucích na Albertov anebo v myslích náboženských „tmářů“.  Pokud možno měrou dobrou a natřesenou.