Všechny země vyzdvihují své výjimečné umělce.  Francie není výjimkou. Oceňuje osobnosti, které se

«vyznamenaly svojí kreativitou v oblasti umělecké a literární a jejich tvorba ovlivnila umění a literaturu

ve Francii a ve světě».

Abd Al Malik (vlastním jménem Régis Fayette-Mikano), byl ve třiatřiceti letech honorovaný titulem

Rytíř Řádu umění a literatury v roce 2008.

Jeho hudební styl je směsí rapu, jazzu a slamu s klasickým francouským chansonem Jacquesa Brela.

Abd Al Malikovy písně, či spíše básně, mívající silný text plný příběhů a emocí, jsou doprovázené

jednoduchým hudebním doprovodem zvyšujícím a zvýrazňujícím hloubku obsahu.

 

Alchymista

Byl jsem nic, nebo něco, co se ničemu blíží, byl jsem marný jako obsah mých kapes.

Cítil jsem zlobu – směs strachu, nevědomosti a rozpaků, brečel jsem bolestí, nejistotou, byl jsem mrtvý,

a tys mě probudila k životu.

Říkal jsem: “mám – nemám”

Ty jsi mě naučil říkat: “já jsem”.

Řekla jsi mi: “Černoch, Arab, běloch  nebo Žid jsou na tom v životě stejně jako květiny ve vodě”

Ty, kterou miluji.

Ty, kterou jsem miloval,

Prošel jsem tolika ulicemi, tolik jsem tě hledal, že vidět tě, nevím, jestli jsi to ty, jestli jsem to já,

Jestli to budeš ty, ty kterou miluji, vymyslím ti jméno.

V poušti města, kterou jsem procházel , věděl jsem, že existuješ, věděl jsem, že mě uslyšíš.

Ty, kterou miluji.

Ty, kterou jsem miloval,

Ani ulice a jejich dramata nezatemily můj zrak, abych tě mohl poznat. Ani když jsem byl na dně, když jsem si říkal “všechno je nanic!”

Miloval jsem tě, jako kdybych tě už znal, a kdybych si  tě nevšiml, vím, že ty poznáš mně.

Ty, kterou miluju. Jsi lev a tvé srdce je jako slunce, jako posledná záchrana těch, co se stratili ve tmě.

Ty, kterou jsem miloval, ty, kterou miluji.

Byl jsem nic, nebo něco, co se ničemu blíží, byl jsem marný jako obsah mých kapes.

Cítil jsem zlobu – směs strachu, nevědomosti a rozpaků, brečel jsem bolestí, nejistotou, byl jsem mrtvý, a tys mě probudila k životu.

Jsi  alchymista mého srdce

Ty, kterou miluji.

Oh, Ty, kterou miluji.

 

Tento francouzský rapper, slamer, skladatel, spisovatel a režisér se narodil v roce  1975 v Paříži do

rodiny konžského diplomata. Dětství strávil v Kongu a po rozvodu rodičů se vrací společně s matkou a

šesti sourozenci zpátky do Francie, do ghetta ve Štrasburku. Živí ho krádeže a prodej drog. V šestnácti

letech konvertoval k islámu. Když se jeho přítel předávkoval drogami a zemřel, Abd Al Malikův život se

otočil o 180°. Začal studovat zároveň sociologoii a klasickou literaturu ; obě studia ukončil s červeným

diplomem.

 

Les Autres (Jiní)

 Já, já, když jsem byl malý, cítil jsem se špatně. Narodil jsem se nemocný.  To nebyl jenom stav mé mysli, narodil jsem se nemocný  chudobou 6 stupně Richterovy stupnice. O  stupeň níže, už je ze mne blázen.

Byl jsem zloděj. A předtím, než jsem vyrazil krást, jsem se modlil. Prosil  jsem se Boha, aby mne nechytili, prosil jsem ho, aby byl den « štědrý »,  abych měl na jeho konci plné kapsy. Často jsem se v penězích málem utopil.

