Když se ztratí malé dítě, je to vždycky neštěstí. Když je pak o pár hodin nebo dnů později nalezeno mrtvé, jsou šokováni nejen jeho rodiče, ale i široké okolí.

To se stalo i 21. března roku 1475, když v Tridentu rodiče začali pohřešovat asi dvouletého Šimona. Otec, Andreas Unferdorben, po několika hodinách marného hledání ohlásil zmizení chlapečka biskupovi Hinderbachovi . Zpráva se rozšířila do všech částí města. Dítě se nenašlo. Nešťastní rodiče se chytali jakékoli naděje.  Když se hošíček pohřešoval již čtyři dny, zašel Šimonův otec – na radu pachtýře Zanesa, zvaného Švýcar –  za podestou Giovannim de Salis a žádal ho, aby dal prohledat židovské domy. Bylo přece před Velikonocemi a zvěsti o unášení a zabíjení křesťanských dětí byly živější než v kterémkoli jiném období roku. V době, která židy považovala za úhlavní nepřátele křesťanů, lidi zbavené rozumu, zatvrzelé, pověrčivé a nerozumné, nebylo divu.

Židovská komunita v Tridentu sestávala ze tří domácností, které zahrnovaly příbuzné, služebnictvo, studenty Talmudu, písaře a chudé pocestné židy, kteří se zastavili na svátky. Hlavami těchto domácností byli Samuel, Tobias a Engel. Většinou žili v Tridentu krátce – uprchli tam před pronásledováním nebo s vidinou lepších zítřků z jiných částí Evropy.

Už od prvních zpráv o pohřešovaném chlapci byli židé plni obav. Zavírali okna do sklepů, aby do nich nemohl někdo vhodit mrtvolu dítěte. Jejich předtuchy se naplnily, když Seligman ve sklepě, propojeném s venkovní kanalizací, opravdu našel tělo.  Židovští muži předpokládali, že dítě zabili křesťané a pak jej odhodili do kanálu, aby ho voda zanesla do židovského domu.  Žid jménem Joaff vytáhl tělo z vody a Tobias, který byl zároveň očním lékařem, mrtvolku prohlédl. Podle lékařova názoru se chlapec utopil  – řezné rány po těle vznikly ař posmrtně při průchodu těla kanálem, stejně jako poranění na penisu.  Samuel, Tobias a Engel ohlásili nález úřadům a vrátili se domů., kde uvažovali o útěku a schovávali své cennosti.  Netušili, že jejich osud je již zpečetěn.

Večer na místo dorazil podesta a jelikož chlapcovo tělo „v přítomnosti židů krvácelo,“ odvedl se svými muži přítomné židy – Samuela, Izraela, Tobiase, Engela, Izáka (syna Mojžíše z Bamberku), Joaffa a Seligmana – Kuchaře – do žaláře. Malíř Izrael, který se pokusil odjet a vzít s sebou dopisy pro židovské komunity v dalších městech, byl zatčen na cestě.

Uvězněným přitížilo svědectví konvertity Giovanniho da Feltreho, který vypověděl, že v dobách jeho dětství jeho židovský otec před pesachem naléval do poháru křesťanskou krev a proklínal křesťanskou víru. Svou roli sehrála i výpověď ženy, která tvrdila, že její syn Joachim byl pravděpodobně unesen židy – ona sama ho našla v Samuelově kůlně, dítě však o několik týdnů později zemřelo.

Při výslechu za použití útrpného práva se ukázaly napjaté vztahy, které mezi jednotlivými členy židovské komunity v Tridentu v té době vládly. Zkušení vyšetřovatelé vzali na mučidla nejprve nejslabšího člena skupiny, sotva dvacetiletého Druhého Seligmana. Aby se mladík zachránil, vypověděl, že pachtýř Švýcar přivedl Šimona za úplatek do Engelova domu. Tam Engelův sluha dítě zabil.

Švýcar, vyslýchaný bez mučení, se nijak netajil svým antisemitským smýšlením a slova plná pohrdání měl i pro křesťany, kteří se přátelí se židy. Tak se mezi podezřelé dostal i krejčí Roper, křesťan, který čelil obvinění, že židům donáší a je spolupachatelem vraždy. Ani na mučidlech se však k ničemu nepřiznal a byl brzy propuštěn.

Samuelovu vůli zlomilo stupňující se několikadenní utrpení a on, zřejmě ve snaze zachránit další lidské životy, vyznal, že s Tobiasem zadusili dítě kapesníkem, aniž by s vraždou měl něco společného kdokoli další.

I Engel podlehl a nakonec uspokojil své mučitele narychlo vymyšlenou historkou o tom, že krev je při oslavách Pesachu třeba jako připomínka toho, že se voda Rudého moře změnila v krev a zničila egyptskou armádu.

Lékař Tobias po dvoudenním mučení vyznal, že židé dítě unesli, znehybnili, píchali špendlíky a zaživa vykrvili.

Počet vyslýchaných rostl, ušetřen nebyl ani osmdesátiletý Mojžíš. Intenzita a délka mučení se stupňovala, vyslýchající vězňům nedopřáli oddychu. Soud chtěl slyšet nejen přiznání, ale také důkladné popisy mučení a nábožensky obhájená vysvětlení role křesťanské krve v židovské liturgii.  Písař zaznamenával proud výmyslů a představ, v nichž se pohanští židé setkávali s křesťanským mučedníkem – jeho slova nám předávají svědectví o dítěti, jež „vydechlo naposledy s rozpřaženýma rukama v hodinu Kristova ukřižování a svěsilo hlavu na stranu.“

Zjištění vyšetřovatelů, že židé skutečně používají křesťanskou krev, samozřejmě vedlo k logické otázce, kde ji brali do doby, než zavraždili Šimona? Kolik dalších nevinných křesťanských obětí umučili?

A zlomeným židovským mužům nyní stačila již pouhá pohrůžka násilím, aby ochotně přiznávali, že křesťanskou krev dříve nakupovali. Téměř všichni židé se na mučidlech přiznali.

Popravám se nakrátko postavilo do cesty rozhodnutí arcivévody Zikmunda Tyrolského. Ten, sám pacient židovského lékaře, nařídil pozastavení procesu.

Mezitím se z nešťastného Šimona stala ikona – od 31. března po jeho smrti mu byla připisována řada zázraků a jeho sláva se rozšířila do Benátska, Lombardie a Tyrolska; v některých případech s sebou nesla násilné činy vůči židům. O Šimonovi psali básníci a tiskařský lis, který v té době přišel do Itálie, napomáhal v šíření příběhu křesťanského mučedníčka.

Na příkaz papeže byl proces obnoven již v srpnu. Na popravišti skončilo, většinou v plamenech, patnáct židovských mužů z Tridentu; oba Seligmanové byi ještě před smrtí na vlastní žádost pokřtěni.

I přes oblíbenost lidového Šimonova kultu zůstávala oficiální místa katolické církve k jeho mučednictví skeptická. Papež Sixtus IV. Požádal biskupa ventimigliaského, aby věc prošetřil. Teprve v roce 1588, za úřadování papeže SixtaV. , začal být Šimon považován za mučedníka a patrona unesených a mučených.

Ze seznamu mučedníků byl Šimon odstraněn v roce 1965.