Jsem od přírody pesimistka. Takový pesimista má lepší život – když jdou věci špatně, může se radovat, že to čekal. Když jdou dobře, je příjemně překvapen. Život pesimisty je zkrátka paráda.

Horší to mají ti, kdo ho s pesimistou musejí sdílet.

Moje děti jsou už bezmála od batolecích let školeny, jak se chovat, když se ztratí ve městě; jak se chovat, když se ztratí v přírodě. Znají bezpečnostní pokyny pro případ přepadení, loupeže, vykradeného domu.  Podomácku organizovaných požárních cvičení se účastní už coby kojenci – však taky jen děti z požárnického oddílu a moji potomci na školním školení věděli, jak se chovat, když dům zachvátí plameny. Když se ve druhé třídě paní učitelka ptala, kdo zná čísla záchranných složek, byla má ratolest jediná (!) z celé třídy sedmi- až devítiletých dětí, kdo věděl, že v nouzi nejvyšší má volat 112 a že to jde i ze zablokovaného telefonu.

V požární prevenci, první pomoci a dalších otázkách bezpečnosti má naše společnost, alespoň ta velmi mladá, zřejmě povážlivé mezery. Osvěta je žádoucí a vítaná, bohužel však velice vzácná. Naděje, že by mohlo být i jinak, mi svitla až před několika dny. V naší vesničce, na staré hrušce vedle pole, objevil se plakát, zvoucí na přednášku s tématem přežití během teroristického útoku.  Hned mi bylo lépe u srdce. Můj pesimismus není ničím ve srovnání s očekáváním osob, které věří, že se vesnice o stovce domků stane rejdištěm teroristů.

Teď už jen tiše doufám, že v rámci vylepšování předvolební image přednáškou o terorismu dojde i na nácvik oživování a ošetřování raněných a evakuaci z hořících budov….

Jenom v loňském roce zahynulo při požárech v ČR 145 osob.

Každá desátá oběť dopravní nehody v Česku zemře proto, že jí nebyla správně poskytnuta první pomoc. Za loňský rok to tedy bylo přibližně 67 lidí.

V důsledku teroristických útoků v České republice za posledních šestadvacet let zemřeli tři lidé.