Je rozdíl s něčím se smířit a na něco si zvyknout. Jsem smířená s tím, že se u nás často používá dvojí metr na muslimy. Už to, že se při zločinu spáchaném muslimem nezapomene zmínit, že šlo o vyznavače islámského náboženství, svědčí o tom, že něco není úplně v pořádku. Jsem s tím smířená a už mě to přestalo překvapovat, ale asi si na to nezvyknu.

Stejně tak jsem smířená s tím, že si mě někteří lidé budou s údivem prohlížet, odsuzovat mě, aniž by se mnou promluvili, nebo nade mnou vynášet kletby jako například paní nedávno v centru Prahy – „ať Vám zmrzne břicho“ (jsem v 9. měsíci těhotenství). Jsem s tím vším smířená, ale zvyknout si na to nejde.

S touto hloupou situací a mediální masáží kolem uprchlické krize a tzv. Islámského státu vyvstává ještě jeden problém. Na muslimy se vztahuje odpovědnost a kolektivní vina za zločiny spáchané jednotlivci či skupinami. Na jiné náboženské skupiny nebo národnosti se nic takového nevztahuje (alespoň doufám!). Můžu neustále opakovat druhým i sama sobě, že já nenesu odpovědnost za to, co v Evropě nebo mimo ni páchá Islámský stát, v Africe Boko Haram nebo Tálibán v Afghánistánu.

Člověk ale přeci jen na chvíli zapochybuje, když je mu neustále předhazováno médii nebo bohužel i blízkými lidmi, že jeho náboženství je plné násilí, bezpráví a nenávisti, že teroristé jednají přesně podle Koránu a že je naším úkolem a snad i povinností neustále veřejně vystupovat a odsuzovat tyto smutné události každou zvlášť. Nikdo jiný tohle dělat nemusí, protože je přeci jasné, že normální člověk nikdy žádné násilí na nevinných lidech nemůže schvalovat. Ale u muslimů jako by toto neplatilo.

Pochybování a nejistota se projeví například tehdy, když zahalené muslimky poslouchají na ulici urážky a reagují na ně, jako by se skutečně něčím provinily. Běžný člověk by si asi nenechal nic takového líbit a okamžitě by razantně zareagoval, protože by nechápal, proč ho někdo uráží. Muslimka už většinou jde ven s tím, že s velikou pravděpodobností uslyší nelichotivé poznámky a často při setkání s blbcem jen sklopí hlavu a dělá, že nic neslyšela. Ví, že hádat se nemá smysl, že být sprostá nepřipadá v úvahu, ale hlavně ví, proč jí lidi nadávají, i když nikdy nikomu nic neudělala. Tak raději mlčí, jako by opravdu za něco mohla.

Jsme tlačeni do kouta, neustále se po nás něco chce jako důkaz toho, že nejsme krvelačné bestie, máme dělat to a to, nedělat tamto, říct tohle a odsoudit tyto. To vše ve mně vyvolává pocit, že se pořád musím před někým bránit a obhajovat. Když slyším o nějakém útoku skupin, které se zaštiťují islámem, chytám se za hlavu a říkám si, to zase bude. Mělo by mi to být vlastně jedno, protože se mě to netýká. Nesouhlasím s tím, vím, že je to v přímém rozporu s islámem a jeho texty, ale přesto, když jdu ven, v duchu se modlím, abych nemusela poslouchat žádné hloupé řeči, dívat se, jak si lidé šeptají nebo naopak přestanou v půlce rozhovoru mluvit, protože kolem nich prochází muslimka.

Je to pocit nepříjemný, iracionální a vyvolaný tím vším, co se kolem děje. Podle toho vypadal i můj rozhovor s Martinem Veselovským na začátku roku 2015, kdy jsem měla pocit, že jsem zahnaná do kouta a nezbývá mi nic jiného, než se bránit. Tak to přitom nebylo a kdybych byla více nad věcí, mohl být rozhovor mnohem lepší. Bohužel diktování, co máme a nemáme jako muslimové dělat, aby nás společnost přijala jako svou součást a partnery, mě někdy přivádí do situace, kdy mám potřebu obhajovat či bagatelizovat něco, co by naopak mělo být jasně odsouzeno, a věci, které se mě netýkají, si beru osobně.

Jako muslimové si musíme dávat neustálý pozor na to, co kde řekneme nebo napíšeme, protože vše může být a také bude použito proti nám. Je to vyčerpávající, člověk jako by nemohl být sám sebou, protože je neustále pod drobnohledem ostatních, kteří čekají na každé zaváhání. Po několika hloupých a smutných poznámkách na své těhotenství si připadám skoro provinile za to, že jako muslimka čekám (už!) druhé dítě. Jako by se na mě jako na ženu a matku opět používal jiný metr než na ostatní. Že je to absurdní? Ano. Je to absurdní. Bohužel absurdit je ve vztahu většinové společnosti a menšiny muslimů u nás celá řada.

Je snadné říci, že tak jako buddhisté po světě nenesou odpovědnost za zločiny buddhistické vlády v Barmě, současní křesťané nejsou odpovědní za středověké čarodějnické procesy a Němci za holokaust, nejsou běžní muslimové ani v nejmenším odpovědni za zlo vyvolané některými z nich. Úspěch nastane, až se jako provinilci přestaneme cítit a chovat se tak. Možná mám zkreslenou představu o tom, že toto se děje pouze muslimům. Možná se stejně tak hloupě a zbytečně provinile cítí i ostatní příslušníci náboženských nebo jiných skupin. Ale v hloubi duše doufám, že ne. Doufám, že kolektivní vinu a „odpovědnost“ za vše zlé mají jiní za sebou. Teď je prostě asi jen řada na nás a poprat se s tím musíme sami, sami ve svém srdci.