Byl jsem ale i na suchu. Taky. A často.

Když jsem ráno potkal otce, co šel zrovna do práce, já, vracejíc se akorát z večírku, říkal jsem si : « Pšššš…..to je můj dobrý stařík ». Pak jsem se vplížil do své postele a prospal celý den.

Styl “Upír”: přes den spát a po zádadu slunce začít slídit.  Mladý dravec, ale naopak: ten, co při pohledu na kuře umírá strachy.

Nedostali mě nikdy.

A kdyby mne dostali, tak bych řekl : “To jiní. To já ne, to někdo jiný”

Uměl jsem hezky mluvit a usmíval jsem se na prsaté dívky v džínách. Ty, co rády udělají vše, co kluky zbavuje zábran. Dívky s pověstí odpadků. Typ dívek, co přísahá na život své matky, jakmile otevře pusu. Ty, co je jejich snem sednout si v BMW na sedadlo smrti – v leže.

V mém světě, chlap jako já, je superman.

Být dívkou, všichni by se ke mně chovali jako ke špinavé………

Když jsem potkal sestru s kamarádkami ze sousedství, já, já, který jsem se zrovna odcházel bavit, já jsem ji řekl : « Mazej okamžitě domů dělat něco k žrádlu!”

Pak jsem se vrátil ke svým holkám, k těm, co mne uměly dobře udělat, těm, které byly stejné jako já, …..možná měly otce… matku…..možná mnoho bratrů a sester, kdo ví …..

Ale já, všechno jsem uměl hezky okecat, žádná důveryhodnost, žádný smysl pro čest.

 Ale to né já jsem byl tím psem, to jiní. To ti jiní……

 A pak každý další den,

jako kdyby mne Bůh potřeboval neustále zkoušet jestli ho miluju,

ale já, jiným abych se zalíbil, odehnal jsem všechny kazatele slibujíc sehnat dobrý fet a holky všem co měli zájem.

Byl jsem na lidi sprostý  a také jsem sprostotu akceptoval.

Jednou mne řekli, “Jsi černej, chceš se s ní oženit, ale ty jsi černej ….”

Všichni řikali, že byla pro mne moc dobrá, a mne obtěžovalo to poslouchat. Pokračoval jsem raději dál ve své parodii, ve svých spirituálních podvodech, v nichž jsem ošizoval jenom sám sebe. Stal jsem se chodící lží.

Ťežce opilý jsem nevěděl ani co říkám. Ani jsem nevidel, že jsem nemocný a neustále, neustále si opakoval:

“To jiní. To já ne! To ti jiní.”

 A řeknu vám, pane, když na to dnes myslím, pláču.

Už je ale poždě…….

Celkem již vydal osm hudebních alb ; to s názvem Gibraltar (2006) získalo hned šest hudebních cen.

 

Gibraltar

 

Gibraltar, to o Tobě sní celý život mladý černoch sen, sen, že příjde den a on Tě překročí.

Gibraltar, to Tebe se mladý černoch ptá, zopakuješ-li příběh toho, kterého jméno nosíš?

Gibraltar, kvůli Tobě, se jeden mladý černoch rozhodl ukončit svůj mizerný život “gangsta-rappera”, aby se pak zrodil znova. V toho mladého muže, kterému mu vždy bylo odepíráno býti.

Gibraltar,

jeden mladý černoch právě popíjí v baru plném nadějí svou skleničku Fanty.

Hledal domov, který nikdy neměl, jako toulavý pes ho hledal, ale řka « možná už brzo » ho hledat přestal.

Všichni se pošklebují a jemu je do pláče.

Neni co dodat, vše bylo vyřčeno.

 A najednou….najednou začně tančit tanec dervišů. Tančí na baru, tančí, a tleská a víc nemá starch. Ječí jako fakir. Znova je pánem svého života.

