18. listopadu se ministr obrany Martin Stropnický Praze vyjádřil, že v rámci pomoci Francii je Česká republika ochotna zdvojnásobit svůj vojenský kontingent v misi EU v Mali tak, aby v tomto regionu působící francouzští vojáci mohli být přesunutí do Sýrie. V současnosti je na malijské výcvikové misi přítomno 38 českých vojáků a Český parlament již dříve schválil navýšení jejich počtu.

AZAWAD  je slovo používané severoafrickým národem Tuaregů a odpovídá českému pojmu “pastva”.  Jedná se o rozsáhlé území ve středozápadní části Sahary a Sahelu, dnes se však použití tohoto slova omezuje k označení severní oblasti Mali. Od roku 2012 nesl tento název samostatný stát vytvořený tuarežskými vzbouřenci.

Tuaregové žili jako nomádi pod nadvládou různých západoafrických černošských národů a jejich centralizovaných států až do roku 1591. Na počátku dvacátého století však Tuaregové byli kolonizováni Francouzi a po rozpadu koloniální říse se území « pastvin » rozdělilo mezi Niger, Mali, Alžírsko, Libyi a Burkinu Faso. Nové země ignorovaly nomádský způsob života tuarežské menšiny, a postupně ji vytlačovaly víc a víc na území pouště.

K prvnímu povstání Touaregů v důsledku těchto změn dojde už v letech 1916-1917 – tehdy proti francouzské koloniální vládě v oblastech dnešního Nigeru. V roce 1958 vznikne Lidové hnutí Azawad (MPA – Mouvement Populaire Azawad), jehož cílem je vytvoření samostatného státu Tuaregů. V letech 1962 – 1964 vypukne pod jeho vedením povstání, je však  malijskou vládou krutě potlačeno.

Represe ze strany vlády, ale také velké sucho vyhání v roce 1970 mnoho malijských Tuaregů do Alžírska a Lybie, kde jsou přijímání do armád. Tam získávají vojenský výcvik. V roce 1988 právě bývalý voják lybijské armády a člen tzv. Zelených legií zakládá v Mali Lidové osvobozenecké hnutí Azawad (MPLA – Mouvement populaire de libération de l’Azawad). Povstání, v jehož čele stojí, je po šesti měsících potlačeno a jeho hnutí se rozpadá.  Část se stává součátí původního MPA, část rebelů vytváří Lidovou frontu za osvobození Azawad (FPLA – Front populaire de libération de l’Azawad) a část Revoluční armádu (ARLA – l’Armée revolutionaire de libération de l’Azawad). V oblasti vzniká i samostatná organizace Arabů – Arabská islámská fronta (FIAA – Front islamique arabe de l’Azawad). Tyto čtyři uskupení proti majijské vládě společně,  ne však se stejnými cíly, pokračují dál v povstáních proti vládě.

V měsících následujících po lybijské občanské válce se do Nigeru a Mali vrátí dva až čtyři tisíce Tuaregů, dříve sloužících v Kaddáfího armádě. Někteří z nich se připojí k malijské armádě,  většina však k nově vytvořené organizaci MNLA. Národní hnutí za  osvobození Azawad (MNLA – Mouvement national de libération de l’Azawad) je první ozbrojenou skupinou bojující za úplnou nezávislost. Ministr obrany Mali ještě během roku 2011 vyjadřuje velké obavy, že se vojenského arzenálu v oblasti zmocní jak MNLA, tak alžírska Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). Obavy sdílí i vyslanec OSN pro západní Afriku. Dne 23. listopadu 2011 jsou v severním Mali uneseni dva Francouzi, o dva dny později jsou ve mestě Timbuktu uneseno pět dalších bělochů, z nichž jeden přijde o život.

Francie je nespokojená. Jak s údajně laxním přístupem tehdejšiho prezidenta Mali Amadoua Toumaniho Tourého, tak – a to především – snahou jeho vlády omezit či dokonce vyloučit francouzské společnosti z budoucího trhu s ropou a uranem na severu státu. Snaží se proto uzavřít tichou dohodu s Tuaregy a podporou jejich povstání destabilizovat Tourého režim. Je veřejným tajemstvím, že sídlo mluvčího tuarežské organizace je v Pařízi. Odtamtud pravidelně informuje francouzská státní média – France24 a RFI. Na konci roku 2011 se na francouzském ministerstvu zahraničí koná se zástupci MNLA  tajná schůzka.

