Je to už skoro rok, co se tu Achab Haidler ve svém článku Falšoval Ezdráš i Slunce? poprvé zmínil o „padělání Tóry,“ v které věří muslimové – a pak znovu, v článku Pavouk obav vloni na podzim. Trochu jsem doufala, že se odpovědi na nastíněné otázky ujme někdo povolanější, ale když k tomu nedošlo, pojďme se na „dějiny padělání Písma“ podívat společně.

Zatímco většina dnešních křesťanů věří, že Tóra je sice pravdivá, ale již neplatná, většina muslimů má za to, že Tóra je zfalšovaná. A tak zatímco křesťanství i judaismus staví na Bibli, islám ji odmítá. Toto odmítnutí však nebylo ani náhlé, ani jednoznačné, a dokonce ani nevychází ze samotného Koránu.

Životopisec proroka Muhammada, Ibn Ishak, uvádí, že Muhammad navštěvoval židovský Bajt al midrás. Nové náboženství mělo v době svého vzniku tendence se judaismu co nejvíce přiblížit – svědčí o tom i volba dne hlavní modlitby – pátku, připadajícího na dobu, kdy se začíná připravovat šabat. Směr prvních modliteb neudávala Mekka, ale Jeruzalém, půst ašúrá byl předepsán na Den smíření , košer potraviny jsou prohlášeny za halal a židovky patří mezi ženy, s nimiž se muslim smí oženit.

Měl-li však islám ambice přetvořit židovství, narazil místo toho na odsouzení – židé považovali muslimy za další židovskou sektu a Mohameda měli za heretika. Když kritizovali rozpory ve znění biblických příběhů v Tóře a v Koránu, obvinil je prorok Mohamed  z falšování. Teprve po odmítnutí židy se islám začal formovat jako samostatný náboženský systém. Z pochopitelných důvodů následně první muslimové nemohli uznat pravdivost konkurenčního nejvýznamnějšího monoteistického náboženství v dané zeměpisné oblasti a došlo k definitivnímu  rozkmotření.

Přesto uznání Mohamedova proroctví nebylo mezi židy žijícími v muslimském světě neobvyklé. Právník Al Šajbání, který žil kolem roku 800 v dnešním Iráku, podává svědectví o tom, že „Židé… uznávají, že není leč jeden Bůh a Mohamed je prorok Boží, avšak dodávají, že byl poslán pouze Arabům, nikoliv Židům.“

Rabi Natan´el pak uvádí podobenství o lécích , jejichž základ je podobný, ale aplikovat je je třeba v závislosti na rozdílných lidských potřebách  – proto byl prorok Mohamed vyslán k lidem, kteří dřív neobdrželi žádné varování a takto budou vedeni k zákonu, který potřebují (Natan´el Ben Fajjúmí, Bustán al-u-qúl).

Islámské protižidovské postoje a předsudky dalších století se nicméně neměnily ani v situacích, kdy židé byli v menšině a vztahy byly celkově klidné.  Podobně jako křesťané vyčítali i muslimové židům odmítnutí prorocké zvěsti; na denním pořádku byly interpretace a rozbory koránských veršů, vztahujících se k židům. U muslimů však po většinu dějin chybí obviňování židů z magie a spojenectví s ďáblem. Pověra o rituálních vraždách, která se od 12. století objevuje v Evropě, je v islámském světě zachytitelná jen výjimečně od 15. století  a sílí až v 19. století pod vlivem řeckých křesťanů (Osmané tuto pověru ze všech sil potírali, ale se sílícím vlivem evropských velmocí v Osmanské říši sílilo i „povědomí“ o židovských rituálních vraždách).

Z období před 11.stoletím se nedochovala žádná islámská polemika s judaismem, polemické poznámky jsou roztroušeny v různých dílech. Během středověku s judaismem polemizovalo spíše křesťanství než islám – většina dochovaných polemických spisů pochází od židovských konvertitů k islámu, kteří poukazují na to, co je přesvědčilo, nebo od křesťanských konvertitů k islámu, kteří si protižidovské postoje již přinesli do nové víry s sebou. V arabském světě byly oblíbené tzv. Israíliját, legendy a příběhy z midrašů, vyprávění o prorocích. Od konce 8.století však přestávali židé být muslimy zváni k věroučným konzultacím a Isráiliját byly postupně označeny za výmysly a židovský pokus o destrukci islámu.

Do 10. a 11. století se datuje vznik nejstarších dochovaných karaitských příruček pro náboženské debaty s muslimy;  v 11. a 12. století se objevují historicky první práce komparativní religionistiky, snažící se o objektivní porovnávání – islámu, protože jejich autoři byli muslimové, s jinými náboženstvími. Nejzapálenějšími tehdejšími kritiky judaismu zůstávají, podle dochovaných písemností, konvertité k islámu. Kritika judaismu však v islámských zemích nevedla k cenzuře ani k likvidací knih, jak tomu bylo – především v případě Talmudu – ve středověké Evropě. Z islámských zemí se dochovala jediná žádost o zavedení cenzury: židovský konvertita k islámu Abdulhaqq Al Islámí zdůvodňoval svůj návrh zavedení cenzury hebrejských knih bezvěrectvím v nich obsaženým. Tento případ je unikátní také v tom, že Al Islámí se nezastavil pouze u cenzury, ale žádal i zrušení právní ochrany židů (dimma).

Přesto nelze pouštět ze zřetele, že obecně byli v islámském středověkém světě mnohem lépe přijímáni křesťané než židé. Tradice, líčící židy jako věrolomníky, kteří muslimy nenávidí a snaží se jim všemožně uškodit, přežívají dodnes.