 Gibraltar, hle, mladý černoch přichází k životu, zpívá, aby Ti nakonec u Tvých břehů mohl ještě v tomto životě říct “Miluji tě”

 Jiní to cítí a závidí mu. Chtěli by být také vyvolení, oni, co jsou zatím jenom sluhy. Jako to slunce, co tančí. Chtěli by se nahltat jeho světla a rozervat své obavy, které je jako závoj halí.

 Gibraltar,

hle mladý černoch, který není více otrokem, ale křičí jako silák, a ani smrt ho nezastaví.

Volá po odvaze těch, kteří už ztratili naději. 

Křičí : “vezmeme všechny a budeme veslovat stejnym tempem!!!”

Křičí, tleská a směje jako blázen. A před mladým černochem, padnou na kolena pianista i jeho piano. Tleská a kříčí. Bylo třeba se zbavit tupé zlosti, která ho svírala, která ho rozkládala kousek po kousku.

Gibraltar, hle mladý černoch, ​​který ukazuje na měsíc a slunce ho příjme do své náruče. Křičí rozkoší, vzdychá …..

a rozhodne se. Děj se vůle Boží. Gibraltar, mladý černoch bere z piano baru své kufry, smění pár drobných, naposled se za sebe ohlédne a nastoupí na loď. Není ještě pozdě, slunce je stále vysoko.

Gibraltar, mladý černoch pluje směrem k Maroku.

Vydal se k Maroku, k Maroku, co ho změní v muže.

Gibraltar, hle mladý černoch, co se vydal, co pluje vstříc nádhernému Marockámu království.

Kvůli Tobě, Gibraltar.

Je autorem pěti knih – první byla v Belgii oceněná Ať Bůh žehná Francii (Qu’Allah bénisse la France), jeho film podle této knihy natočený byl v roce 2015 nominovaný na cenu Césara. Následovaly Předměstí nebudou válčit (La guerre des banlieues n’aura pas lieu) oceňená Cenou Edgar-Faurea za politickou literaturu, Poslední Francouz (Le dernier Français) a Islám za záchranu Republiky (L’Islam au secours de la République). V své zatím poslední knize s názvem Náměstí republiky (Place de la République) volá po sekularitě a skutečném «Svoboda-Rovnost-Bratrství», vyzdvihuje úlohu školství, médíí a kultúry při výchově mládeže.

 

Grand frère (Starší bratr)

Včera Hubert letěl.

Hubert – to je můj bratr, který se vracel. To Vám teda povídám, je důležité mít bratra . Zejména staršího bratra.

Je to už 3 roky, co každě léto cestuje. Pomáhá tam, jak se jen dá, protože tam, tam to je teda jedna velká mizérie.  Někteří  pomáhají, ale proto, že se vždy chtějí předvést, ukázat, jak se mají tady dobře,

a tak vytvářejí mýtus.

Hubert je ale muž.  Říká: “Víte ……..ve Francii,………. tam je taky mizérie.”

Ale oni nechtějí uvěřit. “Haaaa, nechceš, aby jsme přijeli, že jo …?”

Rozumí jim, prostě jim řekl, jak to tady chodí. Chceme-li změnit svět, to je doma, odkud se musí začít.

Ale oni se nenechají přemluvit: “Haaaaaaaaaaaa, Ty jsi teď běloch,  Ty nevíš, co je to mizérie!”

Včera Hubert letěl.

Hubert je můj bratr, který se se vracel. Je to vlastně bratranec, ale říkám mu « můj bratr », protože v gettu, v gettu, když máte staršího bratra, ušetří vám to spoustu problémů. Zvlášť, když je velký jako býk. Protože na kluky z getta, víte, je to jenom síla, která platí. Je to muž a já sám jsem ještě kluk. Konečně,je starší o deset let a  větší  o tři hlavy. 

To ale není všechno:  já blbnu, ale on mne nikdy nedělá žádná kázání, to ne, prostě se před ním stydím.