17. ledna 2012 vypukne v severním Mali válka. Je opravdu těžké si představit, že by tito rebelové započali válku, aniž by předem informovali Paříž a uzavřeli s ní dohodu. Jednotlivé části severního Mali se postupně dostávají do rukou rebelů. Žádné oficiální odsouzení ze strany vlády Nikolase Sarkozyho nepřichází. Alain Juppé, ministr zahraničí se dokonce pro RFI vyjádří, že « povstání » je vojensky úspěšné a dobře připravené, vláda Sarkozyho však i nadále odmítá vojensky pomoci svým oficiálním spojencům . Tvrdí, že vojenské řešení tohoto « povstání » není možné a nabádá vládu Mali s MNLA vyjednávat o príměří. Během zmíněného období se na severu Mali nespokojení rebelové vlivem alžírské AQIM ještě více radikalizují a v regionu vzniká vícero džihádisticko-salafistických organizací: Hnutí za Jedinečnost (Boha) a džihád v Západní Africe (MUJAO – Mouvement pour l’unicité et le jihad en Afrique de l’Ouest), Islámské hnutí Azwadu (MIA – Mouvement Islamique de l’Azawad), dále tzv. Signatáři krví (Les Signataires par le sang) a v neposlední řadě organizace Ansar Ad-Din (Obránci náboženství).

V noci z 21. na 22. března, svrhne vojenský převrat malijského prezidenta Amadoua Toumaniho Tourého. Mluvčí Národního výboru pro obnovu demokracie a obnovení státu (CNRDR), poručík Amadou Konaré, oznamuje pozastavení ústavy a rozpuštění institucí republiky. Důvodem k ospravedlnění  vojenského převratu je « neschopnost vlády poskytovat nezbytnou armádu a zabezpečit integritu území státu ».

Ráno, 6. dubna 2012 mluvčí MNLA proklamuje na svých internetových stránkách a také ve vysílání France24 nezávislost státu AZAWAD.  O měsíc  později MNLA a Ansar Ad-Dine oznamuje společnou dohodu a úmysl vytvořit islámský stát, MNLA představí prozatímní vládu Státní přechodné rady Azawad (CTEA) s prezidentem Bilalem Ag Acherifem.

Občanská válka však vyhlášením nezávislosti na území nového státu nekončí, tuarežští rebelové nejsou jednotní. Kromě hnutí Tuarégů existují i hnutí arabská (arabsko-malijská). Na území AZAWAD bojují kromě alžírské AQIM také nigerijský Boko Haram a vojácí západosaharského Frontu Polisario, najímaní jako žoldáci. Hnutí se neustále slučují, rozdělují, v různých obdobích vytvářejí různé koalice. Rozdělení do jednotlivých frakcí, hnutí a koalíc, bojují mezi sebou.

Již měsíc po vyhlášení samostatnosti je humanitární situace v oblasti víc než tragická. Nevládní organizace Lékaři světa (Médecins du monde)  dočasně pozastavuje v severním Mali svou činnost  a upozorňuje, že snížení bezpečnosti v Mali na tuto úroveň může připravit místní populaci i o základní lékařskou péči. V dubnu  vydáva  Amnesty International tiskovou zprávu, že severní regiony jsou « na pokraji velké humanitární katastrofy » a dodává, že « všechny potraviny a léky skladované humanitárními organizacemi byly vypleněny a většina humanitárních pracovníků uprchla » Lidé se potýkají s vážným nedostatkem potravin,  hrozí bezprostřední riziko propuknutí epidemií. Zpráva Amnesty International hovoří o únosech a znásilňování dívek. Nucených sňatcích a odvodech chlapců. Školy jsou zavírány a demolovány. Majetky jsou pleněny, několik stovek tisíc lidí, vyhnáno ze svých domovů, se stalo uprchlíky uvnitř Mali. Přibližně stejný počet lidí se uchýlil do okolních zemí. Podle Human Rights Watch v březnu a dubnu 2012 bojovníci MNLA, často žoldáci, páchali četná zvěrstva proti civilnímu obyvatelstvu (včetně znásilnění, únosů a drancování) v nemenší míře než islamisté. Mnoho žoldáků je v dětském věku.

Změna vlády ve Francii neznamená změnu francouzských zájmů. Postupem času dojde k přehodnocení politiky a prezident Hollande nakonec upřednostní legitimní malijskou vládu.  V lednu 2013, a to doslova ze den na den, Francie v Mali pod mandátem OSN intervenuje. Společně s Francouzi přicházejí Čadské pohotovostní sily, do té doby přítomné v Nigeru, na konci roku 2013 pak oddíly zemí CEDEAO.

Intervence nicméně mír do oblasti dosud nepřinesla. Rebelové bojují dál, jak proti armádě, tak dál mezi sebou.  Ozbrojenci se pohybují od vesnice k vesnici a neustále snaží získávat a odvádět mladé lidi. Rabují. Běžní lidé, především sami Tuaregové, jsou pod tlakem ze všech stran: informují-li  armádu, budou popraveni jako informátoři; pokud tak neučiní, armáda si myslí, že podporují rebely.

Tímto způsobem válka o pastviny dodnes pokračuje.