Portugalský diplomat Aristides de Sousa Mendez, původem z bohaté konzervativní katolické rodiny, zaplatil za své aktivity chudobou a vyvržením.

Původně takovému konci nic nenasvědčovalo. Mendesova rodina patřila po staletí mezi bohaté severoportugalské feudály, kteří se ve 20. století přizpůsobili změnám společnosti a vybrali si nové profese: Aristidův otec byl soudcem, Aristides a jeho bratr vstoupili do diplomatických služeb. Aristida na jeho diplomatických misích doprovázela manželka a čtrnáct dětí; působil v Britské Guayaně, Belgii, Brazílii, na Zanzibaru i dalších místech. Osudným se mu stalo místo konzula ve francouzském Bordeaux, kam byl vyslán v září 1938. Aristides na rozdíl od své ženy nevěřil, že evropská krize přeroste ve válku a místo přijal. Ovšem již dva týdny po přistěhování Mendesových do Bordeaux Hitler obsadil Sudety a za další tři týdny přišla Křišťálová noc. Prvního září 1939 vjely německé tanky do Polska. Začala 2. světová válka. Bylo jen otázkou času, kdy se pod německou vládu dostane i Francie.

V listopadu dostali všichni portugalští diplomaté od Ministerstva zahraničních věcí oběžník se seznamem osob, kterým nesmí být vydávány portugalské pasy ani víza. Šlo o tyto skupiny lidí: Rusové, Židé, osoby kterým bylo zamítnuto občanství země, kde žijí (např. cikáni),držitelé dokladů totožnosti vydaných osobám bez vlasti a „osoby, jež neuvedou rozumný důvod k návštěvě Portugalska nebo jejichž pas naznačuje, že se nebudou moci vrátit do vlasti.“ Ministerstvo k tomu stanovilo, že žádné vízum nesmí být vydáno bez jeho souhlasu.

Během prvních únorových dnů roku 1940 požádal o portugalské vízum v Bordeaux španělský profesor a lékař Eduardo N. Laporte; jako komunista se v nové situaci obával o život, proto se rozhodl i s rodinou uprchnout do Bolívie. Ta s jeho přijetím souhlasila, ale cesta na loď vedla přes Portugalsko. Protože Mendes na dotaz o povolení víza pro Laporteovy nedostal odpověď ani po čtyřech týdnech a loď Laporteů měla co nevidět odplout, vystavil jim víza bez příslušného schválení. Brzy poté, co doktor s rodinou odjel, dorazila z ministerstva zamítavá odpověď. Imigrační úředníci nechali rodinu Laporteových odjet i s neautorizovanými vízy, ale Mendes byl pokárán. Tehdy poprvé jednal Aristides podle svého svědomí, ale proti předpisům.

Když v květnu 1940 nacisté obsadili Benelux a Francii, zaplavily Bordeaux tisíce uprchlíků v naději, že se jim podaří nasednout na nějakou loď nebo že přejdou do Španělska. Lidé tábořili na vlakových nádražích, přespávali v parcích i v tunelech metra. Silnice a mosty byly zcela ucpány auty plnými utečenců. Mnoho uprchlíků věřilo, že pokud se dostanou do Lisabonu, budou moci lodí odcestovat dál, pryč z Evropy. Konzulát v Bordeaux byl zaplaven davy žadatelů o víza.

Mendes se telegramem ptal portugalského premiéra Salazara, jak má postupovat. Salazar ho odkázal na již zmíněný oběžník.

Přibližně v této době došlo k setkání Mendese s polským rabínem Chaimem Krugerem. Ten s rodinou nejprve uprchl z Polska do Antverp a dál do Bordeaux. V době, kdy se potkal s Mendesem, se snažil utéci z Francie. Mendes rabína ubytoval ve svém domě a když ministerstvo podle očekávání zamítlo rabínovu žádost o víza, nabídl konzul, že Krugerovům pomůže získat víza jinam. Rabín mu odpověděl, že nejen on potřebuje pomoc: „všichni mí souvěrci jsou tu v ohrožení života,“ řekl.

