Aleš Veselý. Jaký byl, proč ho uznávali ve světě a proč by se na něj nemělo zapomenout?

Minulý týden prošla médii zpráva o náhlém úmrtí sochaře Aleše Veselého. Bylo mu osmdesát let. Pár stručných článků o muži, jehož práce rozhodně stručná nebyla. Patří mezi nejodvážnější české umělce, ale v rodné zemi se setkával spíš s nepochopením. Jeho díla dneska vlastní největší světové galerie. Doma se mu ale rozsáhlejší či retrospektivní výstavy nikdy nedostalo.

Aleš Veselý nejdříve vystudoval malbu, k sochařině se dostal až později. Šedesátá léta jsou pro něj asi nejmilejším obdobím. Jeho díla jsou uznávána, může vystavovat v zahraničí. Osobité a často zvláštní projekty nacházeli své kupce i obdivovatele. Škoda, že toto období trvalo tak krátce. Sedmdesátá léta přinesou velké rozčarování nejen v uměleckém světě. Slavný sochař se musí „uklidit“ mimo metropoli. Kousek za Prahou si koupí starý mlýn a tvoří tam. V tichosti, bez zájmu umělecké veřejnosti. Sám pro sebe. Ví, že jednou si jeho děl někdo všimne. Po revoluci se rychle vrací na výsluní. Stává se profesorem na AVU a dostává několik významných nabídek.

Židovský původ, holokaust a sochy

Svoje kořeny sochař promítá snad do každého díla. V deseti letech dostane on i jeho rodina žlutou hvězdu. Jako dítě se transportu vyhne. Jeho otec a sestra ne. Naštěstí se vrátí. Ne tak ale dalších 42 členů jeho rodiny. Každý se se svým traumatem vypořádává jinak. Aleš Veselý do soch vkládá pomíjivost lidského bytí, osud, existencionalismus i magičnost. Když mu zemře otec, pracuje celý rok na plastice jménem Kaddiš. Modlitba za zemřelé. Syn by se měl za mrtvého otce modlit kaddiš každý den, celý rok. On se nemodlí, ale pracuje.

V pražských Bubnech je asi jeho nejznámější instalace. Na místo, odkud odjížděli transporty židů, umístil stojící kolejnici. Jmenuje se Brána nenávratna. Ta poslední, která ještě nebyla oficiálně odhalena, je Síla neodvratnosti. Bude stát v Terezíně. V bývalém ghettu, kde prožil válku i jeho otec a sestra.

S Alešem Veselým odešel sochař, mistr svého oboru a taky ten, který věřil. Věřil v to, že i když nebyl často pochopen, jeho díla svoje místo jistě jednou najdou. A musí se uznat, že posledních několik let se jeho víra naplňuje.