Kvůli jeho fyzičce a také cítím bázeň. Klidně by mohl býl lupič, drogový dealer, nebo co já vim co ještě…… spíš ten zloděj.

Ale on ne, je velice seriózní . Studuje.

Včera Hubert letěl,

Hubert je můj bratr, který se vracel.

Fakt, to Vám teda řeknu,  je dobré mít velkého bratra.

Na letišti zahlédli chlapa, stejně statného, takže nezmeškal! Bylo by fajn, kdyby toto podivné letadlo zmeškal.

Chtěl dělat velké věci v budoucnosti, vystudovat , tvrdě pracovat pro náš všechny, aby nás dostal ven z getta , ale…..

….vzalo to za jiný konec.

UTA DC10 – pro ty, co mají rádi detail – explodoval nad pouští Ténéré.

Hubert letěl, ale nikdy se nevrátil …

V době, kdy jsem ho objevila, jsem ještě francouzsky nemluvila. Líbila se mne hudba v kombinaci

s polomluveným-polozpívaným slovem, podle pár známých slov jsem tušila silný text. Libil se mně jeho

výjimečný hlas a nádherná francouzština. Jsem ráda, že jsem se nemýlila a dnes, v době, kdy se tolik

(pro mne zbytečně) mluví o multikultuře, imigraci, integraci a islámu (a taky trochu o národních

umělcích) mám příležitost představit Vám tuto osobnost a podělit se s Vámi o zážitek z jeho tvorby.

…..Moje «rodná» země ? Neznám žádnou jinou. A úpřímně: myslím, mluvím, sním i dýchám ve francouzštině! Ve francouzštině i pláču, i směju se, i křičím, i …

Za zdí socialního stavu, oděvu, a barvy kůže, že ano, že jsme všichni stejní? Stejné problémy:

Kdo jsem?

Kam jdu?

Co nechci?

Má mě rád?

Má mě ráda?……

 

Saigne (Krev)

«Jenom jednu věc: Proč vyvolávate takový strach? Ano seriózně, s něčím máte problém. Mluvíte o Islámu. Mluvíte o tom a o tom…..Co Vy víte o Islámu? …. Aha, Vy jste potkal dva lidi….. Jak hodně? Já, já jsem vyrostl ve čtvrti, v komplikované čtvrti. Byla tam muslimská komunita, i jiné komunity. Znám hodně, a Vy, vezmete jako rukojmí dva lidi a uděláte z nich exemlární příklad. Ano jsou lidi, co delají bordel, ale víte kolik hluku nadělá jediný kačer, ale to neni Islám, s Islámem to nemá nic společného. Proč nemluvíte o lidech pozitivních, kteří jdou jiným příkladem, kteří jdou vpřed? O lidech, kteří chápou Islám jako spirituální záležitost, ne jenom jako něco soukromého, ale opravdu intimního, a kteří potřebují hodnoty republiky, sekulárního státu a demokracie, hodnoty, které garantují, aby židové, křesťané, budhisté, muslimové, všichni jsme mohli žít společně, je neuvěřitelné množství muslimů, kteří takto uvažují. Dnes je všude strach. Každý před každým utíká ze strachu. Je nutné, aby jsme zanechali strachu. Pro mne, poslouchejte, pro mne, v tento moment je důležité, aby jsme ukázali, že jsme schopni žít společně, ukázali, že žijeme v 21 století. Dnešní Francie není jako byla včera. Dnes rozmanitost není na přítěž, je to dar. Je důležité hledat a stavět na tom, co nás spojuje. Proč neustále hledáte něco, co nás rozdělí? A to je ten problém. A to je ten problém»

Abd Al Malik 20. Leden 2007 v rozhovoru s Guillaumom Pelierem, mluvčím prezidentské kampaně Phillipa de Villiers 

Francouzštináře a básníky prosím, buďte schovívaví k mým laickým překladům. Děkuji.