Tři dny po tomto rozhovoru začal Mendes vydávat víza všem žadatelům na počání. Bez otázek. Rabín Krueger procházel mezi lidmi, kterých byl konzulát plný, na schodech i v kancelářích, vybíral pasy a nosil je Mendesovi. Ten je podepsal a podal tajemníkovi k orazítkování. Tajemníkem konzulátu byl v té době José Seabra, velmi pečlivý a předpisů dbalý muž. Snažil se Mendese od jeho jednání odradit a později trval alespoň na dodržování úředních hodin, evidenci žadatelů o víza a vybírání správního poplatku. Posléze ale i on pod vlivem atmosféry upustil od svých požadavků a společně s Mendesem vydával víza každému, bez evidence, zdarma, od rána do noci. Mezi žadateli byla i osmiletá holčička, jejíž rodiče Němci zastřelili kulometem, někteří Rotschildové, belgický ministr afrických kolonií a další.

Po nacistickém bombardování Bordeaux v noci na 20. června se davy uprchlíků znovu daly na pochod – opouštěly Bordeaux a snažily se dostat ke španělským hranicím. I Mendes se přesunul na jih, do Bayonne, kde byl rovněž portugalský konzulát, stejně obležený tisícovkami vyděšených lidí jako ten v Bordeaux. Konzulátu v Bayonnes ovšem vládl konzul Faria Machago a vicekonzul Vieira Braga, kteří dbali předpisů. Mendes jim oběma vyčinil za jejich bezcitnost („Jak by vám bylo, kdybyste byli s ženou a dětmi na jejich místě?“) a jako jejich nadřízený jim nařídil víza vydávat.

Machago poslal telegrafickou zprávu na ministerstvo zahraničí a informoval jej o tom, že Mendes bez nutných procedur a bez prověřování žadatelů vydává obrovské množství víz. Žádal ministerstvo o instrukce.

V téže době si prostřednictvím portugalského velvyslanectví v Madridu stěžoval generál Franco na ohromné množství Židů a oponentů nacismu, kteří s portugalskými vízy vstupují do Španělska.

Do Bayonne byla vyslána kontrola, která zjistila, že Machagova zpráva nelže. Mendes byl okamžitě zbaven funkce a dostal nařízení vrátit se do Bordeaux. To ale odmítl a rozjel se na španělskou hranici, kde uprchlická krize vrcholila. Portugalský premiér žádal, aby se Mendes vrátil do Lisabonu, ale ani tohoto příkazu diplomat neuposlechl.  Na hranici se Španělskem vládl chaos, Španělé někdy vpouštěli celé skupiny uprchlíků, jindy si vybírali nebo úplně uzavřeli přechod a odmítali kontrolovat i cestovní doklady. Mendesovi se pod falešnou záminkou ještě povedlo propašovat několik uprchlických aut přes málo používaný přechod, kde nebyl ani telefon. Pak se vrátil pro rodinu do Francie a odjeli zpět do severního Portugalska.

Při výslechu na ministerstvu zahraničí Mendes uvedl, že jedinou pohnutkou jeho nezodpovědného konání byl soucit s uprchlíky. „Jejich utrpení se nedá vyjádřit slovy,“ hájil se. „Někteří z nich přišli o manželky, jiní neměli zprávy o svých dětech, další museli přihlížet tomu, jak jejich milovaní umírají při německých náletech. A pak tu bylo ještě něco, co se nedalo jen tak ignorovat: vědomí, jaký osud by je čekal, kdyby padli do rukou nepřítele.“

Mendes už nikdy nezískal žádné zaměstnání. Bývalého diplomata, který se ocitl v nemilosti, si nikdo netroufl přijmout do práce. Bez příjmů musel Mendes zastavit svůj majetek a v roce 1954 zemřel v bídě.

Odhaduje se, že Aristides de Sousa Mendez zachránil asi třicet tisíc lidí, z toho deset tisíc Židů.