V litevském Kaunasu, městě ležícím na západ od metropole Vilnius, je několik romanticky vyhlížejících míst. Například Sedmá pevnost: osmnáctiarový komplex neomítnutých bunkrů z červených cihel. Vystavěn byl v roce 1882 a jeho součástí je rozlehlá síť podzemních chodeb. Nad nimi, na povrchu, roste svěží tráva a luční květiny.
Rodiny sem v létě přicházejí na pikniky, absolventi tu slaví úspěšné završení vzdělání, novomanželé sem zvou svatební hosty a děti z letních táborů hledají při soutěžích poklady. Většina z návštěvníků nemá tušení, že si hrají, tančí, pochutnávají si a slaví v bývalém koncentračním táboře.

V roce 1941 byly tisíce židů uvězněny, vyhladověny a nakonec v Sedmé pevnosti zmasakrovány litevskými nacistickými kolaboranty. Šlo o největší masovou vraždu v dějinách Litvy. Sedmá pevnost byla pravděpodobně prvním koncentračním táborem na územích, která nacistické Německo zabralo během své invaze na východ.
I na poměry Východní Evropy, kde je mnoho židovských hřbitovů památných míst holocaustu zničeno nebo zapomenuto, je vymazání nedávné minulosti Sedmé pevnosti výjimečné. Místo bylo v roce 2009 zprivatizováno a nyní je v držení Ústředí vojenského dědictví (ÚVD). Tato nevládní organizaci pod vedením sedmatřicetiletého informatika Vladimíra Orlova vybírá vstupné ve výši asi sta korun za vstup do některých částí pevnosti a organizuje zdejší večírky.

Ostatky asi pěti tisíc zavražděných židů spočívají v pevnosti v masových hrobech, vyznačených několika kameny. Příbuzní zabitých tam někdy zažíhají svíčky.

Internetové stránky ÚVD popisují význam pevnosti v dobách holocaustu a nabízejí, za poplatek, procházku po pevnosti s průvodcem. Součástí pevnosti je muzeum vojenských dějin, ale žádná výstava o holocaustu.

Litevská vládní rétorika mluví o Litevcích jako o obětech ruské okupace, která přišla po okupaci německé. Tento přístup je běžný v celé východní Evropě, ale obzvlášť silný je právě v Litvě, jediné zemi prohlašující ruské působení na svém území za genocidu. Mlčení obestírá tisíce litevských kolaborantů, kteří jsou spoluzodpovědni za vyvraždění 95% svých židovských spoluobčanů.

Litva sice má zákony, postihující veřejnou prezentaci nacistických a komunistických symbolů, ale zároveň je zde možno nosit hákový kříž bez důsledků. V roce 2010 totiž zdejší soud rozhodl, že hákový kříž je tradiční litevský symbol, který se používal již před nástupem Hiltlerovského Německa k moci. Klasická svastika, stejná jako na bývalých říšských vlajkých, se objevuje každý rok na ultranacionalistických pochodech.

Orlov, který pevnost spravuje, tvrdí, že veselice nepořádá na místech, kde odpočívají oběti holocaustu.. „Každé místo v Litvě má nějakou tragickou historii. Tohle místo není výjimkou.“