Samotný judaismus však přímo atakován nebyl: islámští fanatici středověku pálili dílo arabských básníků a filosofů, ale hebrejské knihy je nechávaly chladnými.

Psané židovské polemiky s islámem se v této době objevovaly jen vzácně, pravděpodobně kvůli autocenzuře a snaze v muslimském prostředí neprovokovat. Mezináboženské disputace probíhaly ústně, často za přítomnosti vládce. Měly pevné schéma, probíhaly podle neporušitelných pravidel. Mezi ně patřilo i to, že argumentovat se smělo pouze podle zásad rozumu a logiky, nikoli citáty z Písma. Výsledkem ovšem byly četné konverze podle toho, který z řečníků byl zdatnější.

Cesta k povolení takové disputace nebyla vždy snadná: doložen je případ židovského konvertity k islámu Saída Ibn Hasana z Alexandrie, který žádal v roce 1320 v Damašku povolení mezináboženské debaty, na níž by za přítomnosti rabínů, kněží, učenců a sultána dokázal zfalšování Tóry a Evangelia. K této disputaci však nikdy nedošlo, neboť sultánova kancelář při prošetřování  Ibn Hasanova chování v Alexandrii  zjistila, že vyhrožuje bývalým souvěrcům.

V přesvědčení o zfalšování Písma se islám pravděpodobně inspiroval u Samaritánů a křesťanských heretiků. Korán prohlašuje Tóru a Evangelium za pravé zjevení, přicházející ze stejného zdroje jako Korán.  Učencům však dělalo potíže vysvětlit rozdíly v detailech. Neochota židů a křesťanů přijmout Korán byla dalším oříškem.  Korán pak dále uvádí, že židé vymýšleli „lži proti Bohu“ (11:18) a tajili části Tóry, falšovali nebo pozměňovali Písmo. Používá přitom slov tahríf  (2:75, 4:46, 5:13) a tabel (2:59). Ve 4:46 říká: „překrucují smysl slov Písma a říkají ´Slyšeli jsme a neuposlechli jsme´a ´Slyš, aniž to je slyšet´a ´Rá´iná!´ A říkají to s překroucenou výslovností.“ Jedná se o slova, která s jinou výslovností získávají jiný význam.

Rovněž z dalších veršů (2:79, 3:78) je zřejmé, že slovem tahríf Korán nemíní falšování psaného slova, ale zatajování jeho částí nebo překrucování během diskusí s muslimy.

Obvinění židů ze zatajování částí Tóry, které svědčí o příchodu proroka, je společné křesťanům i muslimům. Zatímco muslimové vinili židy z toho, že tají části, hovořící o proroctví Mohamedově, křesťané tak vysvětlovali chybějící zmínky o Kristu – andaluský teolog Pavel Almaro napsal: „každý ví, že hebrejská bible byla po příchodu Krista zfalšována a bylo z ní odstraněno každé svědectví o Kristu, jež by mohlo židy přivést ke konverzi.“ Jan Kalvín byl naopak přesvědčen, že židé zfalšovali tyto části pouze v Knihách Proroků a Spisů.

Četní muslimští (i křesťanští) teologové si ale naopak vyložili koránskou informaci o tahrífu jako špatné pochopení smyslu, nikoli jako zfalšování.  Ti z muslimských učenců, kdo zastávají tento názor, považují za povinnost obě písma ctít stejně jako Korán. Argumentují mezi jiným i koránským veršem 5:41 o tom, že Tóra obsahuje rozsudek Boží a tudíž nemůže být zfalšovaná. Například historik Al Maqrizi (Egypt 1364 – 1442) tvrdí, že slovo tahríf se nevztahuje k Tóře, ale pouze k mišně. Tu podle něj původně sepsal Mojžíš jako výklad, ale ztratila se. Rabíni Hilel a Šamaj podle něj vytvořili novou. (Korán se o ústní Tóře vůbec výslovně nezmiňuje, ale pozdější autoři v něm zmínky o ní přesto nacházejí.)

Druhá, početnější skupina teologů, vychází z toho, že text Tóry a Evangelia byl přepsán a věří, že muslim musí tato písma hanět.  Odvolává se přitom na geografické a početní nepřesnosti v Bibli a na to, že Bůh se nemůže mýlit. Také se jim nepozdávají antropomorfismy, popisy proroků jako hříšníků a nejasné tradování jednotlivých příběhů. Historik Ibn Hazm, jehož tvrzení byla ve zkrácené podobě později hojně přejímána, tvrdí, že léta válek, protivenství a odpadání od víry znemožnila židům uchovat neporušenost Tóry . Během doby panování Izraelských králů prý byla Tóra zfalšována „modloslužebnými kněžími,“ což mělo být snadné, protože prostí  Izraelci Tóru neznali. Jediný exemplář byl prý v Chrámu a jeho kopie se začaly pořizovat až po babylonském zajetí. Chrám byl mezitím vypleněn faraonem a králem Amasjášem a po dalších peripetiích a válkách poničenou Tóru našel Ezdráš, který její text zpaměti nadiktoval Izraelcům. Od té doby prý už nejde o zjevenou Knihu, ale zfalšovanou Knihu, neboť Ezdráš v ní neoprávněně učinil úpravy. Argumenty Ibn Hazma pravděpodobně pocházejí alespoň zčásti od karaitů, kteří také viní rabanity ze zfalšování náboženství.

Další učenci se nekloní ani k jednomu z táborů – pravost Písem podle nich nelze ověřit.

Jestli je Ezdráš v islámské tradici opravdu takovým bezectným lumpem, k tomu se vrátím příště.

(Pro zájemce o podrobnější informace doporučuji knihu Daniela Bouška Polemika judaismu s islámem.)